ŽENA BEZ HLAVY - 2.kapitola

 

ŽENA BEZ HLAVY

2.kapitola

 

 

 

Nádvoří před vstupem do filmových studií bylo

až přeplněno všemožnými zájemci o uměleckou

roli při natáčení jakéhosi koprodukčního filmu.

Moc se toho z nabídky konkurzu nedozvěděli –

štáb avizoval jen požadavek na muže ve věku

od dvaceti do padesáti let. Měl mít statnější postavu,

nejlépe černooký a hlavně, měl mít zkušenosti

v činnosti se šermováním. A protože nová cizokrajná

produkce měla zájem na co nejvěrohodnějším

vyjádření poměrně jednoduché sekvence, chlapík

se měl pohybovat jako rozený asiat.

 

Přesně v osm hodin člen ostrahy otevřel robusní

dveře ateliéru a umožnil tak davům proniknout do

předsálí.

Pásky na chromovaných stojanech, něco ve stylu

výdejny jízdenek na hlavním nádraží, lid směroval

k dlouhatánskému soustolí, za nímž sedělo několik

dívek s nápisy Staff na svých vyboulených hrudích.

Do šumu v hale střídavě pronikaly otázky a odpovědi.

Vaše jméno, váš věk? A tady máte čísilko.

Někteří nedočkavci mezitím obestoupili výdejní

automaty na kávu, limonády nebo nadívané veky.

"A až uslyšíte svoje číslo, vydáte se ke dveřím támhle

v rohu a budete vpuštěni přímo před výběrovou

komisi", usmála se na menšího vietnamce recepční.

 

Čas ubíhal, v občerstvovacích automatech pomalu

docházela požadovaná náplň, nervozita v očích

účastníků nebývale rostla.

 

Kolem šesté hodiny odpolední se režisér, jeho asistent,

zástupci domácího producenta a kameramana i šéf

caterinku se svými pomocnicemi, začali nenápadně

věnovat i ručičkám na svých hodinkách.

Palinka stále dokola neúnavně procvičovala svého

inteligentního buldočka v mazlení a trpělivě očekávala

další pokyn k akci.

Cizí zástupce hlavního cizího producenta zatím poklidně -

zdálo se – pochrupoval v robusním křesle za elegantním

paravanem, hned vedle jednoho z reflektorů, který mířil

na hvězdičku nalepenou na lesklé podlaze sálku.

Na ní a kolem tohoto prostoru, vzhledem k záznamovým

kamerám, přehrávali postupně své výkony odvážlivci

 téměř všech věkových skupin.

"Číslo stodvacetdva!", vykřikla spanilá mužatka,

která ostražitě posedávala u své evidence hned

za dveřmi místnosti.

"Kolik tam ještě máme Mulitrů?", zazněl unavený hlas

režiséra.

Atletka letmo vyhlédla do předsálí: " Takových padesát

kousků."

"Tak to urychlíme, že?", obrátil se ke kolegům a pokýval

hlavou.

Svalnatý mezulán ochranky vpustil do pološera ateliéru

patrně svoje jednobuněčné dvojče.

"Dobrý večer!", muž ho vzápětí slušně pozdravil a udeřil

do pohyblivých, létacích dveří.

 

Komise zpozorněla.

Dokonce i sám režisér povstal ze svého vysezeného

trůnu: "Úkol máte mimořádně jednoduchý. Postavíte

se na značku."  Pohlédl za sebe. "Kde je, k sakru, naše

hvězda!?"
"Už běžím, rejžo!", ozval se udýchaný hlásek.

"Jo. Tak se postavíte na značku, tady pan rekvizitář

vám podá meč – a vy, chápete mě?"

"Ano", uslyšel váhavou odpověď.

"Pak – až se před vámi objeví Palinka – budete

chvíli couvat, pak se zase vydáte vpřed – pak vzad.

A nokonec švihnete mečem."

"Pro přesnost", doplnil úkol kameraman, "uděláte tři

kroky vpřed – a pak zase dva zpátky."

"Ano. A to celé dvakrát zopakujete. A nakonec prudce

švihnete po krku Palinky mečem", ukončil rozhovor šéf.

A tak se nakonec i stalo.

 

Bylo slyšet až příliš hlasité křupnutí.

Hlava odpadla od zbytku hroutícího se těla a poskakujíc

a kropíc před sebou vyšlapaný koberec, zastavila se až

u nohou cizího zástupce cizího producenta.

Muž vyskočil ze svého dosavadního bydla a začal

křepčit, jako pomatený.

"Výborně! Výborně!", ihned koktavě překládal jeho

extázi vyděšený tlumočník.

"Toho šermíře chce mít v roli -“, oddaně pokračoval,

dokud mu nepoklesla kolena a obě ruce nesepjal

kamsi k pomyslným oblakům.

 

Do hrobového ticha studia se ozvalo jen šepotné

zasténání domácího producenta: “Tak to možná bude,

tak trošku – snad, malý problém. 

 

 

konec