ŽENA BEZ HLAVY
2.kapitola
Nádvoří před vstupem do filmových studií bylo
až přeplněno všemožnými zájemci o uměleckou
roli při natáčení jakéhosi koprodukčního filmu.
Moc se toho z nabídky konkurzu nedozvěděli –
štáb avizoval jen požadavek na muže ve věku
od dvaceti do padesáti let. Měl mít statnější postavu,
nejlépe černooký a hlavně, měl mít zkušenosti
v činnosti se šermováním. A protože nová cizokrajná
produkce měla zájem na co nejvěrohodnějším
vyjádření poměrně jednoduché sekvence, chlapík
se měl pohybovat jako rozený asiat.
Přesně v osm hodin člen ostrahy otevřel robusní
dveře ateliéru a umožnil tak davům proniknout do
předsálí.
Pásky na chromovaných stojanech, něco ve stylu
výdejny jízdenek na hlavním nádraží, lid směroval
k dlouhatánskému soustolí, za nímž sedělo několik
dívek s nápisy Staff na svých vyboulených hrudích.
Do šumu v hale střídavě pronikaly otázky a odpovědi.
Vaše jméno, váš věk? A tady máte čísilko.
Někteří nedočkavci mezitím obestoupili výdejní
automaty na kávu, limonády nebo nadívané veky.
"A až uslyšíte svoje číslo, vydáte se ke dveřím támhle
v rohu a budete vpuštěni přímo před výběrovou
komisi", usmála se na menšího vietnamce recepční.
Čas ubíhal, v občerstvovacích automatech pomalu
docházela požadovaná náplň, nervozita v očích
účastníků nebývale rostla.
Kolem šesté hodiny odpolední se režisér, jeho asistent,
zástupci domácího producenta a kameramana i šéf
caterinku se svými pomocnicemi, začali nenápadně
věnovat i ručičkám na svých hodinkách.
Palinka stále dokola neúnavně procvičovala svého
inteligentního buldočka v mazlení a trpělivě očekávala
další pokyn k akci.
Cizí zástupce hlavního cizího producenta zatím poklidně -
zdálo se – pochrupoval v robusním křesle za elegantním
paravanem, hned vedle jednoho z reflektorů, který mířil
na hvězdičku nalepenou na lesklé podlaze sálku.
Na ní a kolem tohoto prostoru, vzhledem k záznamovým
kamerám, přehrávali postupně své výkony odvážlivci
téměř všech věkových skupin.
"Číslo stodvacetdva!", vykřikla spanilá mužatka,
která ostražitě posedávala u své evidence hned
za dveřmi místnosti.
"Kolik tam ještě máme Mulitrů?", zazněl unavený hlas
režiséra.
Atletka letmo vyhlédla do předsálí: " Takových padesát
kousků."
"Tak to urychlíme, že?", obrátil se ke kolegům a pokýval
hlavou.
Svalnatý mezulán ochranky vpustil do pološera ateliéru
patrně svoje jednobuněčné dvojče.
"Dobrý večer!", muž ho vzápětí slušně pozdravil a udeřil
do pohyblivých, létacích dveří.
Komise zpozorněla.
Dokonce i sám režisér povstal ze svého vysezeného
trůnu: "Úkol máte mimořádně jednoduchý. Postavíte
se na značku." Pohlédl za sebe. "Kde je, k sakru, naše
hvězda!?"
"Už běžím, rejžo!", ozval se udýchaný hlásek.
"Jo. Tak se postavíte na značku, tady pan rekvizitář
vám podá meč – a vy, chápete mě?"
"Ano", uslyšel váhavou odpověď.
"Pak – až se před vámi objeví Palinka – budete
chvíli couvat, pak se zase vydáte vpřed – pak vzad.
A nokonec švihnete mečem."
"Pro přesnost", doplnil úkol kameraman, "uděláte tři
kroky vpřed – a pak zase dva zpátky."
"Ano. A to celé dvakrát zopakujete. A nakonec prudce
švihnete po krku Palinky mečem", ukončil rozhovor šéf.
A tak se nakonec i stalo.
Bylo slyšet až příliš hlasité křupnutí.
Hlava odpadla od zbytku hroutícího se těla a poskakujíc
a kropíc před sebou vyšlapaný koberec, zastavila se až
u nohou cizího zástupce cizího producenta.
Muž vyskočil ze svého dosavadního bydla a začal
křepčit, jako pomatený.
"Výborně! Výborně!", ihned koktavě překládal jeho
extázi vyděšený tlumočník.
"Toho šermíře chce mít v roli -“, oddaně pokračoval,
dokud mu nepoklesla kolena a obě ruce nesepjal
kamsi k pomyslným oblakům.
Do hrobového ticha studia se ozvalo jen šepotné
zasténání domácího producenta: “Tak to možná bude,
tak trošku – snad, malý problém.
konec