HLUBOKÉ OKTÁVY

 

HLUBOKÉ OKTÁVY

Zkouška

 

 

Žena si nervózně prohrábla chomáčky

kadeří na svoji olysalé hlavě.

Zarazila se.

Byla přece zvyklá na bujně rostoucí, ocelově

blýskavé černé vlasy, které ji kdysi živě

splývaly až téměř do poloviny zad.

Smutně vydechla a upravila listy hudebního

partu na stojánku klavíru před sebou.

Pohlédla na rotu sborových elévů, jak

skupinu ne úplně nejmladších sboristů

zlostně častokrát nazývala, a ještě víc

se zamračila.

"No, nic. Ale já z vás vystrojím něco takého,

čemuž se, vy hnusobní šlompáci, budětě

diviť!", nečekaně vykřikla do pochmurné

skalní výdutě, až ji od povadlých úst vylétly

pramínky zdrobnělé pěny.

"Ále, poťěžte sa, mám pre vás také dobrů

zprávu."

Muži i ženy na ten výjev odevzdaně

zírali, ale byli už za ty roky zvyklí, že si

jejich letitá šéfová umí sjednat, i přes

svoje často podivné nálady, náležitý respekt.

"Postavíme k vám navíc i druhů škvádru.

Mladů, nebojácnů, hezků a nezkaženů těma

vašima virkliš unapetytliš alt prožitkama.

A budětě sa v kunstartu obe grúpy dopélňovať.

Tož sa radujtě, ogáři!"

Tvořivě se usmála na zmatené pohledy

kolem ní.

Ruce na klaviatuře se posadily do hezky

rozvětveného akordu ef dur.

V kolektivu zpěváků si každý odvodil svůj

nástupní tón a potichoučku si jej uchovávali

ve zmatené paměti.

 

Klavíristka se zhluboka nadechla - a pohlédla

na placaté zvířátko, které blýskalo všemi barvami. 

Třepetalo se, přichyceno za chlupaté nožky,

ve skalním výklenku přímo nad ní.

Dupla si, zavýskala, a její prsty se hbitě

rozběhly po černobílých ostrůvcích letitého

nástroje.

 

Asi po minutě melodie rázně utichla, jakoby

ji někdo právě vykopl z hrany mostu do

bezedné hlubiny.

Žena zrudla a zařvala: "Tož teda dosť!"

Zpěv se kolísavě také zastavil. Kdosi si

dovolil i tlumeně zakašlat.

"Té kvarty sú snáď o cihlu véš - a nemladé alt

řezník, ten sa furt něnaučííl stakatové frázovánie

floskulé! Tož, to si furt myslítě, že som dopádla

až - až z -", nemohla si právě přesně uvědomit,

odkud vlastně dopadla.

"Shora - z futér", zašeptala Evinka.

"Tak - ááá znovu!"

Šestkrát udeřila pěstí do ozvučného ostění

klavíru, až těleso trošku popojelo na levou

stranu.

Než se vzápětí znovu opřela do kláves,

stačila si mírně posunout i kolísavou, ze

dříví modelovanou stoličku, která snad

pamatovala kdoví koho asi z právě prvního

koncertu ještě pořádně nedorostlého Mozarta.

 

Sbor se snažil, co to v této napjaté dopolední

atmosféře šlo, neboť vidina brzkého oběda je

jakž takž přidržovala v duchu vzájemnosti.

 

Oběda?!

Ano - troška strakaté polívky, žvanec udusaného

prachu, který častokrát zaváněl bující směskou

z vytrvalého odpadu, hrnečky naplněnými, dle

ročního období, sušeným či čerstvým sádrovým

laskavcem.

Těm pokrmům se jednou říkalo špenát, podruhé

zelí nebo dokonce - ve sváteční dny - i zelená

bramborová směs. No, možná do ní občas

skutečně zapadla i nějaká ta zbloudilá, umělecká

představa.

 

A stále znovu a pořád dokola.

Sluneční paprsky, které do nitra dopadaly

rozeklanými škvírami před vstupní komorou,

naznačovaly, že se už konečně blíží obvyklá

polední přestávka.

Žena za klavírem vztáhla pravou ruku a na

okamžik jakoby její vypjaté tělo zmalátnělo.

Basový podklad ukončila dohasínající sextola

na tónu v mínusově jednočárkovém tónu á.

To nevěstilo opět nic dobrého.

 

Průvan v hrdlech sboristů okamžitě vyschl.

Jakoby všechny setnulo rázné ostří gilotiny.

A vypuklo hrozivé ticho.

Bylo tak dokonalé, že ani ozvěna si s ní

nevěděla rady.

Šéfová kupodivu jemně odsunula starověkou

hýžďu pod sebou, vstala a hebce upířím zrakem

vysála i poslední zbytek energie podařeného

pěveckého týmu.

"Hezučké!", vyprskla do sinalých tváří.

Letmo pohlédla na paprsky, které konečně

dopadly i na vystouplý kámen uprostřed

prostoru.

Zdomácnělá napodobenina létající chobotnice

už dávno necvičila nad její hlavou a očekávaně

opět přeskákala do hlubších zákrut této

prapodivné jeskyně.

Zůstal po ní jen duhový odlesk, něco jako

notně stylizovaný rentgenový snímek.