R Ů Ž E - závěr
Literatura > Vícedílné
R Ů Ž E
4.kapitola - závěr
Ještě přihrnu trošku písku, rozhodl se.
Hrabal rukama, aby navršil na syna další
hromadu sypkého, zlatavého a pořádně
jemného - takřka pomádového prachu.
Dvě, pěkně do červena ozářená tělíčka, měl
už, mírně udusaných, za sebou. Vyčuhovaly
jim nad pláž jenom zamokřeně kučeravé hlavinky.
Děti překvapivě pomrkávaly do sluníčka a bály
se pod nánosem moc hýbat, aby nepokazily
tatínkovi radost z vkusně uplácaných obdélníčků.
Muž se tvářil navýsost spokojeně.
Konečně na něj a jeho rodinku dopadla
zasloužená dovolená.
Druhá polovička polehávala pod hranatým
slunečníkem a pravděpodobně se oddávala
typicky bláhovému snění.
"Tati, podívej, to je ale veliká vlna!", vykřikl
nejstarší, a ještě ne zcela pískem zasypaný
hošík a ukazoval toporně někam doprostřed
nekonečně modrozeleného mořského zálivu.
Muž pohlédl tím směrem, zaclonil si oči,
aby lépe viděl skrz oslepující sluneční paprsky.
A právě v tom okamžiku se začalo celé okolí
chvět. Také maminka se probrala z nečinosti.
Na pláži vypukl chaos. Lidé si začali zmateně
balit svoje deky, osobní věci a při útěku bezhlavě
vráželi do všeho, co jim stálo v cestě.
A obrovská vlna tsunami se blížila k pobřeží.
Mírné záchvěvy se rázem probudily v hrozivý
rachot.
Hlava rodiny se vrhla k žertem téměř zahrabaným
synům a začala nános písku bezhlavě odhazovat.
Přidala se i maminka, která v záchvatu šílenosti
jednou rukou pomáhala manželovi a druhou ho
mlátila za trest do hlavy.
Bylo to naprosto marné.
Obrovská hmota vody všechno přikryla a tlačila
rotující změť lidí a kdovíjakého harampádí, jako
pomačkaný papír, vzhůru do strání nad letoviskem.
Pan divadelní ředitel si už jen uvědomoval, jak se
převaluje ve valícím se smrtícím proudu, naráží
do lámajících se kmenů palem, drcených stolků
a jiného nábytku na terase hotelu - a v jakémsi
pudu sebezáchovy vdechuje střídavě bublinkovitě
slanou mořskou vodu i hrudky zářivého kyslíku.
Tlak mohutného příboje ho vynesl až téměř na
vrcholek kopce nad zálivem. A právě, když se
snažil na vzduchu konečně pořádně nadechnout,
podemletý svah sklouzl a maják na špici hůrky
se začal naklánět.
Rázem ho ovanul šustivý příval vichru. Ucítil, jak
se na něj valí podivná vůně. Vůně?
Odporně hnilobný pach to byl.
Co to - ?! Snažil se rychle otočit hlavou.
Spatřil, že tak padesát metrů od něj právě přistávala
helikoptéra, označená červeným křížem na boku.
Do bláta z ní vyskočil muž v černém závoji, který
kolem něj vlál, jako nějaký půlnoční příkrov nad
ponurým vřesovištěm.
Divadelní ředitel na něj začal hystericky mávat:
"Kde je má rodina? Kde je - zachraňte je - prosím,
prosím!!"
Zahalená postava jeho cizí řeči kupodivu rozuměla.
Z přehozu vyklouzla bílá ruka a namířila ukazováček
vzhůru k nakloněnému majáku.
Otočil se tím směrem... Jehlanovitá stavba se
naposledy ve svém životě zakymácela.
"To ne! To přece ne!", vykřikl.
V každém ze čtyř čelních obloukovitých oknen
se na oprátkách pohupovalo jedno z jeho tří dětí.
A v tom zbylém, těsně pod kopulí s otáčivým
mechanizmem reflektoru, se vznášela i maminka.
Horní část brady jí olizoval její pohupující se jazyk.
Už týden bojoval se šplhem po kostrbatých
schodech a svým děsivým, ponuře temným stínem.
Ze začátku to bylo celkem jen napínavé, ale cesta
postupně strměla. A to bylo čím dál i namáhavější.
Vysokých stěn okolních historických barabizen,
které úzce svíraly z obou stran hrbolatou dlažbu,
přibývalo.
Musím stále vzhůru, pomyslel si a zase vyrazil.
Teď už byla kolem něj šířka uličky jen takový metr.
Nad hlavou mu plandaly chuchvalce sušícího se
prádla - ponožek, různobarevných doplňků a o
tváře se mu občas začaly otírat i cípy prostěradel
nebo děravého povlečení kdovíjakých domácností.
Pot z něj ztékal, jako by mu na hlavě děravěla
přechlastaná velryba. A ten děsivý zápach!
Vypadalo to, že jeho trápení nemá konce.
Schody se za zákrutou jen ještě zúžily a okolní
rozpadající se kamenité skulptury jen zvýšily.
Sotva se mezi popraskanými zdmi stačil prosmýknout.
Na tělo se mu pojednou snášely nejen vlny termického
prachu, ale i hrozny vína, roztrhané kůže velbloudů
či ovařené zbytky koňských lebek, těla různých
exotických hadů a štírů - a dokonce snad i tuny
přezrálých, matlavě temných oliv.
"Situace byla už tak exekuční, že mně nezbylo
nic jiného, než ten humus vdechovat", otřásl se
nepředstíraným odporem režisér.
"A co pecky?", zeptal se nezáludně psychiatr,
který seděl naproti a dělal si do sešitku poznámky.
"Nevím... ale pochop, už se ty sny vlečou téměř
měsíc...Nespím, nejím - jen chlastám, abych mohl
vůbec nějak existovat", řekl muž, jehož zkroucená
postava vypadala spíše jako už vysloužilá mumie
před exekucí.
Ozvalo se jemné zaklepání na dveře ordinace.
"Prosím - vstupte!", ozval se lékař a vzhlédl
k příchozímu.
"Promiňte, ale sotva se vleču", řekl muž, který
se sotva došomtal na sedátko u kulatého stolku
uprostřed místnosti, na němž stály dva šálky
s tmavou tekutinou.
Vonělo to, jako chladnoucí, dobrá káva.
"No, už na tebe čekáme", poznamenal psychiatr
a zvedl se ze židle, aby se také přesunul ke
druhému křesílku. To třetí čekalo na režiséra
v roli zasloužilé mumie.
Po chvíli všedního tlachání přešel psychiatr
k věci.
"Přátelé, oba sny, co jsem si během týdne od
vás vyslechl, jsou zajímavé. Nejsou zase v mé
praxi tak pocitově vyjímečné. Neobvyklé je ovšem
stále stejné téma a také délka jejího trvání...Měsíc?
Takřka měsíc?!"
Zádumčivě se na oba podíval a pobídl je.
" Tak, a teď si oba srkněte."
Celé to vypadalo, jako podivně bláznivá scénka
z přátelského setkání starých kamarádů ze
střední školy. Ano, jeden se vypracoval až na
ředitele divadla a ten druhý na ambiciózního
režiséra. A ten třetí rozdával svoje poznatky
mezi návštěvníky psychiatrického oddělení
místního špitálu.
Chlapíci se lehce napili a odložili šálky.
Muž v bílém plášti hrnky opatrně zvedl ze stolu
a zbytek tekutiny vylil do umyvadla. Zahleděl
se do obou sedlin.
"Vy dva cirkusáci, taky jste mohli přijít dřív!",
usmál se na ně.
Nastal den D.
V konferenčním salónku se konečně usadili všichni
členové, kteří měli rozhodovat o budoucnosti tolik
problematické divadelní hry.
Běžně by se tato ošemetná záležitost ubírala tím
správným směrem - diváci i média by tak mohla mít
po obnovené premiéře další sousta k uměleckým
popravám.
Neobvykle nekompromisní hlas ředitele divadla
a nakonec i režiséra a nakonec - i už za téměř
stálých strašidelných pocitů staršího městského
úředníka, který vzdělaně a neustále bojoval
s myšlenkou na svůj důchod - velice rychle
otázku vyřešily.
Na malebném hřbitůvku, kdesi téměř uprostřed
cizí země, převládala neobvyklá, slavnostní
atmosféra.
Ptáci si na větvích hlasitě - o necelý půltón výš,
než obvykle - prozpěvovaly, občas zatřepetaly
křidélky, čímž svižně doladily, a někteří se také
bezstarostně odrazily od halouzek, a poté
v přehlídkovém letu zakroužily nad vycíděnými
hroby i vznešenějšími konstrukcemi památníků.
Stříbřitě prozelenalé ještěrky ve svých pantomimách
kouskovitě prošplhávaly vzhůru k těm nejhřejivějším
místům na mramorových kvádrech hrobek.
Na jedné z nich přibyla jednomu dramatikovi kytice
čerstvých růží.
Veliký černý pes se hravě přenesl přes ozdobnou,
křovinatou hřbitovní alej a rozplynul se v tom
příjemném zrodu nového dne.
(konec)
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 0 bodů
- 0 komentářů
- 0 hodnocení
- 05. září 2018, 08:56
- 631 zobrazení
- 0 oblíbené
-
