ČERNÁ HROUDA - závěr

Literatura > Vícedílné

 

 

ČERNÁ HROUDA

z á v ě r

 

 

 

V podvečerním příšeří vypnul světla ještě

daleko před bránou . A protože byl příjezd

k jeho vilce poněkud z kopce, než projel

k vratům, i motor.

Vozítko přibrzdilo u vrat garáže.

Muž v černé kožené kombinéze je ovladačem

otevřel a trabant vklouzl tiše dovnitř.

"Šest -", ozvalo se s mírnou ozvěnou

skromného vnitřního prostoru automobilu.

Vystoupil a otevřel ženě dveře.

"Tak mě už, prosím - prosím vás, pusťe!",

zanaříkala a začala se chaoticky oprašovat

od neviditelného, cizorodého sterilního nánosu.

Vláčel se s ní až ke dveřím do patra:

" Pět..."

"Jééjéé ... toš, kampak to zase letíme, slimáci!?"

"Čtyři."

 

Vrávoravě se potáceli po točitém schodišti

vzhůru.

"Tři -", nadechl se, zatímco dáma upadla pro

změnu do vzpurné nálady. Začala, z ničeho nic,

vyprskávat odporné, těžce zapáchající sliny.

Naštěstí se dostali včas za dveře černošedé

komnaty v přízemí, kde vytrvale poblikávaly

pravé voskovky i několik elektrických svíček.

Utřel ji ústa.

"Nic se neděje, paní, já to rád poklidím",

řekl si pro sebe a postrčil ji do dveří pracovny.

 

"Dva... jedna."

Ozvalo se všeobjímající tlesknutí.

Maminka zatřepala víčky a váhavě se na jejich

ústech objevil náznak jakési všesměrné radosti.

Zmateně se rozhlížela kolem.

"Brrrr! Kolik je, prosím vás, hodin?", rozpačitě se

pokusila o úsměv.

Zadíval se na sovu - žárovka začala poblikávat -

bylo téměř půl deváté večer.

 

Pohlédla rychle na své oblečení: "Panebože - vy

ste tam byl taky?!", vykřikla.

"Ne."

Nadechla se a na čele jí začaly světélkovat

kapičky drobného potu.

"Mohla bych dostat skleničku vody?", mačkala

svoji srolovanou sukni.

Vrhla se na tekutinu, až ji málem celou vybryndala

na podlahu: "...kde sem celou tu dobu byla?"

Hleděl na ni s pochopením. Takový zmatek lidé

po setkáních s nimi prostě mají. Pokýval umírněně

hlavou: "Vyzvedli si vás... také se tomu dá říkat,

že vás přenesli do svého resortu."

"Resortu!?", zalapala po dechu.

"Jen klid. A až ke mně přijdete, řekněme -", nahlédl

do diáře na stole," v pátek osmého v pět odpoledne,

tak vás od tohoto prvotního vjemu vzdálím",

povzbudivě se na ni pousmál.

Nervózně si začala okusovat spodní ret. Hledala

to správné vyjádření. A nakonec ho našla:

"Už musím domů, mám nejvyšší čas - syn

s manželem -", zarazila se v půlce věty.

"Ale jak jim to zpoždění vysvětlím?", zarazila se.

"Máte dobrou kamarádku, ne?!"

"Jistě."

"No tak vidíte!", pochválil ji.

 

Také se zvedl a pohladil zářící kouli na stole.

Ta potemněla a nakonec plíživě zhasla.

"Promiňte, ale ulpělo vám tady několik smítek", zvedl

ruku a jemně se dotkl několika světélkujících jehliček

na jejím zátylku.

Jen co slétla k zemi, rozplynula se v přítmí, jako by

nikdy vůbec nebyla.

 

 

"Kde pán je vel-kom-óš-ny?", plačtivě lámala

slůvko od slůvka dívenka, která se v zástěře

kuchařky objevila ve dveřích.

"Jak to vesjerni šradlo na čas kol-ik-áá-týý,

já švíídrat mám?"

Tajemník po ní bleskl pohledem:"Nevím - pán tu

už měl být...na devátou má -", podíval se na

dnešní stránku pečlivě vypsanou na monitoru,

"pozvaného dalšího klienta."

"Ha!", sdělila a otočila se k odchodu.

"Poslyšte", vzhlédl, "myslím, že blábolení bylo

už dost. Co říkáš, Quido!?"

Slečna si prohrábla své rezavé vlasy:

" V akváriu je plno ryb - jsou opravdu jen

hluché - jak se tady říká?"

Ukázal smířlivě na židli.

 

Když se posadila, odvrátila zrak od vyplašených

skalár, které se mlsně hromadily u levého

horního okraje hladiny a významně zašustila

prsty: " Je za půl hodiny devět - neměly by dostat

taky něco k jídlu?... Třeba jako večeři?"

"A co, jako?", vypnul počítač.

"Nevím, na co jsou tady zvyklé?"

"Krmíme je obyčejnými skobičkami", odpověděl.