ČERNÁ HROUDA - 3.část

 

 

 

 

ČERNÁ HROUDA

3.část

 

 

 

Dvoutakt si kloktavě pobrukoval mezi výmoly - nebylo

divu, když jezdec opustil udržovanou okresní silnici

a zamířil na úzkou cestu mezi vysokými smrčinami

na jedné straně a širokými lány v klesajících svazích

naproti.

Přidával nárazově plyn, poté prudce ubíral otáčky.

Chvílemi jel úplně po levé straně, aby se vyhnul

blátem a vodou zaplaveným vyježděným dírám,

místy musel vjet i na vyvýšenou, travnatou část,

která ovšem nebyla moc ráda, protože na ní rostly

dokonce i chráněné, pestrobarevné rostliny.

 

Povrch začal prudce stoupat.

Rozkydané bahno se postupně měnilo ve štěrk

a poté i v kamení a dokonce i celé kamenné desky.

Několikrát projel i jakési křižovatky, kde se křížily

vyšlapané turistické zkratky s oficiální cestou

po vytýčené modré značce.

 

Zastavil na svém oblíbeném místě. Byla to snad

pro vozítko poslední možnost, protože další

kruté stoupání by zvládl už jen vycepovaný

terénní motocykl. Z přihrádky vytáhl plastovou

láhev s minerální vodou, zamkl trabantíka a rozhlédl

se kolem.

 

Nad sebou měl už jen vysokou hroudu skály

a takřka kolem dokola jen vzdálená údolí,

vyplněná místy titěrnými chomáčky vesniček.

A také poněkud rozměrnějším pláckem - ano,

to bylo právě město, odkud před slabou hodinkou

vyjel.

Hltavě se napil. Zašrouboval uzávěr a po svých

vyrazil na zbytek cesty.

 

Musel se zastavil a okamžitě na chvíli vydechnout.

Podřepl si a zase se trošku napil. Poslední úsek

zdolával po čtyřech. Byl i přes nástrahy okolností,

pochopitelně především přesný - jako vždy, což

znamenalo: raději dříve, než později.

 

Ocitl se na samém vrcholu.

Nad hlavou se mu zčistajasna objevil malý mráček.

Uviděl ho přesně ve chvíli, kdy se s pohledem do

nebes unaveně roztáhl - jak dlouhý, tak široký -

na žulovém platu. Hned vedle něj se v mezírce

mezi skálou a zbytky hlíny mírně kymácela zaražená

dřevěná informační tyč, na níž byla přišroubovaná

informační cedule.

Hrdě hlásala: ČERNÁ HROUDA - nad.v. 710 metrů.

 

Tak - a na deset minut bych si klidně mohl zdřímnou,

napadlo ho a přivřel slastně oči.

 

Ve výletní restauraci "U sedmi lvů" sedělo na kraji,

těsně u východu z výčepu, několik stálých hostů.

Právě se zase dohadovali, kdo vložil do banku místo

koruny starý a tudíž neplatný padesátihalíř.

 

"Vykašlete se konečně už na to!", zasáhl do trapné

situace vrchní, který před každého postavil další pivo.

Zalovil ve vytahané kapse pod zástěrou: "Tady máte

personální bonus, a držte huby!", hodil na hromádku

korunu a rychle se otočil k právě přicházející rodince.

 

Oprášil utěrkou ubrus a mile se na požďuchující se

děti zazubil. Pak pohlédl na maminku a zaběhle se

uklonil tatínkovi: "Ráčíte se posadit?"

Karbaníci se vrátili opět k pohledům do svých

ušmudlaných karet.

S nepředstíraným rozmyslem pokračovali v ukládáním

piků vedle křížů, červených a kárů - nebo jinak.

Starouš buchnul pěstičkou do stolu a neobvykle

hlasitě vykřikl: "Padla!"

Jeho horní polovina zmizela.

"S ním se nedá rozumně hrát", pohlédl znechuceně

na parťáky Vašek, "pořád sbírá listy po zemi!"

 

Bylo krátce po páté a vedle u stolu si rodinka

dopřávala asi časnější večeři - svíčkovou, děti

palačinky a rezavý ratlík si mlsně pohrával

s kostičkami uzeného špeku, který mu žena

vybírala ze svého hovězího předního.

 

"Hele, děti - podívejte!", utřel si tatíček krůpěje

omáčky ze rtu a ukazoval prstem kamsi do

vzdálené krajiny.

"No tam - tam nad ten vysoký kopec!"

Ratolesti točily hlavami, až jejich poslušnost nabyla

výsledku.

"Co to je, tati?!"

Na modré, bezmračné obloze, pulsoval přesně

nad vrcholem vyvýšeniny jakýsi chuchvalec

stříbřité hmoty. Vypadalo to, jako by někdo

bláznivě nafukoval a zase vyprázdňoval balónek

na každoroční jarní pouti.

V tom z něj vylétly, těsně po sobě, dva blesky

a zamířily, jak to při takových událostech bývá,

přesně na vrchol nejvyššího aktuálního bodu

na zemi.

"Jééje!", vyskočil  desetiletý synek a zaplácal

si rukama o kučeravé spánky.

"To ses lekl, viď!?", otřásl se otec.

 

Ozvaly se ozvěnou umocněné rány, jako po

dopadu granátů z nějakého atomového děla.

S karbaníky to trhlo. Zahleděli se na bezmračnou

oblohu.

"Odkud to, kruci, bylo?", dolehlo mezi hosty

z druhé strany verandy.

Pes poskočil a v letu našpicoval dosud splývavé

uši. Právě v tom okamžiku také začal vydávat

zvuky - kdyby byl větší, patrně by se řeklo, že je

nevychovaný prase.

Také další návštěvníci, sedící na zastíněné verandě,

se dívali směrem k neobvyklému přírodnímu úkazu..

Bylo to opravdu hodně zvláštní, ale co? Možná by

se následnou vzájemnou výměnou názorů nad

neobvyklým dějem nakonec i pobavili, ale klouzavé

dveře do kuchyně se rozlétly a upocený číšník jimi

stačil šikovně proskočit.

Kdo ví, jak to dělal - na každé paži balancoval se

dvěma platy vrchovatě naloženými jídlem a pitím.

 

Hráči se vrátili ke hře.

"To se tady přece občas děje, ne?!", poznamenala

servírka, která vykoukla z kuchyně.