ČERNÁ HROUDA
3.část
Dvoutakt si kloktavě pobrukoval mezi výmoly - nebylo
divu, když jezdec opustil udržovanou okresní silnici
a zamířil na úzkou cestu mezi vysokými smrčinami
na jedné straně a širokými lány v klesajících svazích
naproti.
Přidával nárazově plyn, poté prudce ubíral otáčky.
Chvílemi jel úplně po levé straně, aby se vyhnul
blátem a vodou zaplaveným vyježděným dírám,
místy musel vjet i na vyvýšenou, travnatou část,
která ovšem nebyla moc ráda, protože na ní rostly
dokonce i chráněné, pestrobarevné rostliny.
Povrch začal prudce stoupat.
Rozkydané bahno se postupně měnilo ve štěrk
a poté i v kamení a dokonce i celé kamenné desky.
Několikrát projel i jakési křižovatky, kde se křížily
vyšlapané turistické zkratky s oficiální cestou
po vytýčené modré značce.
Zastavil na svém oblíbeném místě. Byla to snad
pro vozítko poslední možnost, protože další
kruté stoupání by zvládl už jen vycepovaný
terénní motocykl. Z přihrádky vytáhl plastovou
láhev s minerální vodou, zamkl trabantíka a rozhlédl
se kolem.
Nad sebou měl už jen vysokou hroudu skály
a takřka kolem dokola jen vzdálená údolí,
vyplněná místy titěrnými chomáčky vesniček.
A také poněkud rozměrnějším pláckem - ano,
to bylo právě město, odkud před slabou hodinkou
vyjel.
Hltavě se napil. Zašrouboval uzávěr a po svých
vyrazil na zbytek cesty.
Musel se zastavil a okamžitě na chvíli vydechnout.
Podřepl si a zase se trošku napil. Poslední úsek
zdolával po čtyřech. Byl i přes nástrahy okolností,
pochopitelně především přesný - jako vždy, což
znamenalo: raději dříve, než později.
Ocitl se na samém vrcholu.
Nad hlavou se mu zčistajasna objevil malý mráček.
Uviděl ho přesně ve chvíli, kdy se s pohledem do
nebes unaveně roztáhl - jak dlouhý, tak široký -
na žulovém platu. Hned vedle něj se v mezírce
mezi skálou a zbytky hlíny mírně kymácela zaražená
dřevěná informační tyč, na níž byla přišroubovaná
informační cedule.
Hrdě hlásala: ČERNÁ HROUDA - nad.v. 710 metrů.
Tak - a na deset minut bych si klidně mohl zdřímnou,
napadlo ho a přivřel slastně oči.
Ve výletní restauraci "U sedmi lvů" sedělo na kraji,
těsně u východu z výčepu, několik stálých hostů.
Právě se zase dohadovali, kdo vložil do banku místo
koruny starý a tudíž neplatný padesátihalíř.
"Vykašlete se konečně už na to!", zasáhl do trapné
situace vrchní, který před každého postavil další pivo.
Zalovil ve vytahané kapse pod zástěrou: "Tady máte
personální bonus, a držte huby!", hodil na hromádku
korunu a rychle se otočil k právě přicházející rodince.
Oprášil utěrkou ubrus a mile se na požďuchující se
děti zazubil. Pak pohlédl na maminku a zaběhle se
uklonil tatínkovi: "Ráčíte se posadit?"
Karbaníci se vrátili opět k pohledům do svých
ušmudlaných karet.
S nepředstíraným rozmyslem pokračovali v ukládáním
piků vedle křížů, červených a kárů - nebo jinak.
Starouš buchnul pěstičkou do stolu a neobvykle
hlasitě vykřikl: "Padla!"
Jeho horní polovina zmizela.
"S ním se nedá rozumně hrát", pohlédl znechuceně
na parťáky Vašek, "pořád sbírá listy po zemi!"
Bylo krátce po páté a vedle u stolu si rodinka
dopřávala asi časnější večeři - svíčkovou, děti
palačinky a rezavý ratlík si mlsně pohrával
s kostičkami uzeného špeku, který mu žena
vybírala ze svého hovězího předního.
"Hele, děti - podívejte!", utřel si tatíček krůpěje
omáčky ze rtu a ukazoval prstem kamsi do
vzdálené krajiny.
"No tam - tam nad ten vysoký kopec!"
Ratolesti točily hlavami, až jejich poslušnost nabyla
výsledku.
"Co to je, tati?!"
Na modré, bezmračné obloze, pulsoval přesně
nad vrcholem vyvýšeniny jakýsi chuchvalec
stříbřité hmoty. Vypadalo to, jako by někdo
bláznivě nafukoval a zase vyprázdňoval balónek
na každoroční jarní pouti.
V tom z něj vylétly, těsně po sobě, dva blesky
a zamířily, jak to při takových událostech bývá,
přesně na vrchol nejvyššího aktuálního bodu
na zemi.
"Jééje!", vyskočil desetiletý synek a zaplácal
si rukama o kučeravé spánky.
"To ses lekl, viď!?", otřásl se otec.
Ozvaly se ozvěnou umocněné rány, jako po
dopadu granátů z nějakého atomového děla.
S karbaníky to trhlo. Zahleděli se na bezmračnou
oblohu.
"Odkud to, kruci, bylo?", dolehlo mezi hosty
z druhé strany verandy.
Pes poskočil a v letu našpicoval dosud splývavé
uši. Právě v tom okamžiku také začal vydávat
zvuky - kdyby byl větší, patrně by se řeklo, že je
nevychovaný prase.
Také další návštěvníci, sedící na zastíněné verandě,
se dívali směrem k neobvyklému přírodnímu úkazu..
Bylo to opravdu hodně zvláštní, ale co? Možná by
se následnou vzájemnou výměnou názorů nad
neobvyklým dějem nakonec i pobavili, ale klouzavé
dveře do kuchyně se rozlétly a upocený číšník jimi
stačil šikovně proskočit.
Kdo ví, jak to dělal - na každé paži balancoval se
dvěma platy vrchovatě naloženými jídlem a pitím.
Hráči se vrátili ke hře.
"To se tady přece občas děje, ne?!", poznamenala
servírka, která vykoukla z kuchyně.