Č E R N Á H R O U D A - 2.část

 

 

ČERNÁ HROUDA

2.část

 

 

Stylově oblečený muž si se zájmem, který se

vyznačoval převážně tím, že decentně mlaskal,

prohlížel průhledný celofánový překryt.

"Děkuji. Je to od vás milé."

Obracel v rukou dózičku s čokoládovými bonbóny:

"Ale, paní, to jste na mě nemusela brát takový

ohled!" Zadíval se ji přímo do očí a rozkmital

kyvadélko, které stálo mezi nimi na stole.

"Nyní budu počítat od jedné do deseti. A, prosím

vás, až uslyšíte číslovku tři, zavřete oči.

Elektrické svíčky začaly pohasínat, blikaly jen

sem tam naaranžované voskovky.

Hlas se změnil do hřejivých tónů Karibiku.

Kolem se odkudsi z dálky blížily zelenavomodré

vlnky a v ovzduší převládla mírně slaná vůně.

Jakmile muž dopočítal do deseti, byla už žena

bezvládně étericky zhypnotisovaná.

Oči ji pod přivřenými víčky zběsile kroužily sem

a tam.

"Áno - áánoo", šeptala a šeptala, dokud neupadla

do zasněného klidu.

 

Když se, snad až za nekonečně dlouhý čas,

začala ze svého nadšeného rozjímaní pomalu

vracet k realitě života, rozpoznávala kolem sebe

jen naprostou tmu.

Něco ji zašimralo na levé noze. Zatřásla několikrát

chodidlem a ten pocit zmizel. Ale jen na chvíli.

Šimrání ji přeskočilo na pravou. Vymrštila se

a vykřikla.

Co to bylo?

Náhle si uvědomila, že se kolem ní nerozsvěcují

kouzelné hvězdičky, ale že to jsou malinkatá,

nesouměrná očka. Šelestily kolem. A postupně,

se sílícím šramotem, dokonce cupitání přibývalo.

Krysy! A jaké mají dlouhatánské choboty!

Ze staženého hrdla se jí prodral výbuch zbytku

vzduchu z plic. Ve zlomku vteřiny se proměnil

v dozvuky dokonalého zděšení.

Začala ve zběsilé křeči kolem sebe jen kopat

a mlátit pěstmi.

Ale byl to přece jen podivný sen.

Ve skutečnosti byla pečlivě stabilizovaná

k operačnímu lůžku a kolem ní se tiše pohybovaly

jen podivné mlžné stíny se zářícíma očima

a pokroucenými končetinami.

 

Muž v zahradnickém úboru zavřel pečlivě vrátka

do  dřevěné chaloupky na horním konci zahrady.

Stála těsně u plotu, který se přimykal až k samému

okraji hustého lesa. Z pohledu od vjezdové části,

byl celý pozemek v rozloze několika hektarů,

ohraničený vysokým cihlovým plotem.

Chlapík se vydal dlážděnou cestičkou směrem

k záhonu rajčat. Míjel políčka se všemožnými

bylinkami, nahlédl do skleníku, kde posedávaly

na větvích barevní opeřenci a v podlouhlém

rybníčku pod nimi se blýskaly červenobílé rybičky.

"Pane, za hodinu máte posed s panem - ",

prudce u něj zastavil jeho asistent s typicky

tichým, golfovým elektromobilem.

"Vím -", přerušil ho a odhodil do trávy lopatu

a hrabátka. Motyčku zakopl do zkypřené hlíny.

"Ale s okopáváním mně teď nepomůže", usmál

se konečně poprvé dnešního dne vystrojený

zahradník.

 

"Vážený pane, postup znáte. Jste u nás už po

několikáté...že!? Tak, tak. A teď pěkně položíte

svoji levou dlaň na toto svítivé políčko - a druhou

do mých rukou -"

Po chvíli byla celková iluze dokonalá.

 

Vymezený čas plynul, jako nějaký přítažlivý sen.

Vážený pan Y. se postupně dostával ze svých

potíží, takřka virtuálně i ze svých dluhů - a mág

zase neztrácel čas zbytečně.

Po očku pokukoval na umělou sovu, která do

temné místnosti hleděla za zády návštěvníka -

právě se jí zeleně zabarvilo pravé oko.

Bylo to takové skryté varování, že seance končí.

Něco jako takový roztomilý budíček k navrácení

do života.

 

Věštec se krátce osprchoval, nasoukal se do

leskle černé, kožené kombinézy a vyšel před

dům. Dálkovým ovladačem otevřel garážová

vrata v suterénu vily.

Vedle dvou nablýskaných veteránů stál těsně

u zdi i zašedivělý trabant. A to ne ledajaký.

Byl vybavený tmavými skly, zesílenými blatníky

a dokonce i širšími teréními pneumatikami.

Na střeše měl navíc čtyři přídavné světlomety,

které by v případě potřeby musely ozařovat noční

silnici, jako filmové reflektory.

Muž si pečlivě nasadil helmu, nastartoval a opatrně

vyjel z obrovské brány na asfaltovou silnici.

Rozhlédl se nalevo, napravo, sešlápl plyn a povolil

spojku.

"Hááálalíííí!", zařval odvázaně do větru, který začal

rychle proudit kolem.