HELOU, HJŮSTNE! (2.část)
Literatura > Vícedílné
HELOU, HJŮSTNE!
(2.část)
Do tělesa narazila jakási brzdná síla. Ale byl to
jen takový zlomek času, že nestálo za to se tím
nějak vzrušovat. Většina astronautů to vlastně
vůbec nezaznamenala. Někteří cvičili, druzí se
věnovali svým pracovním úkolům.
Prostorem vládla kupodivu až náramně poklidná
atmosféra. A tak vesmírný čas ubíhal podle
zaběhnutých cílů.
Což tak si také programově zdřímnout!?
Přístroje zablikaly a nastaly okamžiky, na které
si nikdo z nich nedovolil zapomenout.
Tak nahlásili některé výsledky a vyslechli si
zprávy ze Země.
Astronauti odpočívali a někteří vyspávali poměrně
náročný pracovní den.
A tak je pronásledovaly i zmatené sny, nu - jako
někdy doma na planetě.
Značně je během nich kupodivu zaměstnalo i pátrání
po zatím ztracených - a pro význam a bezpečnost
celého letu - velice důležitých předmětech.
Například ruský dobyvatel vesmíru si právě v milém
snu neustále vyměňoval na své hlavě před zrcadlem
kloboučnickém salónu různobarevné kosmické kukly,
Baranovi se zase zdálo, že se plížil jakousi zalesněnou
krajinou a na každé ruce nesl pod modrými montérkami
desítky zlatých hodinek.
Francouzka si vybírala v nekonečných přeludech
vodové barvy pro úvodní akvarel zatím prázdného
skicáře a německý astronaut se připravoval plaváním
na zkoušku z trigonometrie.
Pochrupující Crow a Japonka měli nečekaně společně
obdobné sny - obratně se vyhýbali, ruku v ruce na
surfovacích prknech, rozbouřenou Žlutou řekou, do
níž stále dokola proudily lopatkové kolosy z přítoků
neúnavné Mississippy.
A to bylo poměrně mrazivé poledne!
Ovzduší orbitální stanice bylo pojednou prosyceno
jakousi příjemnou vůní - jakousi báječnou směsicí volna,
svobodna a tudíž i plné nevšední životní naděje.
Přitom se celé vesmírné těleso řítilo plážemi vzducho-
prázdna rychlostí přibližně třiceti tisíc kilometrů za
hodinu.
Také elegantní podzemní místnost, v jakoby zapadlém
mezinárodním resortu, v těsné blízkosti lázeňského
městečka, téměř uprostřed světa, se nacházela
v atmosféře, kde ovšem dominovala spíše podřízenecká
rovnováha sil.
Nicméně nadmíru kolegiální.
Kolem podlouhlého konferenčního stolu posedávalo
v laskavém přítmí deset postav, téměř - dle jakéhosi
protokolu přibližně podobně oblečených - deset
magických velikánů, o nichž ale v těchto souvislostech
nikdo neměl sebemenšího tušení.
Jeden se oficiálně zabýval bojem proti chudobě, další
se v naprosté anonymitě věnovali sportu, výzkumu
nebo jen tak proplouvali různými žabomyšími strkanicemi
v různých parlamentech či jiných vládních komisích či
podkomisích.
O čem se v této napínavé chvíli Desítka mezi sebou
bavila, poznal mimo nich v souhrnu jen jejich šéf, který
pokuřoval v pokoji o deset pater výš dýmku a mlaskavě
upíjel citronovou limonádu. Citlivé odposlouchávací
zařízení mu tak přinášelo velice zajímavé poznatky.
Například: sněhu na horách v Aspenu je obstojně málo,
ale jistě se tato situace zlepší. Také v jiných částech
světa je vhodné nejen příhodné ekonomické záležitosti
stratifikovat... moje žena si pořídila báječné štěně...,
už moc nejím..., máte zajímavou sponu v kravatě...
Z obvyklého tématu snad na několik vteřin vyklouzl
jen stařík s patrně stále pravým chrupem, který si
s gumovým úsměvem vyčkávavě posteskl, že mu
jeho tajemník - a dokonce i řidič - na jednání zapomněli
přiložit k výbavě i deštník, což se setkalo s chlácholivými
reakcemi.
Na povrchu lilo, jako z konve.
Přesně ve stanovený čas vstoupil do dění sám
přednosta Magnetické desítky.
Když se dveře místnosti neslyšně zavřely, rozhlédl
se po tvářích na obou stranách stolu, položil před
sebe rozpečetěnou rudou obálku a pokynul svým
podřízeným hlavou.
Všech deset účastníků se posadilo - sálem se krátce
ozvalo mrazivé ticho.
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 3 bodů
- 1 komentářů
- 1 hodnocení
- 09. března 2018, 09:06
- 1447 zobrazení
- 0 oblíbené
-
