Mezi vlaky, část 2.

Halucinace

Zmrzlé jsou mé ruce, 

zmrzlé je mé srdce

napříč mrazům 

stojím vprostřed

napříč mrazům

rozevlátá a rychlá

piruetním šmahem rukou natahujíce

kontaktuji něco, co není vidět

kolem své osy mrákotná pozice

kolem své osy opisuji tytéž linie

tytéž linie

co plyně kolaborují s vydechnutou párou z mých úst

Není mi zima

nepřipouštím si ji.

Tahle zima je dlouhá..

ale síla je v tom vytrvat

jakožto i v jiných věcech

síla je v trpělivosti a víře

síla je v odhodlání

síla je v očekávání co přinese zítřek

pomaličku a po kouskách měnit nepřízeň osudu

osud mám ve svých rukou, mohu se kdykoliv rozhodnout jinak

a já se rozhodla už dávno

takto

síla je v naději

síla je o tom, že dokáži čekat

 

Zamyšlená a zasněná kráčejíc

stala by se prudká změna během pár minut

mohu to udělat, neb mohu vše co chci

co si usmyslím

mým katalyzátorem je rozum

mým životem a smyslem je mé srdce

síla je v jednorázovém rozhodnutí a ve vytrvalosti

ať to skýtá jakkoliv těžké věci

ať to obsahuje mé tolik oblíbené archaismy 

anebo modernismy, proti kterým tak trošku brojím

nemám je totiž spojené s něčím co je trvalé

s archaismy mám spojenou věrnost, oddanost, čestnost, spravedlivost, zásadovost

ale i nefalšovanou opravdovost, skutečnost, trvalost, rozhodnost a trpělivost

a taková já jsem... houževnatě se točící kolem své osy

kde na jedné straně jsi Ty, má mladá krásná lásko

a na druhé straně má rok od roku obtěžkanější mysl slupkama vzpomínek s jejich stářím

Stáří vzpomínek je kornaté, ale ucelují mne.

Má láska je zocelená.

Má láska je jako ozvěna v pomlce před úderem romantické melodie

Má láska stojí a kouká upřeně do jednoho jediného bodu, třeba Tobě do očí.

Má láska k Tobě se neochvějě ze zimy, ani z odluky, prostě z ničeho.
Má láska ikdyž se skrývá a je téměř v utajení...

je zběsilá, hbytě se pohybující, jako svižně dynamická křivka tónu hlasu co proplouvá melodií a harmonií

Jako něžná křivka svržena ze skály, co cestou dolů ohlazuje ostré útesy

to protože má láska dýchá a přežívá v obrovských mrazech i když je nicotou bičována

To protože vzlíná v opuštěných ulicích, kde natahuji a prohýbám své tělo, dokud mne to nepoloží a nepohltí

Hlavu mi atakují podivná monstra

nehmatatelná mysteriózní individua

snad odněkud z podsvětí mé hlavy

snad modulující se z jinovatky a námraz
Mne se nic nestane, neb zahnízděny tlí v mé rozeklané mysli a ční z mělkého povrchu skelných očí
Nosím je v sobě a zaníceně recikluji
Zatím vyhrávám, tudíž ty z ulic nemají šanci.

Pravděpodobně zastaven čas

Ale přijde jaro

a vše rozkvete láskou, láskou k Tobě
Uvidíš.