J A T O Š
Literatura > Povídka
J A T O Š
Vanesa se jevila nyní už jako dorůstající
dáma činu.
I když vlastně nedělala nic jiného, než že
pro sebe především odevzdaně žila.
Její první souvislá věta všechny kolem ní
překvapila: "Ja to šíkala."
Líbily se ji kočičky, tak jich měli její rodiče
plnou zahrádku, pak nastal příliv pejsků,
tak jich zápasilo po rodinném domku třeba
i deset najednou.
Jak vyrůstala, tak se také tulila k různým
ptákům - například si velice oblíbila barevné
harpyje, a dokonce měla i zcela vyjímečně
na víkendy zapůjčeného dlaska.
Postupně za domkem v železné kleci po
večerech vila i hyena. A těsně po maturitě
dostala k výbavě od příbuzných i malého
hrošíka a netypicky, celého černého velblouda
jednohrbého.
Chvíli se přesto mračila, chvíli se usmívala,
chvíli ji zlobili spolužáci, dokonce i spolužačky -
posměšně na ni volaly: Jatoši, Jatoši, venku
zase prší! - v příštím okamžiku je zase pro změnu
přiváděla k šílenství ona.
Přímo je deptala, když jim po šarvátkách, kdy se
děvčátka válela na špinavé školní zemi,
se škodolibým úsměvem metala do tváří: já to
šíkala.
Pak se ocitla na tak zvané vysoké škole.
Studovala a přiměřeně i dál bojovala.
Bojovala tak zajímavě, že se s červeným
diplomem objevila mezi inženýry v jednom
podniku, který neustále vytvářel jakési
společnosti do důsledku neznámé novoty.
A tak i stavěli kolem sebe mosty, bohulibé
nadstandartní domy, ubykace třeba i pro
zámožné cizokrajce nebo vládní zmocněnce,
sváděli nepodajná řečiště do přijatelnějších
kanálů nebo se dokonce spoluúčastnili na
vyslání neobvyklého čidla až kamsi do vesmíru.
Jenže doba vyspěla, dálky se upravily a ona
se stala za odměnu manažerem výzkumné
zoologické zahrady.
Ovšem ne ledajaké!
Ten kouzelný večer, toho památného dne, seděla,
jako obvykle, mezi počmáranými pauzáky nad
výsledky výzkumů divadelních libret s tématikou
stavby kontejnerových lodí pro přesuny zvěřiny.
Občas si i odvážně zanotovala pár taktů, které
byly přepsány počítačem do jazyka současnosti.
Byla si s hodnocením už téměř naprosto jistá,
ale i přesto si vzala do dlaně svoji oblíbenou
hrací kostku.
Chvíli ji dlachnila, třepala s ní, nakonec si
i foukla do uzavřených dlaní - a upustila
tajtrdlíka na vyleštěnou desku.
"A je hotovo - to je ono!"
Podívala se na fotografii na svém pracovním
stole a koutky úst ji zaškubaly veličiny záhadného.
No, mohlo to být třeba i průbojné poznání.
Na fotce se novorozenecky mračila a za jejími
zády byly zřetelně vidět obrysy maminky a věčně
neoholeného tatínka.
Následující týden svolala k vědecké poradě čtyři
spolupracovníky a všichni se pak ihned ponořili
do díla.
Vršili po částek obrovské klády, spojovali plaňkovitý
trup, zabrušovali řebra, tmelili patra korábu.
Následně zalívali mezery mezi obšívkou a žebernatím
tmelem z asfaltu a velrybího tuku. Vrcholem akce
bylo osazení kýlu a rovnoměrné obložení ohýbanými
nosníky.
Všudepřítomný zoologický dorost nad tím vším jen
nevěřícně kroutil hlavami. Ale měli se ukrutně mýlit!
Když Jatošina archa nakonec proplula mezi krami
Antarktidy, do podivné prolákliny v oceánu, jakoby
přes východ z větrné jeskyně, celosvětová potopa
téměř vrcholila.
Dorazili k travnatému břehu.V místě přistání je ale
přivítalo jen očekávaně milé počasí. A vpravdě
nádherná krajina!
Všude před nimi se zelenaly svěží lesní útulky,
na paloucích se třpytily nánosy různobarevných
květin a kolem vtíravě pobzukovaly neúnavné
včelky, sršni a vykrmení čmeláci.
V dálce mohli rozeznat i stádo zvědavých
dinosaurů, nad kterými se majestátně vznášela
drobná hejna ptyrodaktilů.
To bude jiný život, pomysleli si všichni, když na
sobe v ty okamžiky vesele pomrkávali.
Nad hladinu vyskočil aquahopla a vesele přikyvoval
svoji rozchloupaně lesklou hlavou.
Jatoš si utřela slzy a ve spravedlivém souznění
objímala přátele.
A tak spustili z obrovského plavidla dřevěnou rampu.
Zvířátka byla po několikaměsíční plavbě výjevem
tak nadšená, že se do zeleně řítila v bezhlavém
úprku či stoupavém průletu.
"Vanesko, vstávej!"
Natlačila si pěstičku na víčko pravého oka.
"Tati, já nechči dneš do školky! "
"Ale Vanesko!?"
"Já to šíkala!"
"Princezničko naše, dneska je neděle, nikam
nepůjdeme. Ale vyskoč, a pojď se podívat
z okna na naši zahrádku!"
"Šoše?"
"To musíš, drobečku, vidět na vlastní oči!
Po stromě za altánkem leze opravdická
malá koala!"
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 3 bodů
- 2 komentářů
- 1 hodnocení
- 05. ledna 2018, 09:41
- 1245 zobrazení
- 0 oblíbené
-
