S O K O L O V N A - závěr

Strakatá doga se rychle ohlédla.
Když v dolině za sebou spatřila jen pouliční
světla spící městské vesnice, ještě zrychlila tempo.
Čekaly ji prudké serpentiny, směřující k přehradě
mezi kopci na severu.
Opakovaně se ozývaly krátké skřeky a cvakání
mohutné tlamy. Zrychlený dech jen podtrhoval
namáhavost údělu. Jakoby se kosti v celém těle
otřásaly proměnou. Na asfaltu silnice se ve větru
převalovaly masy chlupů.
Téměř půl hodiny se tato směsice zvuků ozvěnou
roznášela okolím, od stromu ke stromu, od skaliska
ke skalisku, od zatáčky k zatáčce.
Pak halas přeskočil údolí a rozlétl se dál noční
krajinou.

Hned za ocelovými dveřmi domku v areálu
přehradní elektrárny ležel hrázdný. A několik
kroků za ním, také v obrovské kaluži stále
dotékající krve, vedoucí noční směny.
Oba měli hlavy téměř odtržené od těla.
Všechny výpustě zařízení byly nastaveny
na apokalyptický režim, což znamenalo,
že se voda z nádrže valila přes otevřená
stavědla a dokonce v přetlaku i odtokovým
kanálem, který sloužil k dočerpávání chladících
věží atomové elektrárny.
Dva muži ostrahy u stolu na svém stanovišti
tupě hleděli s rozehranými kartami nepořádně
kamsi do nekonečné dálky. Oči měli lehce prosklené
nenadálým zážitkem. V každé z hlav bylo několik
zástřelů. A celkem dobře mířených vždy na jedno
místo.
Rozglábená lednice byla potřísněna krví, jinak byl
její prostor, až na otevřenou dózu od hořčice
a několik rozbitých vajec, prázdný.
Tři rány do jedné a tři do druhé.
Na zrcadle nad umyvadlem byl nahnědle zrnitou
pastou neuměle načmáraný, snad vzkaz pro nějaké
medicínské začátečníky: "Zub za zub, oko za oko."
Odhozená služební pistole se válela na zemi
u dveří na toaletu.
Poslední z pracovníků security, který hlídkoval
u vjezdu do areálu, se povaloval se zlomeným
vazem těsně u zaparkovaného auta hned za
zavřenou bránou. Pouzdro na zbraň měl prázdné,
zato v oblasti srdce mu na černozlaté uniformě
zasychaly pramínky krve. Byly to, co říct, poctivě
provedené vraždy! Škoda, že se nahá, ochlupená
postava na záběrech bezpečnostních kamer mohla
zatím jen těžko identifikovat. Že by amokem napadený
nudista, kterého vyplavil odněkud z kamenitých
srází historie závan vichru!?
Ale to se už na policejním, ale i vojenském letišti,
začaly zahřívat k bleskovému startu tři vrtulníky.

Postava se zastavila. Rozhlížela se, zatímco do
plic nasávala čím dál, tím víc čerstvého vzduchu.
Vodní válce rachotily kolem ní, lámaly stromy,
některé vyvracely i s pořádnými kořeny.
Potrhaná hmota se v přívalech protáčela jako
rozházené zápalky.
Muž pohlédl na své rozložité dlaně.
Začaly se na nich v trsech objevovat strakaté
chlupy. V hrdle mu narůstal tlak. Chtěl zakašlat,
chtěl smýt tu nenávist.
Z úst mu začaly vybublávat táhlé zvuky, které
se postupně proměnily jen opět ve zlověstné vytí.
Bylo rázem tak hlasité, že téměř přehlušilo tu
bahenní spoušť kolem.
Lidská tvář se protáhla ve zlověstný výraz šelmy.
Oči pohlédly přímo do měsíčního jasu. V ten okamžik
se rozzářily, jako oči predátora, který se skláněl nad
ulovenou kořistí.
Ozvěna vracela tento vlezlý vzkaz od morku kostí
zpět do masa. A zase zpět do niterných pudů
choulostivého bytí.
Nudla se olízl a vyrazil obrovskými přískoky po
okraji běsnící záplavy dolů z kopce.

"Nasol ho pořádně!", dolehl k němu odkudsi
z alkoholického podsvětí mužný hlas.
Ucítil prudký výstřel tlaku na pravé straně žeber.
A další a další, pak mu někdo vyskočil na hrudník.
Bylo to, jakoby se na něj navalil stavební jeřáb.
Zamžoural do peřejí.
Otevřel vodou zalité oči.
Bobci na něj okamžitě přestali naléhat - ne nebyli
to parťáci ze žabomyšího škádlení na zábavách,
byly to pořádný klády z pořádnýho lesa.
Ve valícím se proudu do něj narážely, chvíli
si s ním dokonce v přemetech i pohrávaly.
Nudla s ním přesto kličkoval, jak jen se dalo.
Táhl ho za roztřepenou nohavici s neobvyklou
energií pryč z vírů vodní smršti.
Pojednou Falsa konečně zahlédl svoje ve vlnách
se nadnášející tělo.
Chlupy obrostlá hnáta a blýskající se zuby
ho přes vlnobití nadnášely k nezaplavené
straně úbočí.
Nudla ho opatrně opřel o sloupek rozcestníku
a zmizel v mlžném oparu za ohybem cestičky
mezi keři.
O pár metrů níž smutně vzhlížela do zničeného
okolí až po zvýšené přízemí zatopená
"Sokolovna".
Kolem se v rozčeřených vlnách narůstající
hladiny ladně pohupovalo pár automobilů, které
v tom zmatku už nestačili taneční opozdilci během
úprku nastartovat.

A pak už jen rachotily přelétající helikoptéry, které
prosvětlovaly okolí, blikaly majáky hasičů, záchranářů
a policajtů, a kolem toho všeho se začínal i probouzet
poněkud netypický, podhorský den.