Jde to Dobré Wow!

Z Á B L E S K Y - závěr

Literatura > Vícedílné

 

Z Á B L E S K Y
(závěr)
 
 
 
 
 
Neuplynul ani rok.
Kabina výtahu se s mírným zakolíbáním
zastavila. Nad hlavami cestujících cosi
dlouze zapískalo a automatické dveře
se pochopitelně automaticky otevřely.
Muž v obnošené kožené bundě dal
přednost obstarožnímu páru, který asi
pospíchal za vnučkou na porodnické
oddělení, a vystoupil.
Sestřička, která právě procházela kolem,
se mírně uklonila: "Dobrý den, pane primáři!"
"Dobrý", odpověděl bezmyšlenkovitě.
Na personálním pokoji si v rychlosti opláchl 
ruce a převlékl se do medicinské běloby 
vyššího personálu.
 
Byl to snad příkladný lékař. A to prakticky
již od prvopočátku kariéry. Vystudoval
s červeným diplomem a poměrně po krátké
době se stal dokonce primářem porodnického
oddělení jedné okresní nemocnice.
Také to ovšem byl velice pohledný chlapík!
Kupodivu byl stále ve svých téměř čtyřiceti
letech svobodný, i když mu nejen jeho okolí
dělalo neustále - tak říkajíc - pomyšlení.
Jistě - sešel se s tou, sešel se s tím, zašli
si do divadla v hlavním městě, do místního
kina. V létě třeba na plovárnu ve Vídni 
a v zimě je mohl občas někdo vídat na sněhu 
v Alpách nebo v Pyreneích.
 
"No jo", vzdychl.
Začal se rozhlížet po naleštěné podlaze.
Trvalo to chvíli, než se mu podařilo najít
utržený knoflík. Sedl ke stolu a vyťukal
na telefonu číslo.
"Jiřinko, prosím tě, zastav se u mě. A vem
si jehlu a nit."
Jiřinka přicupitala, než stačil odložit sluchátko.
 
"Bože, bože", ulevil si primář a odtrhl si přišitý 
knoflík i s kusem látky a vlastní kůže. 
Když odloupl i zbytky masa, z rány matně 
odtékaly pramínky krve a kolem nich prosvítala 
našedlá barva levého pátého žebra.
V hlavě se mu začaly kutálet blýskavé bublinky,
narážely do sebe, praskaly a zase se spojovaly.
Kůže se dorovnávala - až se nakonec i kupodivu
také spojila. Promnul si oči. Zase jsem málo spal,
přihladil si vlasy.
"Co to tady máme za Jiřinky?!", ušklíbl se a vyrazil 
na - pro tento den - zdlouhavější cestu do operačního 
sálu.
 
"Pane primáři, to mimino váží jen kilo a měří třicet
centimetrů. Už sem taky volala na jipku", vykřikla
porodní asistentka na uvítanou udýchanému šéfovi
přímo do tváře.
"A co ta jeho šedozelená barva?"
"Jo, a ta taky není v normálu."
"Křísili jste?"
"Ne", utřela sestra orosené čelo zákrok provádějícímu
doktorovi.
"Výborně, týme!", pochválil personál primář,"dobrá
práce."
Když kráčel zpátky do své pracovny, bílý plášť
kolem něj poletoval, jako rozčepýřená hrdliččí 
pírka. 
"Však on doroste", mumlal si pro sebe potichu.
 
 
Maruška polehávala na nemocničním lůžku a plaše 
se usmívala na Aleše, který ji nesměle drtil ruku.
"Tak barevné a maličké už jistě podruhé neporodím",
odevzdaně na tatínka zamrkala.
"Neboj Marů, ono se nám jistě časem pod fialovým
světlem dobarví - a uvidíš! Za pár let i povyroste."
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Pro přidání komentáře se přihlaste.
  • Kai Autor
    Kai
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 16. října 2017, 08:59
  • 435 zobrazení
  • 0 oblíbené