Dopis Vincentovi XII

Drahý Vincente,

 

Dlouho jsem nenapsala i když myšlenek, úvah a závěrů od posledního dopisu bylo více než dost. Avšak nebyl čas, nebyl až tak důvod se vzrušovat, unášet, ani rozjímat nad zbytečnostmi. Nyní když jsem u dalšího jednoho z nekonečných mých předělů a životních etap, zpětně si dovoluji se ti svěřit. Začnu prvně autentickým bezprostředním rejem pocitů napsaných během těchto pár dní.... 

 

 

z 25.9.2017

 

jako bych chodila vysoko nad zemí po skleněné tabuli a koukala se dolů

smýsit tak hmotu s nehmotou

ale přece všude kde je stín je i světlo

úzkostná bolest na hrudi tíží mne a sužuje

přesto opírá se o mne vítr a vlaje mi s halenkou kolem těla

ty jsi žhavej plamínek, nezkrotnej, trucovitej a horkokrevnej

jako barva tvých vlasů, tvé vášně byly neutuchající, neblednoucí

''Fascinace skutečností'', poslouchala jsem něčí projev na výstavě

''Fascinace skutečností'', jak dokázali namalovat a obsáhnout...?

posilněná vínem napadaly mě tam poémy a verše jako za starých časů

už je nevím, ale

kéž bych pak mohla říkat... už o tě nepříjdu

kdybych ti tak mohla říkat už si tě nenechám vzít

to bys viděla někoho trošku jiného, ale přece bych to byla já

život je jak vrtule

život je jako spirála

a každý příběh je její zákrut vedoucí někam ku konci kam nevidíme

Ach lásko, miluji, až už to neumím ani slovy krásně popsat

jako bych byla mezi větama, mezi slovama uvězněná

přece ale ještě existují meziřádky....

 

Leckdy si přijdu jako bych byla z jiného století, minimálně z 19. To jest uvnitř mne... Asi zcela jistě chápeš jak je to myšleno, protože ty mě přece chápeš vždycky. Ne pokaždé ti píši stejně, ale určitě jsi vysledoval schéma a strukturu mých koloběhů s tématy. Je to něco skutečně fascinujícího, když si uvědomím kolik toho člověk prožije, aniž by tedy chtěl toho zažít moc, neovlivní to. Vlastně i pokaždé vidím podobnost mého konání, jednání, chování v něčem co vidím v okolí...s nějakýma postavama... Na začátku roku v lednu to byla hlavní postava v jednom filmu co jsem náhodou viděla v poklidu domova s rodinou....
Opíšu ti, co jsem si tehdy zaznamenala....myslím, že je v tom filmu zakotvená poměrně vážná myšlenka a filosofie, v oblasti vztahů, lásky a marných nadějí, čekání, hnaní se za cílem a životním štěstím...

 

Gatsbyho bezbřehá naděje, víra, posedlost a zarputilá láska, by mohla být podobným lidem v lecčem varováním. Minulost nechtěl zopakovat, chtěl na ni navázat z jinačí pozice. Aneb když se stane jediným cílem a smyslem života.... 
Utopie, nemoc, propadnutí? 
Vyhlídka na vzdálený obzor se zdá být přeci jen blíže a bytostně přítomnější, nežli jiné věci, které jsou mnohem dál a které nejsme schopni vidět pro naše dávné rozhodnutí. Příběh o člověku, který se nechtěl vzdát svého snu, neb se pro něj narodil a byl mu absolutně věrný a oddaný.
Bohužel, v životě není absolutního zhola nic, ale pro některé lidi, je absolutní jejich přesvědčení a to v hodně případech vede po spirále přímo ke sebezničení.
Ale když on je ten sen najednou TAK na dosah...
Hodně jsem s ním soucítila.
Ve filmovém zpracování s Robertem Redfordem zazněla myšlenka: ,,Byl to muž, kterého ničil zvířený prach ve stopách jeho vzpomínek.''

 

Je to vlastně dosti o tom, jak se o něčem rozhodneme v opozici a napříč věcem které jsou proti tomu. Jak se říká, život je boj...a takto rozhodlý člověk z boje vlastně vůbec nevyjde...

Já též mám dosti často takový pocit, že neustále bojuji...s něčím. Se sebou, s něčím přesvědčením (či právě s něčím rozhodnutím), že bojuji za své sny, za úkoly, s povinnostmi, s iluzemi, s myšlenkami v sobě...Pořád s něčím...
Dostávám husinu když slyším jak se nenápadně plíží čas minutu po minutě, sekundu po sekundě...V písni plyne, za provozu, za čekání,... A mně mezitím přibývají vrásky kolem očí například...Jakoby trápení nebylo dosti. Proč by si člověk nemohl říct že je spokojen. Proč je věčně nespokojen? Anebo po nějakém krátkém pěkném období je zase skoro tam kde byl i když o zkušenosti bohatší.
Může být člověk zahleděný do sebe anebo prostě spíše většinou být zapojen do provozu...
Vincente... 
Vidím se v akustickém ladění komorních nástrojů někde jen tak mimochodem jednou večer náhodně pozastavena v myšlence, hledíc do ponuré šeré atmosféry brněnských hudebních vyprázdněných klubů, které nikdo nic moc nenavštěvuje, pokud si někdo nepřijde jako ''kmet'' ve středním, středně mladším věku, co už má nějaké ty vzpomínky za sebou... nedej bože samozřejmému zjevení se umělců, co si přišli trochu uvolnit jejich sevřenou mysl vyznačující se nekonečným přemýšlením a pozorováním.

Nějak se tohoto mého osudu nemohu zbavit...
Avšak při práci, která je tak syrově stereotypní jakoby mě vracela do reality, přítomnosti a přece se najdou taktéž chvíle kdy se zdá že je to naopak. I tam přemýšlím... i tam se děje něco paralelně v tom prostoru mezi mnou, lidmi, věcmi...něco zcela jiného, neviditelného. Třeba se děje něco co mám vědět až posléze, v jiné době, v jiném čase. A pak až se to třeba stane...budu na tohle vzpomínat, že mne to napadlo už dnes...

Člověk něco ztratí, něco získá. Ale proč vždy takhle? Oko za oko, zub za zub... Proč jsem Vincente nemohla získat více věcí, proč jen jednu :-( Z počátečního odstavce s krátkými větami je ti asi jasné, co myslím...
Pak ale pověz, proč když jsem tak spravedlivá, proč je to nespravedlivé? Proč to není tak jak by mělo být a jak je správné? Kdo to řekl? Nebo kdo o tom rozhodnul? 
Já se také rozhodla...protože má vnitřní síla není žádný rosol, ale přirovnala bych ji k oceli, cítím to tak.

Víš jak to se mnou je...ač to nerada přiznávám, můj vnitřní svět je plný kontrastů a ambivalencí...Z toho vyplívá že jsem citlivá, i rozumná - ač ne někdy ve vhodných chvílích, ale je na mne spolehnutí.
Bejvávalo, že...
Roboté mne vždy velmi fascinovali, inspirovali... ne málo básní vzniklo kdysi dávno právě při poslechu určité skladby kde jsou hlavními protagonisty. Právě ve chvíli, kdy má vrozená chladnost pookřála, když už se zdálo, že ve mne nikdo nic neprobudí... Mé nepřítomné procházky Brnem najednou získaly cosi významného, vykvetly mi v očích barvy a vše mělo už svůj smysl.
Pak se to stalo ovšem znovu a tak pořád dokola s přibývajícími bolestnými zážitky.
Nikdo si neumí představit, co se mi honilo hlavou v oných situacích, kdy samota byla mým odrazem...Kdy vyhledávání nebezpečí bylo pokušení, abych zdolala a převálcovala zarmoucené nitro. Je zajímavé, že vůbec nemám strach ze tmy, zákoutí a dalších věcí co jsou běžně riskantní nebo si jinak vymykají normálu. Ale mám příšerný strach z naprosto běžných věcí. Právě z těch, které mne pak překvapily... Mám strach ze ztráty blízkého člověka. Ale přesně to se mi neustále děje a nedovedu si to vysvětlit. Radši bych se bála pavouků a všeho toho normálního než tohohle.
Drahý Vincente...upřímně...nevím co je tohleto za dobu, která nutí lidi tak moc pochybovat...V čem to vzniká?