Jde to Dobré Wow!

N A T Á L I E

Literatura > Vícedílné
 
 
 
 
N A T Á L I E
kapitola 1.
 
 
 
 
 
Probudil se ve dvě hodiny odpoledne.
Byl to čas, kdy byl navyklý běžně vstávat.
Tedy - většinou. Pokud měl v zaměstnání
den předtím jednou týdně volno, pospával
vcelku běžným způsobem, což vypadalo,
že šel spát kolem dvanácté a vstával kolem
sedmé.
Ale šest dnů v týdnu "pracovně" upadal
do postele kolem páté ráno a probouzel ho 
potom budík, tak, jak si ho nastavil, popřípadě, 
jak ho dál posouval během dopoledne.
 
Váhavě otevřel oči. Do hotelového pokoje 
dopadal právě mihotavý stín. Pohrávala si 
s ním vlající ošumělá záclona, se kterou si
zase pro změnu lehce mátožil větřík, který
v sotva znatelných závanech pronikal 
nedovřeným oknem z ulice.
To všechno bylo vlastně úžasné. Jarní vůně,
pokřikování sousedek na dvorku, troubení
aut pod okny, mlácení popelářů s popelnicemi,
vůně ze stánku s nadívaným pečivem. Patrně
do něj přidávali i cosi asiatsky sveřepého,
protože to místy zavánělo velice bujnou
fantazií.
 
Posadil se na okraj postele a zahleděl se
na obrázek na nočním stolku. Na tváři se 
mu objevil náznak úsměvu.
Ozvalo se zabouchání na dveře.
Ztěžka se nadechl a - mohlo se zdát, že
výdech přišel až po jeho smrti - "Jo, už
vstávám. Hned budu dole."
Připotácel se ke skříni, vytáhl první věšák
a oblékl na sebe vše, co bylo jeho součástí
z předešlého hudebního večera. V rozespalosti 
si ani neuvědomil, že to byl vyhlášeným módním 
výtvarníkem pečlivě navržený polooblek, 
ve kterém nejen minulý týden členové kapely 
denně vystupovali -  pomalované zelené tričko, 
červené džíny a do zlatova flitrovaná vestička.
Ale co, pomyslel si, když se zastavil u zrcadla
v předsíňce, jdu jenom na snídani. 
Na spodní straně jeho opáleného krku nepěkně 
bíle svítila široká jizva, kterou si přivodil 
v dětství pádem se stromu na nedbale opřenou 
strýcovu kosu. Nebýt pohotového dědečka
a jeho maratónsky běžecké  výdrže, určitě by 
vykrvácel.
 
Zamířil zpátky do pokoje pro to nejdůležitější - 
kolem krku si omotal červený šátek.
Byla to vlastně už pěknou řádku let taková jeho
umělecká image. S ním vystupoval, fotil se, chodil
plavat, usmíval se v televizi a dokonce jednou
i zazářil na jakýmsi mítinku s jakýmsi prezidentem
kdoví čeho.
 
Když vcházel do sálu restaurace, prostor 
byl zdánlivě prázdný. Zarazilo ho to - jako 
u suchánků, pomyslel si nevyspale. Popošel 
stranou - za bytelným sloupem uviděl čtveřici, 
která bohužel k jeho stavu, nebyla z pohádky. 
Kolíbal se místností. Letmo se při vlání pozdravil 
s Béďou, hotelovým číšníkem, který si právě 
opět krátil čas pročítáním novin, kdoví z jakého 
vydání. Zamířil ke stolu, který byl  rafinovaně
ukrytý přímo mezi sloupem u velikého okna 
na konci místnosti.
No jistě, zase mají tady ty svoje šlapky, napadlo 
ho, a poškrábal se na obočí. Šéf a podšéf!
Oba právě něco jistě zajímavého vyprávěli
dvěma rozchloupaným slečnám, a všichni
přitom vypadali, že se velice napjatě baví.
Posadil se a vzal zapálenou cigaretu, která
se opírala o okraj popelníku. Na poslední chvíli
si všiml, že má na okraji zarudlé skvrny. Temně
rudé skvrny. Tázavě pohlédl na Viktorii.
"Jen si potáhni", mrkla a rukou protáhla gesto,
jakože - jen si dej hochu! Jako by si přehrávala
etudu ke zkouškám na kdovíjakou dramatickou 
konzervatoř.
Pohlédl rychle na druhou dívku, kterou právě
zahlédl poprvé v životě.
"Jo, ta je moje", svěsila nenuceně koutek úst.
"Díky", také se zašklebil - nakonec, proč ne,
víceméně se obyčejně tak nějak šklebili 
v podvečerním znuděném prostředí všichni.
"Tak, co to bude?", zatvářil se pikolík Béďa.
"No, Béďánku, večer máme volno, tak si nás
všech pět posnídá pětici řádných laskavců
a pětici skotské. A jednu - taky obrovskou, 
ostrovní, pochopitelně i pro tebe", posadil 
rozevláté ruce na ubrus stolu kapelník.
"S vodkou?"
Ozvalo se písklavé zakašlání, vizuálně skryté
za prostorným sloupem.
"Ale jo, jak jinak", otočil se od Bedřicha šéf.
Ostatní společnost ho zvědavě následovala.
 
Zpoza sloupu vyhlédla  Monika.
Jenom její krokodýlí kabelka mohla mít tak 
cenu padesáti tisíc.
 
 
(pokračování)
 
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 06. září 2017, 18:59
Kai: Mám rád kreativnost, nadsázku, takové to řešení z nadhledu, takové co by čtenář nečekal, tak proto se mi to líbí, je pěkné když autor sám neví co napíše na závěr.
Kai
kvalita komentáře: 1 Kai 06. září 2017, 08:35
Mesje: Mesje,
děkuji za vyjádření. Jsem zvědavý, co přinese
nakonec i závěr.
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 04. září 2017, 20:01
3 -
HumanART
Body od neregistrovaných
  • Kai Autor
    Kai
  • 3.4 bodů
  • 2 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 1 hodnocení neregistrovanými
  • 04. září 2017, 08:39
  • 816 zobrazení
  • 0 oblíbené