JÁ MÁM HLAD - 3.kapitola
Literatura > Vícedílné
JÁ MÁM HLAD
3.kapitola
Duklad měl pravděpodobně levé oko menší,
než to pravé? Alespoň to tak na první pohled
vypadalo. Nebo to byla nějaká skrytá somatická
porucha?
Ale bylo to dáno tím, že horní část víčka
mu spadala jakýmsi způsobem níž, než ta
druhá. Snad to bylo jen tím.
Bezpochyby ovšem mizerně viděl.
Seděl - nohy na stolku před sebou, a zíral
do slunečního kotouče, který měl právě jeho
nejoblíbenější velikost - vypadal, jakože je
roztažený téměř přes celý horizont.
Nad nekonečným obzorem azurového moře
se mihotavě rozpínaly všemožné odstíny
temně rudé, fialové, oranžové - dokonce
i jasně žluté.
Jistěže. Bylo nádherné jitro.
Zvedl láhev a dolil si medově stylizované
tekutiny. A stále nemyslel na nic mimořádného.
Takový normální život.
Východy a západy slunce, výborná jídla,
skvělé pití, ženy - když mu to právě připadalo
příjemné - koupání ve vlnách, napínavé lovy
třeba mečounů nebo kosatek, v Africe střílečky
na kdovíco a nakonec třeba i partičky v Monte
Carlu nebo Vegas.
Právě, když se mu začala tak zvaně klížit očka,
přišla zpráva z Tangeru.
Docupitala s ní děvenka, která mimo to, že
byla taková nějaká směsice Asie, Afriky i Evropy,
neuměla ani číst ani psát. Na opátku ovšem měla
dokonale vyholenou hlavu.
Naznačil jí, aby tradičně zapečetěnou obálku
otevřela a podal ji nožík na otevírání ústřic. Chvíli
se s tímto problémem potrápila.
Měl dnes mimořádně laskavou náladu.
"Copak nám píšou, bratři? Nevíš?!"
Dívka se na něj usmála a zakroutila lebkou, až
blesky lítaly. Že by se doopravdy nenaučila za
svých pětadvacet let života ani první písmeno
abecedy?!
Za tento obdivuhodný výkon ji pochválil štípnutím
do potetovaného zadečku.
"Dobře, Culí, seš hodná", sklouzl pohledem ze slečny
a obrátil se na mohutného muže se samopalem, který
pozorně sledoval každý její pohyb, "vyřiď to!...Jo -
a poletíte oba zítra ráno do Maroka...Rozumněls? Vyřídit!"
Mamlas neotálel ani vteřinku. Máchl rukou kamsi
k výpravné arkádě u vstupu na terasu. Dva muži
uchopili mladou slečinku každý z jedné strany
a téměř ji vynesli do chladného ovzduší rezidenční
vily. Nějak ji to patrně nepřipadalo nevhodné, natož
nebezpečné - asi byla na tento milostný pohyb zvyklá.
Samopalník přelétl pohledem rozmístění dalších stráží
a poté se také bděle odšoural do stínu domu.
Duklad zašátral rukou do přihrádky pod deskou
pojízdného stolku a nasadil si na brunátně opálený
nos jakési šišatě vypadající kostěné brýle. Přelétl
pohledem patrně šifrovanou zprávu.
A mohl mít zase dobrou náladu. Tak říkajíc -
na pokračování.
Dozvěděl se, že smlouva s dalším dodavatelem byla
konečně podepsaná a netrpělivě očekávaná zásilka
byla proto okamžitě uložená na lodi.
No a ta pak zamířila k místu konečného určení.
Inu, svět byl dozajista v jednom kymácivém
polokole!
Přerůstající rybízek si upravil blonďatou vlnku. Stále
mu klopýtala na čele, které bylo - vzhledem k jeho
věku - stále jen syceno pěti jemně se modelujícími
vráskami.
Tak to by bylo, potěšil se, když z něj opadlo napětí -
jak se domníval - mimořádného státního významu.
Doprovodní muži se s ním láskyplně rozloučili -
pokývali mu hlavami, potřepali si s ním rukou, otočili
se a kupodivu rychle zmizeli na kolíbající se plachetnici,
která se pohupovala několik kroků od nich v přístavu.
A stali se historickou minulostí.
Bylo to sice poněkud neobvyklé, měli ho doprovázet
až domů, ale za celou tuto notně tajemnou akci si
již zvykl na leckdy marnivé, ale přesto jistě nevyhnutelné
změny v poněkud profesionálně zmateném programu.
Koupil si nadměrný kornout zmrzliny s buráky,
hrozinkami a kdoví čím dalším a zamířil do podloubí
mezi tajemnými uličkami orientu.
Podíval se na hodinky. Zbývalo mu třicet minut do
setkání s delegátkou společnosti, která ho měla
dopravit k soukromému letadlu.
Kličkoval k přístavu. Rozhlížel se po fasádách
historických staveb, usmíval se na pobíhající snědé
děti, které mu snad na každém kroku něco zbytečného
nabízely s takovou nápaditostí, že si sice nic nekoupil,
ale vyprázdnily mu téměř dokonale peněženku.
V podloubí si od téměř evropsky vyhlížejícího cukráře
koupil další nazelenalou zmrzlinu.
Byl tak soustředěný na oblizování hmoty, že si v tyto
okamžiky přestal všímat okolí. Nakonec, nebyl tu jako
odpočinkový turista.
První dotek mu připomněl jakési pobídnutí. Když se
chtěl nadechnou, projel mu nůž přímo k srdci.
Upadl do náruče dalšího muže.
Holohlavá žena, sledující výjev z povzdálí,
pokývala hlavou a vzala do ruky telefon.
"Tady Culí - jak se máte?"
Usmála se a olízla si nafoukaně rudé rty.
Nečekaně si odplivla, v koutku úst ji zazlobyla
jakási drobná písečná muška: "Já mám hlad",
a ťukla do tlačítka, které, jak je všeobecně známo,
ukončuje hovor.
"Dobře - vyřiďte to," mávla na robusní jelítka,
která, jakoby na povel, vyskákala z temných
domovních průchodů kolem parkujícího automobilu.
Situace vypadala, v této části města a v tento
čas, naprosto všedně.
Takové přátelsky vražedné přepadení.
Z průjezdu mezi zchátralými, ale svým způsobem
zajímavými ruinami, vyjel špinavý džíp.
Prudce zastavil u skupinky kolem mrtvého. Zvedly
se kotouče prachu a drobných kamínků.
Muži hodili tělo do nákladového prostoru, přibouchli
dveře karoserie a rychle nastoupili.
Tereňák zabral a od kol se opět zavířilo. Do těžkého
ovzduší se prudce vznesly snad centy drobného
písku.
Auto se propletlo až na samý konec velkoměsta.
A po chvíli zamířilo do nekonečné a tajemné pouště.
Téměř na druhé straně zeměkoule se Duclad
rýpal ve směsici hovězího, vepřového, telecího
a balamudské omáčky.
Pomlaskával a mhouřil to zdravé oko do zvlněného
příboje. Slastně se zakousl do oroseného řezu
z hawaiského melounu a hlasitě si říhl.
Mohl být, jako obvykle, velice, velice spokojený.
(pokračování)
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 0 bodů
- 0 komentářů
- 0 hodnocení
- 03. července 2017, 08:43
- 595 zobrazení
- 0 oblíbené
-
