JÁ MÁM HLAD - 2.kapitola
Literatura > Vícedílné
JÁ MÁM HLAD
2.kapitola
"Jmenujte se Saša Kowalenský?", vzhlédl
od papírů, které měl rozložené na stole.
Byl to muž pozdně středního věku, s rozhalenou
sněhobílou košilí a s vcelku příjemným výrazem
v opálené tváři.
"Kowalensky - s krátkým y na konci. Prarodiče
pocházeli z Polska", opravil ho.
"Promiňte, váš rodokmen jsme si vytáhli z archívu.
Nějak mně ta délka právě unikla. Omlouvám se."
"Nic se neděje - já jen tak pro úplnost."
Všechno bylo ovšem daleko horší, než délka
nějakého koncového písmenka.
Když poslouchal a poslouchal, když se vzájemně
doplňovali, když plynula hodina za dalšími hodinami,
když se v místnosti postupně vystřídalo několik
mužů a když dojedli také několik různobarevných
obložených chlebíčků a vypili několik voňavých
káv, unavený Saša se dlouze nadechl: "Ale to je
přece naprosto šílené!"
"Pane Sašo, myslím, že je konečné rozhodnutí
na vás", muž na něj upřeně pohlédl a mírně se
pousmál, "ale, pokud vám můžu radit, ve vaší
pozici, bych se rozhodl jen pro to správné."
Ale - co je to, to správné!?
Zamyslel se nad tím.
Kdesi nad jeho hlavou zazněly jakési rány.
Nebo to byly jen obyčejné kroky nějakého
těžkooděnce? Co je mně do toho. V hlavě
mu začalo zase bušit.
To, co se před chvílí dozvěděl, se mu začalo
v souhrnu zase rychle vracet. A neměl prakticky
žádný čas na rozmyšlenou. I když celá tato hrůza -
alespoň prozatím mu to tak připadalo - nebyla
v jádru vůbec složitá.
Měl vystupovat jako dvojník dvojníka. Sranda?!
A to dokonce jako imitace náhradníka svého
nejvyššího pána ve firmě, kde měl vlastně - zdálo
se, za několik týdnů končit. Jakého dvojníka?!
To, že při explozi přišel tento pravděpodobně
originál o život, mu prozatím moc nedrásalo mysl.
Alespoň to jaksi mimoděk předpokládal. Z centrály
zbyly přece jen sutiny betonu, cihel, pokroucených
trubek a poházených zbytků čehosi - roztrhané
hadry a fůry rozvířeného prachu.
Ale, byl přece jenom šéfovi vizáží prostě nejen
velice podobný - měli oba přibližně stejnou výšku,
barvu vlasů, rysy obličeje. O kom to mluví?
Byl to vůbec šéf, kdo se mu tak obrovsky podobal?!
No, co naplat! I spolupracovníci si je občas - nejvíc,
když se míjeli u vchodu do budovy a oba měli rozdílnou
formu oblečení ukrytou pod plášti - zdařile pletli.
Že by snad i proto byl u majitele a jednatele fabričky
v takové neoblibě?
A to byl jen pouhým programátorem vývoje.
Na druhou stranu to mohla být pro něj momentální
záchrana. Uměl téměř dokonale tři jazyky - a byl
celkem inteligentní chlapík.
Nechtělo se nyní po něm příliš!?
Šílenost?
Dostal by "k ruce" dvě doprovodné osoby a všichni
tři by odletěli do Tangeru. Tangeru?
Kde to, proboha, je? Zapřemýšlel - ahou, no přece
v rozehřátém Maroku. Mezi Atlantikem a Střeďákem.
Prý je tam kouzelně. Že by?!
Atmosféra křivolakých uliček - fíky, opékaná rajčata
a banány, hašiš a marihuana, dušená kuřata, voňavá
rýže a placky, různá exotická koření a oříšky, mátové
čaje. Částečně Evropa, ve většině muslimové!
A nakonec po návratu jistá naznačená perspektiva
ve službě - pousmál se - kdovíkoho.
Stačilo se jen v Tangeru podepsat jménem majitele
firmy - kterého měl představovat, jako prý spolehlivý
dvojník - jakýmsi panem, nyní již dokonale po smrti,
Dukladem, pod pár papírů, pochopitelně jménem Duklad,
a něco málo formálně pohovořit, zapózovat fotografům
a kamerám.
Na přípravu měl tady doma tři dny konzultací - a tradá!
Co mohl ve své nynější situaci ztratit?
Už se chvíli viděl nadosmrti bez starostí - no, tak se
to někdy taky přece snad dělá!
Ať žije společnost Blueby!
(pokračování)
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 3 bodů
- 1 komentářů
- 1 hodnocení
- 30. června 2017, 08:54
- 897 zobrazení
- 0 oblíbené
-
