Jde to Dobré Wow!

Z L A T O - závěr

Literatura > Vícedílné
 
 
 
 
Z L A T O
závěr
 
 
 
 
 
 
 
Pantáta Bezoušek seděl jako obvykle a žmoulal -
kdoví jakým všeobjemným pohledem - někam 
do neznáma.
Byla tam ovšem také na okamžitý pohled nepatřičně
nová návštěvnice, která právě připalovala obvyklý 
doutník. Komu asi?!
Prosvítila ho pravidelné štamgastce - téměř 
průsvitné, historicky upravené a kdoví čím nasáklé
dámě. 
Ta jí na vřelou oplátku křečovitě šmudlila její téměř
do černa opálenou ruku. Přitom pilně nasávala 
a nasávala fialově zbarvený kouř, který vybafávala
do nevinného okolí. 
Právě, když se do široka rozlétly dveře kuchyně,
a proskočil jimi číšník s čistým popelníkem, vzneslo 
se místností  láskyplně mlaskavé zachrochtání. 
V nálevně U zatáčky se dneska začalo jistě 
odehrávat něco okouzlujícího.
 
Roznašeč za sebou přistrčil nohou létací  panel, setřel 
si utěrkou propocený zátylek, přejel pohledem na pána 
domu, který na něj - snad povzbudivě - hleděl od nálevního 
pultu. Nejprve opatrně položil nádobku na popel před 
nesourodou dvojici a po mírné úkloně neurousaný jídelní 
lístek na obvykle prázdný stůl čtvrtý v řadě od okna..
Za Rolandem se automaticky přibouchla vrátka.
Rozhlédl se a zamířil k baru. S omluvnou grimasou 
pokrčil rameny a mrkl na majitele: "Nemám nic... 
vlastně, dám si dneska tak trošku na sekeru - 
nezabral ani čudl...Omlouvám se vám, ale - snad
budu mít zítra -", nedokončil vzletný monolog,
protože šéf mávl rukou, hrábl ihned pod pult 
a vypadalo to, že kdesi v podzemí katakomb rýsuje 
nabroušenou mačetkou další kostrbatý, mučednický 
zásek.
 
Rybářské náčiní odložil u obvyklého místa, hned 
u dveří do prostoru, odkud se někdy šířily do 
místnosti i podbízivě voňavé odéry. Z prosklenými
vrátky do kuchyně ovšem nyní vládla jen vyčichlá 
temnota.
Ale, copak se to děje?!  Okamžitě ho napadlo, když
jeho zrak letmo narazil na neobvyklý přírůstek.
Byl tak vyvedený z míry, že po cestě kolem nevšední 
dvojice náhle narazil na nečekanou překážku.
"Promiňte!", uslyšel, když se nemotorně pokoušel
zvednout z prošlapaného koberce.
Ještě, než pohlédl vzhůru, uvědomil si, že se na 
něj ta anonymní krasavice upřeně dívá. Byl to jen 
úder blesku?
"Promiňte, zapomněla jsem si nohu v uličce.
Opravdu mě to mrzí - promiňte!"
"Nic tak vážného se jistě nestalo," vykoktal,
a pokusil se napřímit. 
Balancujíc na jedné noze doplnil napínavé
ticho:" Roland... Jmenuji se Roland."
"Howg ... mně naše maman", pohladila ruku
s doutníkem a vyzývavě na mamičku mrkla,
"říkává Zlatá rybka."
 
 
 
 
Pro přidání komentáře se přihlaste.
HumanART
Body od neregistrovaných
  • Kai Autor
    Kai
  • 0.4 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 1 hodnocení neregistrovanými
  • 02. června 2017, 08:52
  • 330 zobrazení
  • 0 oblíbené