Jde to Dobré Wow!

Z L A T O - 1.kapitola

Literatura > Vícedílné
Z L A T O
 
 
 
 
 
Hvězda padala a padala, a nikdo si tohoto úkazu
patrně nevšiml.
Snad někde na hvězdárně. Nebo šmátral, co se 
potácel na cestě domů z nějakého baru a upadl,
aby lépe viděl na časně ranní roztěkanou oblohu. 
Možná pár zasněných milenců na okraji řeky. 
Nebo popeláři. Nebo hasiči, kteří právě houkali 
k jakémusi požáru na konci města.
Hvězda byla tak malinká, že se vytratila, co by dup.
 
Roland právě balancoval v dynamickém vláčku 
metra. Občas dokonce uvažoval o tom, že se 
raději posadí.
Ale rozměrný batoh na jeho rameni a rybářská
skládací sedačka mu společně říkaly: stůj, brácho, 
raději stůj... nebo píchneš prutem někoho snad 
až přímo do podřimujícího mozečku.
 
A tak Roland nakonec vstoupil na jezdící schůdky, 
které mu dodaly - jako obvykle - novou energii.
Vyšel několik následných betonových dlaždic, 
pohlédl na několik válejících se - patrně nemrtvých 
božích hovádek - a s oddechem vyrazil na cestičce
k vodě.
 
"Nemáš, prosím vás, jednu cigaretu? Vrátím ti ji
zítra, pane velkomožný," ozvalo se z přerůstající 
trávy a rákosu téměř na hranici toku Vltavy.
Otočil hlavu tím směrem. Nikoho v ranním oparu 
však nezahlédl. Nedalo mu to, tak se zastavil.
Byla to vcelku snad i zajímavá scéna.
Rybář stál, jako mechanická socha, chvíli hleděl 
do tichých vlnek, vzápětí trhaně otáčel hlavou 
a snažil se zrakem propátrávat zarostlé okolí. 
Měsíční paprsky mu vytvářely jakýsi rozhraničený 
stín. Z hlavy mu přitom na zemi vyčuhovaly pomyslné 
dráty okolních keřů. Celý ten útvar prostě vypadal, 
jako něco ve smyslu nekonečných filmových dílů
"Vetřelec - aneb Napětí tělem".
A navíc se polehoučku bořil do bahna okolní 
zasmrádlé větve přítoku a snad i neurvale přemýšlel - 
o čem asi!?
 
Bylo to však jednoduché. Roland nikoho nezahlédl
a ani ho to příliš nezajímalo. Jen tak koukal a probíral
se do obvyklého rybářského hlavolamu.
Nakonec tedy zakroutil plynule hlavou, vytáhl 
postupně holínky z marastu a cachtavě se vydal 
zamokřenou cestičkou ke svému rybářskému plácku. 
Zbývalo málo, takových pět set klikatících se metrů.
Hm, nasál vzduch do plic a zavřel na okamžik obě
oči - spatřil před sebou špinavé gumáky, krmení ve 
sklenici, cukající splávky na zčeřené hladině, čtyři 
až deset okounů v síťovce - na befel rybářského
zákona se v tento okamžik příliš neohlížel - snad
i nějaký macatý kapr, radostnější galeje s úpravou, 
umývání táců, čištění nožů a zašupinatělého koberce 
v kuchyni. 
A úplně nakonec pochvalný úsměv majitele ve vinárničce 
"U zatáčky", kam celkem pravidelně donášel čerstvé 
úlovky. Co naplat, načerno. 
 
Ano, měli takovou nepsanou domluvu. Na oplátku si
mohl dát grátis sedmičku dobrého vína a nějakou 
tu jednohubku, a někdy i pražené mandle nebo misku
černých oliv. Ty měl rád. 
Tak jednou do měsíce, když nebyla donáška tak 
zcela dostatečná, vyfasoval kopeček rybího salátu 
elegantně zabalený do listů olezlého hlávkového 
salátu a džbánek čehosi bílého.
Není každý den první máj, pochválil ho číšník
a s úklonou odcupital k zasmušilé dámě, která se 
pravidelně hnízdila přímo u stolku pro jednoho 
u dveří za těžkým červeným závěsem na toaletu.
V devadesáti časových procentech tato téměř
do průsvitna vybarvená, patrně starosvětská 
kurtizána, tiše zírala na popelník před ní, ze kterého
se neustále kouřilo.
Buď do něj neuměle odklepávala popel z dlouhého
doutníku, nebo si pohrávala ze zápalkami, které 
složitě rozškrtla, nechala rozhořet a položila je pak
velice opatrně do čoudící nádobky. Příliš si ji nevšímal.
Také si, když se patrně trošku probouzela k vědomí,
sáhla vrásčitou rukou na rudě pomalované rty.
Několikrát ji v minulosti přistihl, že měla na tvářích
temně červené čmáranice a dokonce ji z okraje očí 
odtékaly i lesknoucí se pramínky jakési emulze v barvě
černého uhlí.
Patrně se promyšleně rozhodla na tomto milém
prostředí i umřít.
 
A také tu mimo šmatlavého číšníka, který zlenivěl
nadbytkem práce, většinou seděl i pantáta Bezoušek.
Roland časem pochopil, že mu tak majitel i pikolík 
důvěrně říkali jen proto, protože tento výstředník
opravdu neměl ani jeden ušní boltec.
Asi se mu přihodila v životě nějaká válečná nehoda,
nebo se tak nějak už narodil - kdoví.
Pochopitelně se s pozdním odpolednem  podnik 
začal zaplňovat i dalšími hosty, ale to byl rybář 
už někde jinde.
 
Rozhlédl se kolem.
Dobře. 
Tady to dneska zapíchnu, pokrčil rameny - dál už 
mě nikdo nedostane. Je sobota a v televizi je za tři 
hodiny můj séroš.
Rozložil opatrně sedátko. Strakatý, armádně 
maskovací potah, ho podvědomě ladil do bojovné 
nálady.
Otevřel zprudka batoh a na promokřenou hlínu 
vytáhl  postupně lovecké nádobíčko. Konečně 
zapomněl na vlivy chmurného okolí.
 
Modrošedá řeka plynula, občas zaskřehotal nějaký
ptáček ve větvích, z rákosí se sem tam ozvaly žáby
a Rolandovi se poznenáhlu mlžila nejen realita, ale
i místy povzbudivé představy. Zase si dám sedmičku,
zase zapomenu chvíli na elastickou práci, kanárovi
nasypu trošku zobu, vytáhnu z pračky vonící prádlo.
Byla to chvíle, kdy se mu začaly mísit strasti 
obyčejného pracovního dne - na něž si přál 
zapomenout - s adrenalinovým napětím lovce,
který si své hranice pokouší stanovit docela sám.
Vzhlédl na okraj kamenitého převisu.
Co to je!?
Neobvyklé zvuky zasílily. Vstal a vykročil. Holínky
mu podkluzovaly - málem v jednu chvíli upadl
do čvachtavé mokřiny. Došel až na hranu malého
zlomu pár centimetrů nad řekou.
Ale, co to vidím!?
V prohlubni po levé straně, v jakémsi neforemném 
kráterku, přímo u řeky - patrně po - nestačil domyslet, 
po čem vlastně, se třepala opravdová vodní bytost.
Plácala ocasní ploutví a válela se v bahně ze strany 
na stranu.
Zakroutil hlavou. Tak to se mně ještě nestalo!
Poklekl a pomalu se zabořil oběma koleny do bahna.
Opatrně se přibližoval k uvězněné rybě.
A mám tě! 
Po chvilce zápolení si pohlédli oba z očí do očí.
"Pusť mě, Rolande."
"Cože?!", zavrávoral.
"Prosím tě, rybáři, pusť mě, a bohatě se ti odměním -"
To se mi snad jenom zdá! Ale co? Myšlenky, jako 
v ne obvyklém snu, se mu tříštily hlavou. Kapr sice
nebyl pohádkově zlatý, ale snad byl nakonec alespoň 
typicky vlastenecky česky upřímný.
Slova a čin z něj vypadly, jako nečekaný moment 
osudu.
"Víš ty co - přál bych si ulovit skutečnou zlatou 
rybku."
Sevření povolilo a vodní hladina se mírně zčeřila.
"Děkuji ti, Rolande - děkuji ti. A dej se nyní svou
obvyklou cestou k domovu. A staniž se!"
 
Ozvěna se mu ozývala v uších společně 
s odcházející nocí.
 
 
 
(pokračování)
 
 
 
 
 
 
Pro přidání komentáře se přihlaste.
HumanART
Body od neregistrovaných
  • Kai Autor
    Kai
  • 0.4 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 1 hodnocení neregistrovanými
  • 29. května 2017, 08:59
  • 408 zobrazení
  • 0 oblíbené