MUŽI VE ŽLUTÉM
1.kapitola
"Jsme tady všichni?"
Muži v montérkách se rozhlédli.
Někteří to snad mysleli vážně,
jiní - s přimhouřenými víčky - jen
tak v polospánku, zakroutili hlavou
po směru východu slunce.
"Jo, šéfe", ozval se hlas z první řady.
Šéf pohlédl na rozsvícená světla
a zakašlal.
"Na co tolik světla?!", zvedl významně
obočí.
"Hned to bude," zašeptal muž, který si
právě postával v oživeném spánku nejblíž.
Vykročil malátně k vypínači u dveří a šatna
se po chvíli ponořila do takové nějaké
polotmy.
"No", pohlédl ramlík v sáčku s vytahanými
rukávy na hodinky a opět zlehka zbrunátněl.
Kašel se mu omotával snad i celou dolní
polovinou těla.
"Dneska, chlapci, máme zase den pěkně
v letu", pokusil se o vychytrale svádivý
úsměv, "na vlečce čeká víajpí zásilka, tak
sebou hodíme, že?", pohlédl zdlouhavě do
notesu, aby dodal slovům na důrazné
důležitosti a tím pádem i opodstatnělé
vážnosti.
"Máme tam připravených devět kontíků -
a - mám tady červeně podtrženo - jsou
v nich prý rekvizity pro víajpí artisti."
"Ve všech?", ozvalo se téměř čtyřhlasně.
Šéf právě vytahoval z kapsy kapesník.
Ruce roztáhly barevnou hadřičku, přiložily
ji k prokrvenému nosu: "Chlapci", vysmrkal
se a otřel si i vodnaté oči, "to nevím - ale
mám červeně podtržené: Pozor, umělci
z Grónska!
Těžká parta, jak se těmto silákům v béžových
pracovních oděvech všeobecně po staročesky
říkalo, se takřka v poklusu šourala ke dveřím.
Pak pochopitelně progresívně ještě zvolnili
tempo.
Dva zamířili do garáže, kde byly ukryté
vysokozdvižné vozíky, zbytek zamířil ke
kolejím nákladové vlečky.
Začalo drobně poprchávat.
"Ty, Pepo, my budeme překládat ty červený
bedny?", nechápal celý postup Víťa, který
byl mezi atlety prakticky grínhornem.
"Jak víš, že jsou ty kontejnery červený?"
"Šéf přece říkal něco o červené."
"Tak jo. Měl tu svoji poznámku jen červeně
podtrženou", usmál se laskavě Josef.
Když dvojice zalomcovala plechovými
vraty garáže - konečně se jim je podařilo
otevřít - hleděli téměř s otevřenou pusou
na prázdný odstavný prostor.
První se kupodivu vzchopil Vítězslav: "Kde
máme vozíky?!", vykřikl.
"V hajzlu", poznamenal suše Pepa.
Vytáhl z kapsy mobilní telefon a vyťukal
číslo. Přístroj jen mlčel a mlčel.
Chlapci za okamžik běhali, kde se bezpečně
dalo.
Artysti se bez vysokozdvižných vozíků
prostě nedali vyložit!
Zmizely nejen vysokozdvižné vozíky, ale
i šest tak zvaných multikár, dva pomocné
jeřáby a pojízdná dílnička na třech kolech.
Situace byla tedy velice vážná. A umělci
zatím jistě čekali někde pod jevištěm
a pokukovali nervózně na hodinky.
Chlapci - tedy Pepan a Víťa, se hrbili
u velikého zrcadla v jídelně.
"Kvůli komedošům nadělají tolik marastu?
Pojišťovna nám stejně všechno zaplatí!",
nafoukl si tváře do nepravidelného balónu
Josef.
Po chvíli se do místnosti hrnul i zbytek
manipulačního týmu. U úzkých dveří do
sebe vráželi jako vyřezané figurky
v kuželně.
"Hošaní, klid!", zazněl hlas, na který se
všichni v tuto chvíli těšili. Někteří dokonce
doufali, že jim dá rozchod a budou moci
zamířit do blízké hospody, aby se opláchli
chlastíkem.
Nastal šum, hošani pokukovali jeden po
druhém, začaly se rozmotávat teorie
o účelech krádeže, o tom, na co kdo
včera - když opouštěli areál - zapomněl,
o spáčích z hlídací služby, ale...
Dveře se očekávaně otevřely. Ale policie
to nebyla.
Ve dveřích se objevili muži ve žlutém.
A byli dva.
Měli žluté polobotky, žluté ponožky
a žluté kalhoty - dokonce i lesklé, žluté
tříčtvrteční kabáty. Místo černých slunečních
brýlí však měli žluté, které jim odrážely do tváře
záblesky, jakoby slunečního žáru.
Nastalo jasné ticho.
Muži ve žlutém se seřadili před ochromeně
schlíplý dav a začali medově pohybovat očními
víčky, jako lidští kapříci na vybledlé souši.
Kupodivu to všichni diváci odevzdaně sledovali
i přes to, že legračně pampelišková hmota brýlí
byla pohledům zvenčí naprosto neproniknutelná.
(pokračování)