Jde to Dobré Wow!

S P L A V - závěr

Literatura > Vícedílné

 

 
S P L A V
(závěr)
 
 
 
Ano, bylo to skutečně tak - třídní učitelka 
se neusmívala vůbec. 
Naopak - její tváří progresívně zaškubávaly 
nerytmické křeče, které na druhou stranu
působily jakýmsi cizorodě svádivým dojmem.
Kdyby byla o trošku víc zelenější, mohla by 
posloužit záhadologům jako nějaký neuměle 
vytvořený mimozemšťan.
Z nabubřelých rtů jí vyčuhovaly umělohmotné
hadice se spoustou různobarevných rozboček,
ruce měla poskládané do pokroucených linií,
nohy byly nataženy v konstrukcích z ocelových
pružin a drátů a lesklých závaží.
Co ještě krutějšího se odehrávalo pod bílou 
přikrývkou, kterou měla pochmurné tílko zahaleno, 
bylo jen ztěžka možné odhadovat.
 
Trpěla. A nebylo divu, že snad tisícinásobně
více, než její žáci.
Proč? Protože téměř celá její rodina - tedy 
dva psi, vlastní matka a její sestra, velice 
smutně zahynuli při srážce s divokým 
prasetem, právě když ji jeli navštívit do 
nemocnice.
 
Vypadalo by to možná až jako nějaká 
nadmíru neskutečná sci-fi, nebo naprosto 
opodstatněná tragedie, ale humanoidní 
konstrukci ji rozcupoval na padrť právě její 
muž, když couval s drtičem odpadu do 
družstevní garáže  - a nebohá třídní učitelka 
za vozem varovně poskakovala, protože 
právě uviděla, jak mu upadla na klín rozpálená 
cigareta. 
Bylo z neuvěřitelným podivem, jak se tento 
profesionální řidič dokázal dopracovat do 
této finální pozice a rozmělnit řízeně nohy 
manželky na několikrát. 
Napřed couval, pak se rozjel dopředu a zase 
nadvakrát vyvinul stejný předchozí postup. 
Úpící ženu válcoval sem a tam, až konečně 
našel zbytek doutnajícího vajglu ve své 
ponožce a nebohou mámu svých dětí pod 
obrovským soukolím svěřeného temně 
bafajícího monstra.
 
Viktorka se procházela zámeckým parkem.
Za slušné chování byla po třech měsících
odměněná první samostatnou vycházkou 
do řádně oplocené přírody. 
Proč ne, vždyť nebyla přece ve vězení, ale 
jen v ústavu pro léčení choromyslných.
 
Místy málem sklouzla po vyčnívajících vlhkých 
kořenech stoletých dubů, smrků, buků nebo 
modřínů.
Asi šestkrát nebo čtrnáckrát o ně dokonce
opravdu zakopla.
 
Všude kolem vonělo cosi, co připomínalo
okamžiky zrodu. Bylo to pozdní ráno?
Ptáčci poletovali sem a tam, máchali křídly,
kroutili je a čepýřili. Jezero, takřka uprostřed
této oázy, blýskalo a blýskalo. Vlnky se
převalovaly ve vlažném rozpuku slunečních
paprsků.
Po pravé straně od hráze bylo místy patrné 
cimbuří starodávného zámeckého výkvětu 
středověké elegance. Omšelé struktury 
obvodového zdiva byly ovšem již obrostlé 
popínavými rostlinami, sem tam se historická 
omítka drolila. 
Celá plocha, kdysi feudálního pozemku, byla 
vkusně naplněná rozkvetlými keři, čerstvě 
žatou trávou - včelky a čmeláci si povídali,
jako o závod. 
 
Viktorka se postavila na hranu vypouštěcí
hráze romantického rybníka, ve stínu košatých
lip, snad i ve stínu věčnosti a zahleděla se do 
blýskavých nitek třepotavých paprsků, které 
začaly prosvítat mezi členitými, temně zelenými 
listy.
Že by se ta bytost usmívala?
A s mohutným šplouchnutím rozvířila hladinu.
 
 
 
 
 
 
 
 

 

Pro přidání komentáře se přihlaste.
HumanART
Body od neregistrovaných
  • Kai Autor
    Kai
  • 0.4 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 1 hodnocení neregistrovanými
  • 23. ledna 2017, 09:06
  • 448 zobrazení
  • 0 oblíbené