S P L A V - závěr
Literatura > Vícedílné
S P L A V
(závěr)
Ano, bylo to skutečně tak - třídní učitelka
se neusmívala vůbec.
Naopak - její tváří progresívně zaškubávaly
nerytmické křeče, které na druhou stranu
působily jakýmsi cizorodě svádivým dojmem.
Kdyby byla o trošku víc zelenější, mohla by
posloužit záhadologům jako nějaký neuměle
vytvořený mimozemšťan.
Z nabubřelých rtů jí vyčuhovaly umělohmotné
hadice se spoustou různobarevných rozboček,
ruce měla poskládané do pokroucených linií,
nohy byly nataženy v konstrukcích z ocelových
pružin a drátů a lesklých závaží.
Co ještě krutějšího se odehrávalo pod bílou
přikrývkou, kterou měla pochmurné tílko zahaleno,
bylo jen ztěžka možné odhadovat.
Trpěla. A nebylo divu, že snad tisícinásobně
více, než její žáci.
Proč? Protože téměř celá její rodina - tedy
dva psi, vlastní matka a její sestra, velice
smutně zahynuli při srážce s divokým
prasetem, právě když ji jeli navštívit do
nemocnice.
Vypadalo by to možná až jako nějaká
nadmíru neskutečná sci-fi, nebo naprosto
opodstatněná tragedie, ale humanoidní
konstrukci ji rozcupoval na padrť právě její
muž, když couval s drtičem odpadu do
družstevní garáže - a nebohá třídní učitelka
za vozem varovně poskakovala, protože
právě uviděla, jak mu upadla na klín rozpálená
cigareta.
Bylo z neuvěřitelným podivem, jak se tento
profesionální řidič dokázal dopracovat do
této finální pozice a rozmělnit řízeně nohy
manželky na několikrát.
Napřed couval, pak se rozjel dopředu a zase
nadvakrát vyvinul stejný předchozí postup.
Úpící ženu válcoval sem a tam, až konečně
našel zbytek doutnajícího vajglu ve své
ponožce a nebohou mámu svých dětí pod
obrovským soukolím svěřeného temně
bafajícího monstra.
Viktorka se procházela zámeckým parkem.
Za slušné chování byla po třech měsících
odměněná první samostatnou vycházkou
do řádně oplocené přírody.
Proč ne, vždyť nebyla přece ve vězení, ale
jen v ústavu pro léčení choromyslných.
Místy málem sklouzla po vyčnívajících vlhkých
kořenech stoletých dubů, smrků, buků nebo
modřínů.
Asi šestkrát nebo čtrnáckrát o ně dokonce
opravdu zakopla.
Všude kolem vonělo cosi, co připomínalo
okamžiky zrodu. Bylo to pozdní ráno?
Ptáčci poletovali sem a tam, máchali křídly,
kroutili je a čepýřili. Jezero, takřka uprostřed
této oázy, blýskalo a blýskalo. Vlnky se
převalovaly ve vlažném rozpuku slunečních
paprsků.
Po pravé straně od hráze bylo místy patrné
cimbuří starodávného zámeckého výkvětu
středověké elegance. Omšelé struktury
obvodového zdiva byly ovšem již obrostlé
popínavými rostlinami, sem tam se historická
omítka drolila.
Celá plocha, kdysi feudálního pozemku, byla
vkusně naplněná rozkvetlými keři, čerstvě
žatou trávou - včelky a čmeláci si povídali,
jako o závod.
Viktorka se postavila na hranu vypouštěcí
hráze romantického rybníka, ve stínu košatých
lip, snad i ve stínu věčnosti a zahleděla se do
blýskavých nitek třepotavých paprsků, které
začaly prosvítat mezi členitými, temně zelenými
listy.
Že by se ta bytost usmívala?
A s mohutným šplouchnutím rozvířila hladinu.
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Body od neregistrovaných
Autor
Kai- 0.4 bodů
- 0 komentářů
- 0 hodnocení
- 1 hodnocení neregistrovanými
- 23. ledna 2017, 09:06
- 617 zobrazení
- 0 oblíbené
-
