S P L A V
(1.část)
Kdyby měla dlouhé, a snad i plavé vlasy,
vlály by jí pravděpodobně stylově nejen
kolem útlých ramen. Vítr v těchto končinách
byl totiž tak běžný, jako železniční stanice
u železničních kolejí.
Ale nebylo tomu tak.
Celkem pravidelný tvar její lebky sváděl
k tomu, že se jí zalíbil střih, kterému se
všeobecně říkalo: na ježka. Možná to
však nebyla jen její volba.
Možná se na tom částečně podíleli i vši,
které na ni neustále promyšleně útočili.
Mezi ostatní patřili hlavně kamarádi
a kamarádky, protože ji také často nenechali
na pokoji. Podráželi ji nohy, tahali ji za
spletené copánky - nebo ji dokonce několikrát
zapálili i ušmudlanou sukni, aby ji rodiče
konečně pořídili novou.
Zdálo se, že se olepankyně dívá do krajiny
pod sebou, nebo do široširé oblohy nad
sebou?
Kdo to mohl právě v ten čas vědět? Oči
měla tak skelně naladěné, že vypadaly
jako vyrobené z nějakého pevného rosolu.
A vůbec nebyla jiná, než kdykoliv jindy.
Zaníceně bezvýraznou tvář ji zdobily
zatrpkle svěšené koutky úst a svraštělé
čelo.
"Skákej, Viktorko - tak skoč už!", volali
na ni zdola spolužáci, kteří se na tento
výjev přišli podívat až ze širokého okolí.
Nechyběla ani paní třídní učitelka, ba
dokonce se ukázal i ředitel školy.
Viki balancovala na okraji mostovky
a nárazy větru do jejího téměř chlapeckého
těla přiváděly dav v hlubině pod ní až
k masovému šílenství.
"Skákej, nemehlo! Skoč už - skoč, skoč,
skoč!", skandovalo čím dál hlasitěji
nedočkavé publikum. Dokonce byl slyšet
i nápadný tenor ředitele, který si opět
neodpustil velitelskou výstřednost:
"Skákej, žákyně! Dyť přece, kdo neskáče,
není -", zbytek duchaplného motta zanikl
ve varovném zahoukání vlaku, který se také
blížil k mostní konstrukci.
A tak Viktorka vykročila. Ruce si vtěsnala
do kapes vlající sukně a sevřela ústa.
Konečně skočila.
Jak ubíhaly dny a týdny, rázovitá vesnička
místo aby vzkvétala, bořila se, čím dál tím
víc, do prachu a popela.
Nejdříve nějaká neznámá osoba zabořila
na několikrát krompáč do našlapanýho
bavoráku pana školního ředitele, zakrátko
nato do základů vyhořela i celá škola.
Vesnická omladina pak musela znechuceně
dojíždět couravým autobusem do vzdělávacího
zařízení desítku kilometrů - a po vyučování
si krátit zevlováním čas do příjezdu dalšího
kodrcáku, který je vozil zpátky takřka další
dvě hodiny. Nikdo ze školáčků se tedy moc
nesmál.
Třídní pedagožka se však neusmívala vůbec.
(pokračování)