M E E T I N G
Literatura > Povídka
M E E T I N G
Státní moc byla bezradná. Nebylo ovšem divu.
Ti chtěli to a ti druzí, třetí nebo další, zase
ono. Také by se mohlo uctivě nadnést, že -
jak se moudře říká slovy klasika, tak to chodí.
Téma bylo již několik let stejné - co s objektem
na okraji města.
A zatím ...
Zakuklenci se opatrně vkrádali po rozpadlém
schodišti - no, schodišti - bylo to jen pár
polorozpadlých, betonem částečně prorostlých
rezavých tyčí. Místy bylo přes díry, v jejich již tak
zdevastované celistvosti, bylo nedbale přehozeno
několik ztrouchnivělých prken.
Opatrné kroky mířily do stejně nevábného průzoru
v čelní stěně, kdysi snad elegantní budovy. Před
mnoha lety se této části rozlehlého objektu uctivě,
a snad i pyšně říkalo: Vstup do recepční budovy.
Ano. Byl to prakticky i teoreticky vchod do nově
postavené továrny s několika montážními halami.
Měly se tady - v duchu novodobého společenského
řádu - vyrábět různé moderní elektronické součásti
do žehliček, praček, kombajnů a třeba i automobilů.
A třeba i speciálních dalekohledů či zaměřovačů
třeba do dalekonosných děl či jiné vojenské techniky.
Když se záhadní návštěvníci opatrně proklopýtali
širokou vstupní chodbičkou, ocitli se na obrovském
prostoru nádvoří, mezi chátrajícími stavbami různých
hal i desetiletím stále odolávajících vykrášlených
boudiček, patrně administrativních doplňků fabriky.
Všude kolem cimbuří stěn se také nevýznamně
povalovaly zbytky popadaných cihel, tlejících
okenních rámů, tříšť rozmláceného skla či papírové
obaly od vychlastaného decentního vína. A snad
nekonečné nánosy pokroucených krabiček od
cigaret, dešti a sněhem znehybněných názvů.
Nádvořím stále pietně vládlo obvyklé a slavnostní
ticho, jako v příkladném ústavu bezhlavých.
Masy anonymů se postupně uchylovaly na volná
místa kolem centra sešlosti. A jak postav přibývalo,
na okolí začala dopadat i chladivá, až zamrazující
noční teplota. Bylo s podivem, že se tito beztvářní
jedinci nejen neotřásali zimou, ale nikde kolem
nebylo slyšet ani třeba náznakově pochmurnému
hlásku.
Pochopitelně - právě dnes se mělo slavit výročí -
jak si mezi sebou někteří šeptali "Počátku probuzení".
Uprostřed nádvoří, v rosčeřelém blátě, byla významně
v kruhu nakupena změť fortelných dřevěných trámů,
zbytky veteránských automobilů, zrezivělé domácí
nádobí i odpad na téma: co den dal. Někteří nadšenci
přinášeli zbytky z domovů, jiní se soustředili na
nejbližší naleziště v ústraních tohoto areálu.
Toto harampádí bylo naházeno mezi koly komicky
vyhlížejícího odstrojeného vozidla armádní pěchoty,
které se sem bůhví odkud dokutálelo - snad ze skladiště,
které si místní občané postupně rozebírali po odchodu
cizích vojáků z blízkého cvičiště .
Bylo to všechno nádherné podhoubí pro slavnostní
vatru.
Úderem půlnoci se rozhořel plamen pochodně.
Osvítil purpurové masky, které se v přítmí vloudili
do kruhu kolem odpadků.
Pak vzplál - zpočátku - nenápadný ohníček. A masy
se rytmicky rozhýbaly.
Purpuráci tu přesvědčivě bojovou armádu na tento
hromadný povel jednohlasně povzbudili: "Pryč s nimi,
pryč s nimi!".
"Pryč s nimi... pryč s nimi!", začalo se postupně šířit
koloseem nádvořím. Ozval se rytmický dupot, rytmické
tleskání - a poté i pravidelný sykot.
A nakonec vytryskla bezmezně nenasytná bílá zář.
Výbuch zatoulaného kufříku s vodíkovou minou,
která měla být umístěna v případě mobilizace do
vykutané díry v pošumavské silnici, změnil na
dlouhatánské věky nejen tvář krajiny kdesi ve
střední Evropě, ale snad i ...
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 3 bodů
- 1 komentářů
- 1 hodnocení
- 28. listopadu 2016, 09:11
- 879 zobrazení
- 0 oblíbené
-
