B L E S K - závěr
Literatura > Vícedílné
B L E S K
2.kapitola
"Pane kapitáne, já slyším ty skřeky!", řekl rezolutně
věštec.
Kapitán pohlédl na nadpraporčíka a jeho zrak poté
zevrubně chvíli prozkoumával i poručíka. Dívali se
po sobě, jakoby sledovali tři různě veliké kuličky
na stacionární ruletě.
"Opravdu! Jakoby ladili hudební nástroje..., tak mně
to připadalo."
"Dobře. A vy tvrdíte, že - ?", kapitán pozvedl obočí
a pokýval hlavou. Podíval se na strništěm obalenou
tvář osoby, která nervózně poposedávala na židli
před nimi.
"Ano, viděl jsem tu scénku několikrát po sobě.
Tedy viděl - slyšel, nu a skoro viděl", opravil se
mnohasmyslový vizionář. "A je holou pravdou,
že nás, teda vás, ty děti jakoby volali o pomoc!",
zahleděl se do rozložených karet před sebou na stole.
"Zajímavé - tak nás volali o pomoc...ale kde ty
děti jsou?! Už přece nemůžou být po tak dlouhé době
na živu!...Nebyli to nakonec jejich duchové", sevřel
křečovitě ústa velitel.
Skupinky chlapíků se opatrně ploužili rozbahněným
terénem. Někteří si mezi sebou patrně sdělovali
nějaké zážitky ze soukromí, nebo ze zaměstnání,
z hospody a nebo pokyny k další akci. Divákovi
mohlo být až nápadné, že měli přes ramena pověšené
flinty - a všichni byli oblečeni do zelených mysliveckých
kostýmů.
"Lovu zdar!", ozvalo se po chvíli, zatroubil lesní
roh a spořádaně seskupená lajna se rozvlnila.
Vedoucí honu, jinak starosta blízké obce, pohlédl
poněkud rozpačitě na oblohu.
"Uvidíme. Snad se lijáku vyhneme...No - skupinka
ááá, tedy parta kolem Františka, se dá nalevo kolem
rybníku. Skupina bééé půjde po pravé straně směrem
do lesa Pod hájkem...Dejte pozor, krajnice musí o sobě
vědět!...Proboha, ať se mezi sebou nepostřílítme!"
Ozval se všeobecný smích. Kdesi v dálavě se ozvalo
jemné zašustění. Že by ozvěna hromu?
"Moment, stůjte!", vykřikl starosta. Po polní cestě se
na blátě rozvlněně blížilo jakési podezřelé auto. Všichni
pohlédli tím směrem. Když přijelo blíž, rozeznali lovci
nejen sympatické pomalování, ale i nápis "Policie".
"Á jé... kontrola", poznamenal kdosi.
A taky... že jo.
Nastal ten okamžik, na který se každý jistě velice
těší. Když ne oficiálně, tak alespoň ve skrytu duše -
policisté vytáhli do boje proti alkoholu. Lovci funěli
do náústků, sliny létali po poli - a nakonec si všichni
téměř potřásli radostně rukama. Policisté nakonec
způsobně zasalutovali a naskočili do zamarastěného
vozidla. O po chvíli byli pryč.
Bylo přesně sedm hodin ráno, když hon konečně
začal. Krajinou se ozývaly sporadické výstřely.
Po třech hodinách je doplnila také siréna hasičského
pickupu. No, proč ne. Lov skončil, trošku dalšího
rozptýlení nemůže škodit, pomyslel si nejeden
z honců.
Červenobílé auto se přiřítilo s takovou grácií, že když
řidič šlápl na brzdy, vozidlo se málem ve smyku na
slizkém podloží otočilo o stoosmdesát stupňů.
"Kde je Franta?!", vykřikl řidič skrz spuštěné okno,
sotva popadaje dech.
"Kterej Franta?", ozval se starosta, který právě počítal
ulovené ušáky.
"Franta - no, Franta - říkáte mu Dartaňan...pořád prej,
když se trochu napije, šermuje rukama. "
"No jó, dirigent." Vedoucí honu se rozhlédl: "Ještě tady
není...Co se děje?"
"Hasíme mu barák...bouchl do něj blesk."
"Cože?! Jak je to možný?! Vždyť stojí, sakra, skoro
uprostřed lesa? Kolem vysoký stromy...?"
"No vidíš - a stalo se."
Tiskovka byla odložena o další hodinku. A také
přesunuta o patro níž - do jídelny pro zaměstnance
Ministerstva vnitra. Všude vládl, tak říkajíc, drobný
chaos. Ochrana pantátů nebyla tak důsledná - vždyť
se jednalo o nadmíru veřejně nadstandartní záležitost.
Lidé takřka zmateně pobíhali po chodbách, jednu chvíli
nebylo moc patrné, kdo sem patří a kdo je jen nějaký
pobuda, který se přišel mlsně naobědvat.
Po úvodních formalitách se ujal slova ten nejvyšší:
"Všichni už víte, že to byl složitý případ...nakonec,
byla to pro nás, pro policii - a nejen pro ni - i otázka
dominantní...Všichni také víme, že jsme společně
s rodinami pátrali několik bezesných let", plukovník se
nadechl a rychle si uvědomil, i přes všechno to napětí,
že by měl i vydechnout. Málem se mu přitom do očí
vkradly třpytivé záblesky lítostivých slz.
Noviny, časopisy i všelijaké neperiodické tiskoviny
rozhazovali do ovzduší následujících dnů dramaticky
napínavý příběh o úderu blesku, o hašení požáru,
o pomateném rozvozci potravin a nadšeném myslivci,
s - nakonec - uměleckou tváří psychopata.
Stalo se, že když hasiči vnikli do stále doutnající ruiny
jeho domu a odhrabali zbytky různého harampádí
a popela, narazili na prošlapané schodiště do hlubšího
nitra, do sklepa myslivny - a když po notné námaze
odstavili od provlhlé zdi pokřivenou skříň, objevili se
před muži v maskách železné dveře.
Co myslíte, že po jejich vylomení našli?!
Mohlo to být daleko horší.
V přední části po levé straně na ně vyzývavě hleděla
až luxusně zařízená kuchyňka s lednicí a mrazákem.
Dokonce tu byla i pračka a myčka nádobí. Na prověšených
šňůrách visely různé kalhoty či sukně, košilky a bundy
i fůry spodního prádla - a kdyby šla právě v domě elektřina,
fučel by do nich i teplý vichr z ventilátoru.
Když ve spěchu prošli úzkou chodbičkou a rozrazili další
zamčené dveře, zírali v úděsném světle baterek po místnosti,
jako v hororovém snu.
Napočítali devatenáct vystrašeně mžourajících děvčátek,
které způsobně rozmístěny do dvou řad, svíraly ve svých
ručičkách připraveně lesknoucí se hudební nástroje.
Na svého dirigenta ovšem tentokrát čekali marně.
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Body od neregistrovaných
Autor
Kai- 6.4 bodů
- 2 komentářů
- 2 hodnocení
- 1 hodnocení neregistrovanými
- 11. listopadu 2016, 09:03
- 908 zobrazení
- 0 oblíbené
-
