B L E S K - 1.část
Literatura > Vícedílné
B L E S K
1.kapitola
"Babí - já počkám venku... a nezapomeň koupit česnek, jójó?!"
Starší paní se zastavila: "Klárinko, na co zase myslíš?! Česnek
doma máme, ale měla sem koupit...safra, co to bylo - aha...
no špenát."
"Babí - špenát máš...vlastně máma má...nemáte ale -"
"Jo, už vím. Musíme nakoupit česnek."
"Babí, já počkám tady venku, jo?", zatahalo děvčátko babičku
za rukáv.
Právě v tom okamžiku se málem srazily dvě dodávky před
vjezdem do průjezdu na dvůr za prodejnami. Ozvalo se nervózní
houkání - nakonec všechno dobře dopadlo, jedno auto vyjelo
na ulici a druhé dovnitř. Klára na tuto scénku nevěřícně hleděla.
Kupodivu se kolem začala pochmurně šířit vtíravě vznětlivá melodie
Wagnerových Nibelungů - magneťák v jednom z vozidel vyhrával
a lidé na chodníku se ohlíželi.
"To jsou ale blbečci, ani se kvůli takové hlouposti nepokopali!..."
napadlo Kláru.
V tom ji poklepala na rameno čísi ruka.
Trhlo to s ní, jako s králíčkem, kterého zaskočilo káně. Prudce
se otočila.
"Holčičko, můžeš kousek poodstoupit, musíme sem zaparkovat
s tímhle velikým stěhovákem", usmál se na ni ramenáč v ošoupané
pracovní kombinéze.
A tak dívenka poslušně zamířila dál do temné tlamy průjezdu.
Na chvíli ji pohltilo chladné přítmí.
Vítr si pohrával s větvemi stromů. Šuměl a svistal, pak se zase
utišil. Mýtina u řeky byla jako vystřižená z pohádky o konci světa.
Všude na jejím okraji keře, za nimi vzrostlejší jedle a smrčky -
a nakonec stárnoucí, ale přesto stále bující velikáni.
Rybář zíral na splávek, který se znuděně kolíbal na vodní hladině.
Chlapeček Karel pobíhal vzrostlou trávou sem a tam.
"Dědečku, co je toto za broučka?", zeptal se už po několikáté
za posledních dvacet minut.
"Říkal jsem - to není brouček, ale to je žížala," odpověděl lovec
a svůj pohled přenesl na podběrák, který zatím také ležérně
odpočíval na břehu.
"...A proč nemá ta žížala oči?"
Splávek se zachvěl, a pořádně. Pak se potopil a zase prudce
vyplaval. Muž vyskočil ze stoličky a uchopil prut. Během zápolení
mu to teprve došlo. Ohlédl se za sebe: "Aby tě neviděla!" Strnul.
Na jedné straně možný macatý úlovek, na straně druhé - po malém
Karlovi prázdnota.
Bylo krátce před desátou.
Děti už stály před východem z mateřské školky a netrpělivě
vyhlížely paní vychovatelku. Otevřely se dveře - a byla tu.
Všichni spořádaně vyšly do mlhavého dopoledne. A první
v té rozdováděné řadě cupitala pochopitelně rázná žena středního
věku. Zamířily do parku přímo uprostřed rozvláčně rozprostřeného
městečka. Propletly se rušnou ulicí, míjely obchody se vším možným,
s alejí zaparkovaných automobilů a na křižovatce počkaly na zelenou.
Když nakonec přešly silnici, byly u cíle. Jako na povel se rozběhly
mezi keříky a statné borovice. Přímo ve středu se na všechny
usmívalo pískoviště, houpačky i lanová prolézačka.
Paní vychovatelka se posadila na lavičku a vytáhla patrně
zajímavou knížečku o nějaké Alence, jak napovídal vtíravý název
na obalu. A ponořila se uchváceně do napínavého čtení.
Asi po hodince, podívala se na hodinky, odložila breviář
a vstala. Děti, jako na povel, přestaly s radovánkami a seřadily
se do dvojstupu.
"Kde je Anička?", rozhlížela se velitelka po okolí.
"Šla se vyčůrat", odpovědělo několik uřícených soukmenovců
téměř současně. Tak hledaly, vykřikovaly její jméno, procházely
vzrostlými keři, ale po Aničce nebylo nikde ani stopy.
Čas plynul. Byly to patrně jen úvodní otřesné únosy. Podle
kriminalistů se dalo očekávat, že pokud se tato dramatická věc
co nejrychleji nevyřeší - a děti se nenajdou - bude tragédií
přibývat.
Televizní stanice se poznenáhlu začaly věnovat jiným
záležitostem - ustaraní i po ránu veselejší občané a občanky
se zabývali pochopitelně jinými počiny. Někdo si zapomněl
utřít pastu od zubní pěny na bradě, jiný spěchal do stánku
u metra pro krabičku cigaret a noviny.
Stěhováci jezdili sem a tam, doručovatelé masa a uzenin
také, pečiváři - a nakonec i třeba taxikáři - jakbysmet.
Uličky i náměstí stály na stejných místech a kostelní hodiny
se probouzely také v pravidelných rytmech.
V tomto překrásném městě právě odbíjely půl osmou.
Roztroušené hloučky dětí se rozvláčně plížily ke škole.
"Skočím si pro párek v rohlíku!", šťouchla do kamarádky
Vlasta a zacouvala do prodejny, odkud se neodbytně šířila
vůně grilovaných uzenin. Těm, co šly nejvíc na odbyt,
se všeobecně říkalo cigáry, ale s obávaným nikotinem
ovšem neměly nic společného.
Spolužačka pokývala bezmyšlenkovitě hlavou, prohrábla
si nakadeřené vlasy, které ji právě částečně dopadly
přes pravé oko, a dál pokračovala ve čtení jakési povinné
části příkladů do fyziky.
"Jo, jen si dej - párek v rohlíku... Já mám na svačinu chleba
s osoleným sádlem," utrousila pro sebe drobná proletářka.
Když opatrně stoupala po novotou vonících schodech
do školní budovy, zarazila se. Otočila hlavou.
Kamarádka Vlastička ovšem nebyla v dohledu.
Za tři roky to byl již devatenáctý případ zmizelých dětí.
(pokračování)
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 6 bodů
- 1 komentářů
- 2 hodnocení
- 31. října 2016, 09:08
- 1321 zobrazení
- 0 oblíbené
-
