Jde to Dobré Wow!

MLHA A PRACH - 4.část

Literatura > Vícedílné

 

 
MLHA A PRACH
4.část
 
 
 
 
 
Náčelník supertajného - a tudíž vlastně ani neexistujícího 
odboru ZX - muž s proměnlivým pseudonymem Bulis, si také 
přesedl do pozice návštěvníka báječného filmového představení. 
Zaujal místo téměř přímo naproti čelní stěně místnosti. Málem 
by paní, kterou nazýval profesorkou, uchopil i za sálavě 
mimozemskou ruku.
 
Na velikém monitoru se náhle objevil první značený obraz.
Z postraních titulků bylo zřejmé, že se jedná o záběr sledovací
skryté kamery.
Pan Bulis se v křesle jemně zavrtěl a málem se neovládl.
Zíral téměř dychtivě na slečnu, která se právě chystala zaklepat 
na dveře ordinace v čekárně praktického lékaře.
Vypadala vcelku na značně robusní dívku s nadměrným poprsím 
a nadměrně velkými rty. Byla asi ve věku kolem dvaceti let.
"Tomu felčarman vy pořád říkáte universal doctor, že?", přerušila
jeho akci pobaveně profesorka.
Muž přikývl: "To je právě váš poslední případ HXH 9232," 
poznamenal uklidněně.
Na jemně vibrujícím obrazu se ke slečně, když vstoupila do ordinace,
blížil muž v bílém plášti.
Podle záběru to vypadalo, že se muž dal s pacientkou do hovoru. 
Po chvíli zdravotní sestra, která doposud seděla vyčkávavě 
u vyšetřovacího křesla, pokývala hlavou, sebrala se stolu nějaké 
papíry a opustila místnost.
Záznam se přenesl na další kameru.
 
"Kolik jste měli času?", zeptala se.
"Dost a dost," pohlédl na ni s vítězným úšklebkem, "no a dávku 
si vstřikl do úst před hodinou, takže mu zbývalo bezmála půl
hodiny na detoxikaci."
Pokývala hlavou a pohlédla na obrazovku. Přemýšlela.
Nakonec děj příběhu nebyl pro ni ničím novým.
"Kamery byly kde?", zeptala se.
"Různě," poznamenal, "stále pracujeme podle pokynů," řekl 
s úlevou.
"Dobře. Myslím, že s tímto nebudete mít nějaký vážnější problém. 
Kdy bude konec akce? Odhaduji, tak za devět měsíců?"
"Myslíte, kdy nám přesně šarže porodí?"
"Mluvím snad jasně!", blýskla po něm očima.
Tato otázka však nemusela v této chvíli vůbec padnout!
Pan Bulis pohlédl na strop a vstal z koženého křesla.
Vyseděný dolíček se okamžitě stáhl do původní rovné polohy. 
Kůže z kdoví jakého zvířete pracovala, jako za mlada.
"Přesný termín se nedá s určitostí potvrdit. Stále testujeme 
a testujeme...vývoj směřuje k cíli."
V tom se zamyslel. Tato divadelní sekvence mu dala dost 
práce: "...co pošlete na konci do Moskvy?"
Ani na něj nepohlédla, prostě to odříkala kamsi do stěn bunkru:
" Dostanou, co jim patří...To není už naše - a vůbec už ne vaše
věc."
Pohlédla na něj a zvedla mnohosmyslně své umělecky tvarované
obočí.
 
 
Když vyšeli z betonové chýše v podzemí, sesypala se na ně 
okamžitě opět neprodyšně sychravá mlha.
Byla tak vydatná, že se do ní propadli, jako do velice temné 
a chladivé jeskyně.
"Jo - a pozdravujte ode mě synátora!", otočila se ve dveřích
podivného letounu profesorka.
"Vyřídím...ale zatím jen žvatlá...až se naučí trošku mluvit, jistě
vám poděkuje."
Elegantní dáma zmizela v otvoru a těleso se vzneslo nad mlžnou bublinu
i nad pečlivě zapomenutý kamenolom kdesi mezi zalesněnými kopci. 
Naštěstí se objekt zprvu pohyboval tak trošku rozvláčně. 
Divák, sedící v trojrozměrném kině, by se jistě naklonil nejprve nalevo
a pak i na druhou stranu. 
Tvar vystouplého oválu se však rychle změnil na jakýsi holografický 
válec - a byl pryč. 
Na plátně ponrepa by se objevil titulek "The end", návštěvníci 
představení by se zvedli ze sedadel a někteří by vykročili do omamné
říše představivosti.
V areálu bývalého lomu se vše vrátilo do původních kolejí. 
Už ani v hospodách za vzdálenými kopci se nehovoří o tajné 
atomové raketové základně, ani o záhadných létajících talířích ba ani 
o diskrétním úložišti válečných zločinců z celého světa.
 
"Už je to tady zase!", vykřikl dispečer na centrální věži  letového 
dozoru a pohlédl na kolegy kolem sebe.
"To není možné, vždyť pásmo mělo být čistý!"
"Co se děje?", vyskočil ze svého křesla jeho nadřízený.
Než se však dostal k radarovému monitoru uslyšel funivý
výdech: "A je to pryč."
Nastala chvíle ticha. Muži v sálu po sobě napjatě pokukovali.
"Dneska je den blbec. Už máme druhou poruchu.", ozval se ze šera
kolegiálně povzbudivý hlas. 
"Nebo zas někdo prolétl přes čáru," ušklíbla se už notně
unavená radistka.
 
 
 
       z á v ě r
 
Od této, tak nějak volně přeloženo - neexistující příhody - uplynulo 
více jak půl století.
A byla to mediální senzace!
Hasiči, policie, starostové okolních obcí a prohlášení některých 
z těch hlavních - všichni se víceméně shodli na tom, že ve vysušených 
lesích se má člověk chovat zodpovědně. A hlavně tam nevstupovat 
s otevřeným ohněm. Byla vydána opatření, vykvasily vyhlášky
a nařízení.
Prostě další velice vážná lidská tragedie jedenadvacátého století. 
Prostě - párek mladých manželů si vyrazil na výlet do přírody. 
Nějaký nedbalý turista odhodil pravděpodobně nedopalek cigarety 
a les začal hořet. 
Zemřelo přitom dalších dvanáct lidí - jediná, které se podařilo přežít - 
byla právě dívenka, která nyní ležela na zákrokovém oddělení
kliniky.
"Nebudete tomu věřit", šklebil se později na vyšetřovatele unavený 
záchranář v červené kombinéze, "pacientku nám vlastnoručně 
přinesl až do sanitky jakýsi začouzený mladík, vypadal spíš jako 
lůzr, bezdomovec... a prej máme na operačním sálu vyřídit paní 
profesorce poděkování a pozdrav pro její babičku... od jeho 
dědečka...No, byl to nějaký zmatenec! Ehm, - prý už bude ta 
operatérka vědět - a zmizel. Byl pryč. To víte, měli jsme fofr."
 
Těžce popálená žena však při složitém porodu zemřela.
Narozené dítě - kdo jiný, než další Bulísek - však pohlédlo na 
pozemský svět naprosto zdravé - prostě: kluk, jako homo 
asepticky vysazený buk!
 
 
 
 
 

 

Pro přidání komentáře se přihlaste.
Kai
kvalita komentáře: 1 Kai 24. října 2016, 08:43
Mesje: Mesje, děkuji za vyjádření.
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 20. října 2016, 12:26
3 -
  • Kai Autor
    Kai
  • 3 bodů
  • 1 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 19. října 2016, 09:01
  • 973 zobrazení
  • 0 oblíbené