Líbezná kenoze ve zvráceném násilí

Makude nám vypráví o strachu, který ho na každé cestě z Marsabitu do Moyale provází. Několik jeho kolegů už cestu zaplatilo životem. Jednoho rebelové dokonce mučili a částečně ho stáhli z kůže. Vypadá to, že nás čeká velmi dramatická část cesty. V Keni bych to rozhodně nečekal. Na druhou stranu mě to ale cestovatelsky vzrušuje. Přesně toto jsem chtěl v Africe zažít. Kdybych to nechtěl, mohl jsem jet na dva týdny do Chorvatska potrápit svá bolavá záda na tvrdých oblázcích a svým chodidlům dopřát ježčí jehlicovou terapii. Ale já jsem to chtěl.

A co je na tom nejromantičtější, my oba jsme to chtěli. Pociťuji ohromné štěstí, že jsem našel dívku, která má podobně dobrodružné sny a touhy jako já a právě tady je můžeme sdílet a do dna si je vychutnat. Toto je naše romantika. Dobrodružství smíchané s nebezpečím, strachem, únavou, radostí a neznámem. Bože, jak rád odhaluji ty závoje, které mlží výhled do poznání. Bože, jak rád se přes den bojím, abych si večer ulevil pivem s etiketou slona a cigaretou s etiketou lva. Bože, jak rád se dívám na Míšu, když jde přede mnou nejdivočejší krajinou na světě, kde nás může kdykoli zabít kulka nebo lev. Kráčí ve špinavém oblečení s velkým zaprášeným batohem a s pohledem čistým a modrým jako polední obloha. Bože, jak rád se topím v romantice poutnické extáze.

Makude mě probírá z romantických úvah další historkou o mině, která poslala jeho kolegu i s náklaďákem o několik metrů výš, než je zdrávo. Já už ale Makudeho nevnímám. Dělá mi jen dobrodružnou kulisu. Jsem totiž poutník romantik a  mezi krutostí vidím květy líbezné kenoze. Vidím motýly, kteří rozehrávají symfonii svých křídel mezi svištícími kulkami rebelů a maniaků, kteří neumí číst ani psát, ba ani střílet, jen tupě tisknou spoušť, aniž by mířili. Vidím svobodu tam, kde se zdá, že nemůže být. Osvobozuji se od sebe sama a k tomu mi pomáhá tato zvrácená situace, kdy je nebezpečí ve všech směrech, kudy můžeme pokračovat, a ve staré televizi v rohu hospody k tomu vysílají popravy Evropanů v přímém přenosu.

Cítím, že žiji, a to je ten pocit, který jsem esenciálně postrádal doma, v šedých dnech obyčejného bezpečí. Makude znovu a znovu útočí se svými strašnými historkami, ale v mých uších zní jako pouhá ozvěna zla, které ztrácí sílu. Je jako tma, která se nás snaží pohltit, ale nemá nejmenší šanci, protože my jsme v jasném světle, které září a tmu zcela likviduje. Najednou mám jistotu, že se nám nic nestane. Najednou vím, že projedeme bezpečně do Moyale. Mám vnitřní jistotu, že bezpečně projedeme i Súdánem a můžeme pokračovat, kam jen budeme chtít. Někdo nás chrání a vede. Cesta má smysl.

Z naší nové knížky Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU (2016).