MLHA A PRACH - 2.část
Literatura > Vícedílné
MLHA A PRACH
2.část
"Pomóóóc, pomóóc!", ozvalo se vřískavě z pravé strany.
"Už běžím," vykřikl křečovitě a začal se namáhavě potácet tím směrem.
Asi po padesáti krůčcích uviděl před sebou dívenčinu hlavu.
Zjevila se, z ničeho nic, tak metr před ním. A mlčela. To ticho - to
úžasné ticho! Dívala se před sebe.
Naklonil se k ní - a v tom spatřil i vrásčitou tvář, na kterou tak vyjeveně zírala.
"Jsem tak ráda, že jste mě našli," pokusila se o přátelský úsměv ta bezzubá,
historická ústa.
"Hm," zalapal jsem po dechu.
"A kde to vůbec jsem?", odvětila stařena.
Nastalo opět to bušící ticho. "No jste v lese nedaleko Křivoklátu."
"To není možné," zajíkla se, "před chvílí jsme přece seděli s kamarádem
na balkóně nad řekou...Nad řekou? Nad kterou? - A co je to Křivoklátem?",
vykoktala nesouvisle. Prohrábla si zvlhlé vlasy.
"Křivoklát, to je hrad nedaleko Prahy."
"Aha. Tak o něm jsem v životě neslyšela. Dobře - a ta řeka?"
Všichni tři na sebe několik okamžiků přihlouple hleděli. Dívali se jeden
druhému zblízka do obličeje.
První, kdo nečekanou situaci strávil, byla dáma s popelavými vlasy:
"Promiňte, asi jsem se zapomněla představit. Jsem Madame Bulis, vlastně -
madame? Původně pražádná madame, snad jen nalezenec na okraji hor,
rozená Marie Grosholtzová, tvoje velice vzdálená příbuzná, hochu -",
píchla artrózním palcem mládence téměř přímo do hrudi.
Odmlčela se.
Hleděla vyzývavě prapravnukovi do tváře, jakoby ho hypnotizovala.
Jak plynul čas, stále více se tento výjev nořil do čím dál zavalitější temnoty.
Když na sebe civěli již jen z několika centimetrů, a besedníci se takřka
začali přátelsky objímat, dostala se stařenka rázem k nečekanému
problému.
"... a když mě nakonec předali horalé do nalezince, jeden učenec
v tom ústavu pro duševně nepřipravené představeným při nějaké
konzultaci prohlásil, že je potřeba k výrobě mrtvých - tedy jakýchsi,
jak tomu říkáte, oživlých mrtvých - nového pohledu. No, neřekl to přesně
tak, to jsme za fortelnými stěnami přesně nepostřehly, ale tak se dalo
i vyložit."
"Copak měl na mysli?", poškrábal se zmateně na spánku mládenec
a pohlédli s dívkou vyčkávavě na sebe.
"Vyzkoušeli na nás - na chovankyních, vlastně dost balzamik."
Madame vytáhla odkudsi z mlhy složený kapesník, rozmotala ho
a začala smrkat. Když si posloužila, protřela si zarudlé oči:
"Nu, a nakonec se použil místo vosku z horských včel krém
z oškrábaného zeleného jetřábí."
Když Madame odmítla doprovod k řece do údolí, rozpačitě se rozloučili.
Mladík chytil svoji ženu za ruku a vzápětí se propadli do narůstajících
chuchvalců bludů.
"To je neuvěřitelné, že jsem té osudné prapraprababičce rozuměl
každý slovo," řekl.
"Je to divný," odpověděla mu, "a komu, prosím tě? Komu jsi
nerozuměl každý slovo...Jaké praprapra -?"
"Co, komu?", otočil se na dívku mladý muž a náhle se zastavil.
Žena do něj v té nevidomé mlze narazila: " No, říkal jsi, že je
neuvěřitelné, že jsi ji rozuměl každé slovo - tak se ptám, komu?"
"Ty nevíš, s kým jsem se bavil?!"
"Copak s tebou chodím na pracovní schůzky?", řekla a otřásla se
vlezavým chladem.
Zacloumal jí rukou a znovu prudce vyrazili do bílého závoje.
"Slyšíš?" Mladík si přiložil ruku k uchu a natáčel hlavu do správného
směru. "Slyšíš ten podivnej šum?"
Dívka se zaposlouchala a po pár vteřinách napětí přikývla:
"No jo - vypadá to jako nějaká menší potopa. Nebo řeka za půlnočního
klidu?"
"Jdeme správně", s úlevou vydechl a táhl ji po strmém srázu
do hlubiny.
Po dlouhých minutách se propadali níž a níž a ševelivý zvuk se
stával srozumitelnějším.
Zakopávali o kameny, opět se jim při sestupu pletly pod nohy
popadané větve a rozetlelé pařezy.
Padající mlha se převalovala, vznášela a zase dopadala na okolí.
Vypadala nakonec jako lepivý, bezchutný a neodbytný prach...
Ne, spíš jako vlezlý a smrtící dým.
Strnuli.
Před nimi a po stranách se náhle vyloupla z mlhy šedivošedá
pohybující se masa. Udělali pár krůčků k ní, a bylo jasno!
Byl to proud rozvláčnělých lidských těl.
Kolíbali se a posunovali směrem do hloubi lesa... Mávali kolem
sebe plápolajícími pochodněmi až drobné ohýnky odletovaly
na všechny strany. Nebylo patrné, kolik jich v řadách za sebou
a vedle sebe vlastně může být.
Byla to prostě jakási změť téměř průsvitných obalů.
"Promiňte, je to dolů k Berounce ještě daleko?", šťouchl do
nejbližšího rachitického útvaru.
Troska na něj slepě pohlédla.
V ten okamžik ještě stačil postřehnout prudký pohyb po levé
straně své hlavy. Byla to pravděpodobně větev, obušek, nebo
část něčeho - třeba kosti mocné končetiny, a muž, kterému patřily,
měl na sobě plachetku bělostného, všeobjímajícího stejnokroje.
Ne, nebyla to žádná zbraň - byl to jakýsi blýskavý nástroj, něco
jako podivná maska.
Drnčel a čepýřil se. A určitě se i vzpurně šklebil. Poskakoval
na kraji matrace.
Napřáhl ruku, aby tomu randálu udělal přítrž.
Vypnul nájezdníka a opřel se o předloktí. Otočil se na provizorním
lůžku a pohlédl na dívku, která se také probudila. Mnula si právě
oči a zívla.
"To vedro je nesnesitelný", řekla a utřela si rukávem noční košilky
zpocenou tvář.
Uvědomil si, že se mu také po spáncích převalují pramínky potu.
"Jéžišííí, cítíš ten puch?!", vykřikl a vrhl se na zip stanu. Rozhrnul ho
a vyhlédl ven.
Dovnitř se prodrala stěna něčeho dusivého. Vystrčil hlavu ze stanu.
Lesy i louka kolem nich byly v plamenech. A mračna hutně bělavého
kouře se valila na všechny strany.
"Ale, ne! Ano? Ne! Tady je Bulis...Cože, který Bulis?...
Pardon - Jiří Bulis...Jiří! - ? Ano...Hoří - jsme uprostřed pekla,
všechno kolem nás hoří - ", řval histericky do mobilního telefonu.
"Ale ne... potřebujeme pomoc! Nemůžu se ale jinam dovolat - ale ano,
ovšem - říkáte, že do oblasti požáru už vyjely všechny záchranné
složky... ale ... Haló!!!
H a l ó -
(pokračování)
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 6 bodů
- 2 komentářů
- 2 hodnocení
- 05. října 2016, 08:58
- 1060 zobrazení
- 0 oblíbené
-
