Týdenní limit

"Hej, ty vole!" slyšel jsem někde za sebou, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Scházel jsem zrovna do podchodu a za mnou chvátaly dvě postavy, lepily se mi na paty a já doufal, že jen někam pospíchají.
"Naval to," řekl jeden a ukazoval na brašnu s notebookem, kterou jsem měl přehozenou přes rameno. Bylo před osmou hodinou ráno.
"Ani náhodu," opáčil jsem mu i přes počáteční vyděšení.
"Dělej, nebo si ho vezmeme sami," začal se sápat po brašně, měl jsem však přes ni batoh, ramenní popruhy se zamotaly do sebe a nemohl mě tak o cennost připravit, musel by mi nejdřív sundat batoh.
"Prosím vás, mám tam fakt pro mě důležitý věci, raději vám dám peníze, jen mi ho nechte."
Oba se na sebe podívali.
"Fajn, kolik máš?"
Podíval jsem se do peněženky, měl jsem tam tři dvoustovky. Kruci. Nedávno jsem vybíral peníze na nájem, ale ty jsem prozřetelně nechal doma.
"Já s sebou pořádně nic nemám, pojďte se mnou do Donuse, tam je u vchodu bankomat, je to tady přes silnici," navrhnul jsem, jen abych nepřišel o pracovní nástroj. Donus byl obchodní dům tyčící se pár set metrů dál.
"Já vím, ty vole, kde to je!" rozčílil se jeden.
"Hlavně nic nezkoušej, prostě nám dáš prachy a necháme tě," řekl hrubě druhý.
Smiřoval jsem ses tím, že mě připraví o peníze, které jsem poctivě získal prodejem svého času. Kolik po mě asi budou chtít?
"Kolik můžeš vybrat?" zaznělo najednou. Jako kdyby mi viděl do hlavy. S odpovědí jsem váhal.
"Mám tam limit na týden 10 000," zalhal jsem.
"Jenom?" vztekal se jeden z nich, ale uvěřili mi to.
"Já skoro nevybírám, platím všude kartou," snažil jsem se vysvětlit, ale byl jsem umlčen slovy: "Drž hubu."
Šli jsme vedle sebe po chodníku a opravdu jsme nevypadali jako tři kamarádi. Co dělat? Utéct? Dohnali by mě a notebook by vzali násilím. Nikdo z lidí okolo by nic neudělal, maximálně by se zeptali, zda jsem v pořádku, ale to až by byli útočníci v dostatečné vzdálenosti.
"Žádný blbosti," řekl jeden a letmo mi pohrozil vystřelovacím nožem, který vzápětí schoval před zraky kolemjdoucích. Zvláštní, že ho nepoužil už na začátku. Myslel si snad, že to půjde hladce nebo ho má pouze na vyhrožování neposlušným obětem?
Cesta to byla nekonečná. Chodíval jsem tudy často a zvládal jsem se do Donuse dostat pod pět minut, teď jakoby uběhlo už minut několik desítek. Mlčelo se. Občas něco tiše prohodili mezi sebou, nic jsem z toho ale nepostřehl, bavily se doslova za mými zády.
"Tady je vchod," řekl jeden z nich a oba mě prudce strhli doprava, chytili mě nenápadně za paže, abych se nemohl nenadále vymanit v davu procházejících lidí. Zmohl jsem se jen na: "Já vím."
"Drž hubu!" procedil druhý. Dal tím na sobě znát nervozitu, čím víc jsme se blížili, tím víc jsem cítil, že se mu klepe ruka, která mě měla pevně vést. Druhý vypadal v klidu, zřejmě měl víc zkušeností. Lepily se na nás oči lidí kolem, ale nikoho nenapadlo zasáhnout. Nikdo nevěděl, o co jde, a i kdyby někdo tušil, každý by si chránil vlastní život, copak by si bez tatínka počala rodina, bez jeho výplaty. Ale já to chápu, nezazlívám jim to, však to byl můj problém, to já chodil pravidelně do práce, abych si vydělal třeba právě na ten notebook, který jsem dnes tak provokativně nesl. Čistě moje vina. Vchod obchodního domu lemovaly po stranách stojany na kola. Došli jsme k otočným dveřím, které korigovaly vstup zákazníků. Vykročili jsme za sebou, dveře nás ode všech oddělili a já jen slyšel tichý, ale důrazný hlas po straně: "Hned za dveřma je bankomat, tak jdeme hned k němu, jasný?" Ve skutečnosti tam byli dva, já si vybral ten vpravo, jelikož tam jsem nemusel platit velký poplatek za výběr. Zajímavé, že i v krizové situaci myslím na něco takového. Dovedli mě k mému v mysli vybranému bankomatu. Přistoupil jsem k bankomatu, zakrýval rukou číselník, oba stáli zhruba metr ode mě, tvářili se značně nervózně, přitom se snažili vypadat, jako když čekají frontu na výběr peněz, přitom mě ale nespouštěli z očí. Do toho se prostory linula Helenka Vondráčková. Přístroj pípal a vyzval mě tím k odebrání peněz. Podíval jsem se na ty dva. Vypadali, jako když peníze potřebují na dávku kvalitního zboží. Co když tohle vážně s mými penězi udělají? Podíval jsem se na otočné dveře. Slyšel jsem opět pípání, tentokrát mě upozorňovalo na odebrání peněz. Měl jsem je odebrat, aby mi je odebrali. Ha. Jedním chmatem jsem vzal vybranou částku. Slyšel jsem, jak dveře berou druhou otáčku. Zastrčil jsem platidlo do kapsy bundy. Teď anebo vůbec. Proklouzl jsem těsně před protočením dveří, na což zareagovala čidla a z bezpečnostních důvodu se otáčení zastavilo. Stál jsem uvnitř, v pasti, oba už byli nalepení na plexisklo a vypadali dost naštvaně. Zřejmě ale netušili, že nalevo se nacházejí klasické dveře na čidlo, popravdě, téměř nikdo z návštěvníku centra je nevyužíval. Kdyby o nich věděli, měl bych to spočítané, v klidu by to obešli a počkali si na mě. Naštěstí se chovali jako chrti ženoucí se za umělohmotným králíkem. Byl jsem uvězněn a hlavou mi bleskaly myšlenky, cože to sakra dělám, vždyť jsem se chtěl podřídit a peníze jim velkoryse věnovat. Ale ne, já se musel dát na útěk a teď to mám spočítané, teď jsem si to zavařil, nemám žádný plán krom toho, že se nechám brutálně zmlátit a obrat jak o peníze, tak o přenosný počítač. Fajn plán, Kájo, fajn plán. Dveře se uvedly do pohybu, bylo to jen několik vteřin, ale já na to čekal jak na spasení a jen co se naskytla možnost protáhnout škvírou ve dveřích, učinil jsem tak a děkoval genům za mou útlou postavu. Nabral jsem rychlost. Vždycky mi šly sprinty, za to běhy na větší dálku mi dělaly problém. Běžel jsem ze všech sil k východu, za sebe jsem se neohlížel, věděl jsem moc dobře, že za mnou běží. Něco na mě křičeli a ozývalo se rychlé klapání bot. Znělo to, jako když běhají v botách na step. Brašna s notebookem se ne úplně nebolestivě odrážela od pravého boku a já byl najednou venku a bezmyšlenkovitě jsem zabočil hned vlevo. Ukázalo se to jako správný krok, po levé straně následovaly garáže, kousek od výjezdu byl přechod pro chodce, který plnil svůj účel, přecházela přes něj skupinka mladých lidí a řidič auta trpělivě čekal, až se došourají na druhou stranu. Tohle vypadalo jako šťastná souhra náhod, moje spasení, jen aby nešlápl na plyn dřív, než tam doběhnu. Červená Toyota Prius, starší model, tipuji, že z roku 2014, ale takhle za běhu je to jen tip, hlavně, ať ještě neodjíždí, prosím! Doběhl jsem k pravé straně auta, otevřel dveře a naskočil. Vytřeštěný výraz řidičky. Panebože, co to zase dělám.
"Co... co to děláte? Vypadněte!" dostala ze sebe. Vykoukl jsem z otevřeného okénka.
"Za chvíli jsou tady, honem, jeďte!" Dívala se na mě. "Prosím!"
Jako bych viděl všechen ten její zmatek, který se jí teď odehrával v hlavě. Měla by teprve vidět ten můj. Když je ve zpětném zrcátku viděla dobíhat za autem, přestala čekat a rychle se rozjela.
"Můžete mi laskavě říct, o co jde?"
"Ty svině zasraný mě chtěli okrást!"
"Mami, co je to za pána?" ozvalo se najednou za mnou.
"Ježiš, pardon..." omlouval jsem se jak mé zachránkyni, tak i těm dvěma nevinným tvářím v autosedačkách. Bylo mi strašné vedro a ještě jsem pořád nemohl chytit dech. Ve zpětném zrcátku jsem je zahlédl, jak se podrážděně odebírají pryč.
"Čekám na to vysvětlení, nebo... nebo," drmolila, bylo na ní znát, že jsem ji slušně vyděsil a stále nevěděla, co ode mě čekat. Čemu se divit, když jí do auta vběhl cizí chlap.
„Zabránila jste loupeži, moc vám děkuji. Ale nechtěl jsem vás vyděsit. Vysaďte mě někde za křižovatkou, do práce to už nějak dojdu.“ Z nosu jí div nešla vzteky pára.
"Fajn, jak chcete," supěla. Usmál jsem se. Vypadala stále právem naštvaná, svírala pevně volant, ale opravdu mě vysadila na požadovaném místě.
„Děkuji a opravdu se omlouvám,“ řekl jsem skromně, sáhl do kapsy bundy a namátkou vyndal pár bankovek, které jsem položil na palubní desku. Naštvání se přeměnilo v údiv, ale změnu emocí jsem si neužil, spěšně jsem vystupoval.
„Počkejte!“ křičela v nenadálém rozpoložení emocí, ale už na ni někdo zezadu troubil a musela rychle odjet. Během chůze jsem měl o čem přemýšlet, třeba o tom, zda nezačít v práci přespávat, protože jestli je ještě jednou potkám, dokopou mě na místě. Auto nemám, kolo nemám, MHD jezdí jenom na hlavní, takže to trvá déle než pěšky a nikdo z kolegů kolem mě nemá cestu, ulice Soukupova je zvláštně zastrčená, že mi asi nezbývá nic jiného, než umřít.
Vešel jsem do budovy, čipnul si příchod a odebral se ke svému stolu.
"Čau Kájo," pozdravil mě kolega od počítače.
"Čau."
"Dneska nějak nezvykle dlouho," ozvalo se po chvíli ještě.
"Byl jsem si ráno ještě zaběhat."