Hezká tvářička

Viděl jsem její blonďatou miniaturu na Facebooku. Vypadala sympaticky, tak jsem jí poslal žádost a ona mi ji krátce na to potvrdila. Až druhý den odpoledne na mě čekala od ní zpráva, jestliže se známe. Napsal jsem jí, že ne, že jsem se musel zřejmě na mobilu ukliknout a omylem si ji přidal. Vztahy založené na lži jsou totiž nejlepší. Místo toho, aby si mě pod štítkem úchyla smazala, dál si se mnou psala, druhý den také, ten další den také… však je vám to jasné. Vychovatelé na intru se snažili dostát názvu své funkce, a tak nás chtěli vychovávat tím, že nám budou na noc vypínat internet. To nás neodradilo, s Terezou jsme si vyměnili čísla a do noci si často psali. Nic jsem za tím nehledal, bylo to po rozchodu příjemné rozptýlení, zvlášť když jsme si vyměňovali fotky. A navíc jak se ukázalo, sama byla po nedávnem rozchodu, to byla naše první společná věc. Hrála hry a poslouchala SOAD. Nějak jsem si říkal, že musí být něco špatně, že v reálu určitě nevypadá tak dobře, protože mi do klínu spadla holka, co hraje hry, poslouchá metal a má krásné tělo. S tou ale musí být něco špatně, že? To jsem si ale tehdy neříkal.

Každodenní psaní bylo fajn, ale oba jsme věděli, že bude muset následovat osobní setkání. Znali jsme se stále krátce, ale nepotkávali jsme, i když chodila do vedlejší budovy školy. Na intru nebyla, v jídelně se nestravovala, prostě jsme se neměli ani jak potkávat. Měli jsme ale společné přátele a těm neuniklo, že jsme se spolu začali bavit.
„Ty se znáš s Terkou?“
„No, znám. Jak to víš?“
„Protože ti všechno komentuje a lajkuje.“
Mě čím dál víc zajímalo, jaká je ve skutečnosti, proto jsme se domluvili, že ji doprovodím ze školy. Zeptal jsem se jí a s napětím čekal, co odepíše. Souhlasila. Druhý den se připojila k naší malé skupince a šli jsme všichni do školní jídelny na oběd. Neznala se pouze se Sárou, nedělalo jí to ale problém, jelikož se rychle rozpovídala mezi ostatními a díky tomu nebylo naše první setkání nijak krkolomné. Během cesty jsem se zapojoval do načaté debaty a zároveň ji pozoroval. Světlé vlasy a oči, malý nos, celá útlá, ale postavu tak akorát. Slečna z hotelovky, co se uměla obléci. Zdála se mi příjemně přirozená a nenamyšlená. Všechno to proběhlo hladce, i když si musela připadat divně, když jsme se všichni ládovali a ona se na to musela dívat. Ale neřekla ani slovo, jelikož u stolu nebyla nuda, natož ticho. Ještě ten večer jsme se přes chat dohodli, že se zase sejdeme. Tentokrát sami, bez přídavných koleček v podobě společných přátel. Tak fajn, jen si domluvit den, kdy oba končíme nějak rozumně a vybrat nějaké místo. To vybrala ona, znala to tu od narození. Ve středu rande na bowlingu. Rádoby rande? Nevěděl jsem, co přesně čekat. Po prvním setkání jsem neměl jasno, neměli jsme čas jen čistě na sebe. Ve smluvený čas jsem ale čekal před školou, prošlo několik známých lidí, určitě si říkali, na koho tady ten Karel čeká anebo jim to bylo naprosto jedno a jen si říkali, že ten chudák do těch uší nedorostl. Vyšla a hned mě zahlédla. Stál jsem opřený o zábradlí. Chtěl jsem vypadat ležérně, ale určitě to působilo trapně a křečovitě.
"Ahoj," přišla ke mně.
"Ahoj," odrazil jsem se nohou od zábradlí, chtěl jsem vyrazit, ale směr musela určit ona.
"Hele, cestou se stavíme doma, hodím si tam věci, neva?"
"Jasně, že ne."
Nebydlela zrovna nejblíž. Odešla s batohem dovnitř, čekal jsem kousek před domem. Vrátila se se smíchem.
"Co je?" ptal jsem se udiveně.
"Táta stál ve dveřích a zahlédl tě a říkal mi, proč nejdeš dál. Myslel si, že jsi Lukáš."
"Ten tvůj bejvalej?"
"Jo!" smála se a zakrývala si hřbetem ruky ústa. "Ale tohohle 'Lukáše' bych ráda pozvala dovnitř..." řekla a podívala se na mě víc než mile. Usmál jsem se. Pak pohledem ucukla.
"A on neví, že už spolu nejste?" musel jsem se zeptat.
"My tyhle věci mezi sebou moc neřešíme..."
"Chápu. Taky to tak doma mám."
Přikývla na pochopení. Neuběhlo snad ani deset minut a byli jsme na místě.
"To je tady? Proto jsi chtěla jít sem, když to máš takový kousek!" vtipkoval jsem.
"Hele, to není pravda! Tady je to náhodou fajn," snažila se mě přesvědčit. Vešli jsme. Pohodový podnik. Sedli jsme si na místo, odkud bylo vidět na dráhu a odkud byl blízký dosah na jukebox. Objednali jsme si. Oba nealko. Asi jsme chtěli na prvním rande udělat dojem. Nerad používám slovo rande, ale schůzka zní snad ještě hůř. Naší zábavou se stalo posmívání lidem, kteří úmorně zápasili s koulemi, bowlingovými. BUM. Ten chlápek to vážně neuměl, vypadalo to, že brzy proboří strop. BUM! Byla to chabá zábava, ale přesto jsem si to užíval, byla s ní vážně sranda a byla docela hezká. Asi jsem nikdy nebyl úplně na modrooké blondýny, ale to nevadilo. Trochu jsem si ale připadal… BUM! Sakra, to už zase hraje on? Nebo ještě pořád? Trochu jsem si připadal, jako když je o nějakou pomyslnou třídu výš než já.
"To je nemehlo, ten chlap. Něco mu pustím z jukeboxu, počkej," řekl jsem a zvedl jsem se.
"Dám dělovou ránu, bum, bum, bum, bum..." linulo se po chvíli z reproduktorů a Tereza se mohla potrhat. Bohužel to dotyčný vůbec neslyšel, asi přes ty rány. Při další sloce už jsme to zpívali oba, ale ani to nepomohlo. Dokázali jsme se před sebou uvolnit, to bylo dobré znamení. Prohlížel jsem si jídelní lístek, měl jsem na něco chuť.
"Tady dělají poháry!?" vykřikl jsem nadšením.
"No?" ptala se s úsměvem.
"A jaký, dobrý?"
"Dobrý."
"Dáš si taky?"
"Ne, asi ne."
"Ale no tak, sám tady jíst nebudu. Stačí, že posledně jsi na nás taky musela koukat, jak jíme."
"Ale to mi fakt nevadilo, já měla pak oběd doma."
"Tak já ti ho koupím. Jako satisfakci."
Souhlasila. Přecpali jsme se pohárem a byl pomalu čas na odchod. Než jsme vyšli, už byla tma.
"Vyprovodíš mě?" zeptal jsem se.
"Proč by ne, to ty máš večerku na intru, ne já."
"Haha," utrousil jsem. Procházeli jsme kolem parčíku s lavičkami. Osvětlení bylo velmi slabé, tyčila se tam pouze jedna lampa. Terku jsem popostrčil bokem směrem k parku.
"Co děláš?" ptala se se smíchem.
"Máme ještě čas, pojď si sednout na chvíli."
Sedli jsme si na opěradlo lavičky.
"To by důchodci nadávali, že jim šlapeme na lavičky," řekla. Z pusy jí šla jemná pára. Venku nebylo nejtepleji. Co ale v únoru čekat.
"Jo, to teda, koukej jít jako dolů!" pošťuchoval jsem a lehce jsem se jí snažil z lavičky dostat.
"To ty teda jdeš dolů!" oponovala a snažila se mě dostat dolů. Dostala. Chytl jsem ji za ruku a snažil se ji také stáhnout. Bránila se, ale neudolala. Přistála ale hladce, jako kočka.
"A co teď, to tady budeme stát?" řekla, zatímco jsme od sebe stáli asi dva metry. Neodpověděl jsem. Vzal jsem ji za boky a přitáhl k sobě. V přítmí jsem měl asi víc odvahy. Nebránila se. Zblízka krásně voněla. Umělá vůně, ale velice příjemná. Rty měla malé, ale plné. Musel jsem pořád myslet na to, jak malou pusu má. Když jsme se oddálili, usmívala se a dívala se mi do očí. Vypadalo to, jako kdybych na to něco měl říct. A tak jsem řekl, že je to moc pěkné zakončení moc pěkného večera. S úsměvem mi na to kývla. Stále jsem ji držel za boky. Sjel jsem rukama níž. Naše promrzlé prsty se střetly a zapadly do sebe.
"Jdeš tedy ještě kousek se mnou?" zeptal jsem se. Souhlasila a ruku v ruce se mnou šla ke křižovatce.
"Tady ti to musí stačit. Večer si ještě napíšeme."
"Tak jo, než vypnou net."
Pusa na rozloučenou a každý šel svým směrem. Cestou jsem musel mít na obličeji úsměv od ucha k uchu. Ten mě přešel na recepci internátu. Přišel jsem deset minut po povolené prodloužené vycházce. Službu měla milejší vychovatelka, která to nejspíš ani neměla náladu řešit. Navíc se mnou problémy nikdy nebyly.
"Kdes byl takovou dobu? Jsi měl snad rande, ne?" žertoval spolubydlící.
"To měl," řekl jsem mu vážně.
"Fakt? Hezky, high five!" nastavil ruku. Plácli jsme si.
"A kdo to je?"
"Jedna slečna z hotelovky, tu neznáš, Terka, hele..." začal jsem ji hledat na Facebooku. Skoro s hrdostí jsem mu prezentoval její profil.
"Nechci nic říkat, ale polepšil sis hochu, polepšil," plácal mě po zádech. Co mu na to říct? Jen jsem se uculil.

Týden na to jsme se rozhodli pro návštěvu místního parku. Zase ten park. Sedli jsme si na odlehlé místo, přesně tam, kde jsem byl v prváku popíjet se Sárou. Na tak veřejné místo jsme tam měli dost soukromí. Asi jsme byli jediní blázni, kteří v téhle zimě namířili do parku. Lavička byla orosená, asi z ranní námrazy, dnes byl asi nejteplejší den za celý týden. Setřel jsem tu trošku vody rukou, o nic nešlo. Sedla si po mé levici.
"Ty jo, je fakt zima, co?"
"To jo. Hlavní je, že nemrzne," odvětil jsem jí.
"No jo. Ještě to tak. Ale co, já se zahřeju."
"To chci vidět jak, vysmál jsem se jí téměř, jelikož jsem její další krok nečekal. Hbitě mi zajela zmrzlýma rukama pod mikinu, pak nahmatala triko a přesunula se na holá záda. Zákeřně si ohřívala ruce, zatímco já zatínal zuby a prohýbal záda. Naskočila mi husina, což Terku utvrdilo v tom, aby nepřestávala.
"Moje osobní topení," smála se. Pak ruce vytáhla a vstala. Konečně ji to přestalo bavit. Sedla si však obkročmo na můj klín, rukama mě objala kolem boků a zahleděla se mi do očí. Políbila mě a lstivě mi zajela rukama pod vrchní vrstvu oblečení.
"Aaaaaaaaa," zasténal jsem.
"Hahahahaha," zasmála se. "Radiátory nemluví, pšššt," dodala s prstem na mých rtech.
"Já ti dám radiátor" vyhrkl jsem a začal ji lechtat pod žebry. To nevydržela a seskočila z lavičky.
"Ale no tak, snad nejsi tak lechtivá."
"Jo, to jsem," řekla s vážnou tváří, poníž následoval úsměv.
"Nedělej uraženou a pojď ke mně."
Šla. Sedla si na mě. Líbali jsme se. Občas jsem zahlédl její bělmo. Neměla oči úplně dovřené, ale oči měla protočené nahoru. Dělala to pořád, ale já si na to nemohl zvyknout.
„Bylo to pěkné zákeřné, ještě budu kvůli tobě nemocný,“ provokoval jsem.
"Hmm, co takhle satisfakce?"
"Satisfakce?" zeptal jsem se.
"Nevíš, co to znamená?" smála se.
"Ale ne, jen nevím, jakou satisfakci máš na-" nedořekl jsem, jelikož se mi její ruka začala drát za opasek. Ten jsem měl utažený a tak jí dělalo menší problém, dostat se dál.
"Nechceš si to povolit?" navrhl jsem jí.
"Ty to říkáš, jako kdybych musela," opáčila.
"Já jen, že by ti to šlo líp." Dala na mou radu a opasek povolila. Rukou se hned dostala dál, i když já měl smíšené pocity. Říkal jsem si, co se to děje, jde na to nějak rychle. Ale její zmrzlé ruce jsem se nebránil. Seděla na mně namáčknutá, makala a já se vrhl na její ústa. Občas jsme se museli podívat, jestli není někdo poblíž. Tohle nebyla zrovna veřejně přípustná činnost. Ale mladé, nadržené puberťáky jen tak něco neodradí. Teplota ruky byla po chvíli přijatelnější, zřejmě byla zahřáta třením. Rozhodl jsem se její úsilí opětovat. Rozepnul jsem jí knoflík u kalhot. Přestala. Znehybněl jsem.
"Co je? Neřekla jsem, abys přestal."
"To já tobě také ne," řekl jsem a pohledem jsem poukázal na nehybnou bouli, kterou tvořila její ruka v mých kalhotách. Pak už to pokračovalo simultánně.
"Počkej… ne..." přerušila mou snahu.
"Co, něco špatně?"
"Ne, ale přece nechceš, abych tu sténala přes celý park."
"Jak si přeješ," odpověděl jsem jí na to a vytáhl ruku z kalhotek. Terka neúnavně pokračovala a já cítil, že ji budu muset také přerušit. A také, že ano.
"Terez..." chytil jsem ji za ruku.
"Co? Mám přestat?"
"Jsi téměř u cílové rovinky."
"Dovol mi tedy, ať to dodělám, nerada bych nechala rozdělané práce" řekla téměř vznešeně, rozhlédla se, z kabelky vytáhla pár kapesníčku, vytáhla mi ho přes poklopec ven a dokončila započatou práci. Čistě.
"Nebýt taková zima, tak ti ho i vykouřím," řekla, naklánějíc se pro polibek.
"Hele, o takových věcech se nežertuje."
"Ne, vážně. Teď bychom ale oba umrzli. Já i malej Kája."
"Bacha na to, jak mu říkáš. Ale jinak tě beru za slovo."
Usmála se, schovala mě, použité kapesníčky vyhodila do koše vedle lavičky a dala mi dlouhou pusu.
Zapnul jsem se a ruku přesunul na hrudník, ladně pod podprsenku. Neviděl jsem na ně, připadal jsem si jako slepec, co musí hmatem zkoumat tvar a pevnost daného předmětu. Prsa to byla menší, ale pevná. Solidně jí stály bradavky. A krásně hřála. Líbali jsme se a já si s nimi musel stále hrát. Připadalo mi, že jsem si tím pěkně zahřál ruce, ale když jsem rukama sjel za záda, okamžitě vyskočila, že to ji studí.
"Takhle se mi pomstít? Po tom, co jsem pro tebe udělala?" ptala se a smála se.
"Tebe udělala..." zopakoval jsem.
"Ty jeden..." nedořekla a naznačila na mé tváři facku. Zašklebila se u toho.
"Šlo ti to dost dobře," poznamenal jsem.
"Zatím nejlepší lichotka od tebe."
"Jsem galantní, to nevíš?"

Vše se to zdálo skvělé, ale samozřejmě musel přijít den, kdy mi zmizel úsměv ze rtů. Ten den skončila výuka, venku bylo pěkné počasí a všichni už se těšili na oběd. Hromadný úprk ze vzdělávacího institutu, zdrhejte před vědomostmi! I já jsem sdílel všeobecné nadšení z konce výuky. Zrovna když jsem přecházel silnici před školou, moje nadšení opadlo, jelikož se ozvalo rázné "Hej, Karle!"
Tomyš. Poznal jsem ho, ukazovala mi jeho fotku.
"Nastup si," řekl z otevřeného okénka.
"Proč?"
"Chci ti něco říct."
"Tak říkej."
"Ale tak si nastup."
"Já jdu zrovna na oběd," zaváhal jsem s odpovědí.
"Já tě tam hodím."
"Ne, dík, já tu tady s Alešem."
"Fajn, jak myslíš. Čůráku," řekl se zaburácením motoru. Při cestě do jídelny projel kolem nás značnou rychlostí.
"Magor," komentoval to Aleš a než jsme stihli dojít ke vchodu, jel opět na opačnou stranu a stejně zběsile.
"Že mu za to ten benzín stojí," divil se.
"Třeba jezdí na naftu..." snažil jsem se situaci zlehčit, ale Aleš se toho chytil a začal mi podrobně vyprávět o fosilních palivech. Na obědě jsme si sedli k menšímu stolu, větší už zabrala skupinka lidí složená z našich spolužáků. Když jsme šli odnést tácy, od jejich stolu mě zastihla hlasitá věta:
„Ty vole, Kájo, tos neříkal, že chodíš s takovou kočkou!“
Uculil jsem se. Nevěděl jsem, jak reagovat. Evidentně na ní všichni viděli mnohem víc než já sám. Tihle lidé nikdy nepochopí, že hezká tvářička není všechno.
„Ty kaňoure!“
Urychlil jsem svůj odchod. Proč asi kvůli ní tak Tomyš vyváděl? Zřejmě si myslel, že jsem mu ji přebral, že jsem jim rozbořil vztah, jenže tak to nebylo, ale bylo by však bezúčelné mu něco takového vysvětlovat. Nebylo to však jediné setkání, zastihl nás jednou s Terkou pohromadě, zrovna, když jsme se vedli ukázkově za ruce. Vedle chodníku se opět vyřítil se staženým okénkem, na sedadle spolujezdce seděl můj spolužák.
"Máte rande, jo?" začal.
"No jasně," odpověděla mu s nezájmem.
"Hrdličky..." zamumlal si. Snažili jsme se mu nenápadně ztratit v uličce, ale odbočil za námi. Osobní prostor nám uzmulo osobní auto, takže jsme šli za sebou, abychom se vůbec vešli.
"Dneska si taky nenastoupíš, co?" smál se.
"Proč by si měl sedat?" vyhrkla, než jsem stačil vůbec reagovat.
"To nic, to je jedno."
Všichni mlčeli, neměl žádnou munici.
"Tak si užijte RANDE, já mám LEPŠÍ věci na práci," sdělil nám důrazně, zatímco spolujezdec stále mlčel, jako by mě neznal. Motor opět nabral na otáčkách a štěrk vyletěl do vzduchu.
"Bože, to je idiot. Jak jsem s ním mohla bejt."
„To nic, to je asi porozchodová demence.“
Ten den jsme měli namířeno do školy, do té naší, průmyslové. Otevřel jsem až téměř masivní vstupní dveře a za ruce jsme vystoupali po schodech. Zamířili jsme doprava k šatnám, jenže můj pohled padl na přilehlou lavičku, kterou okupovala Lucka s kamarádkou. Kruci, to je situace, co je tohle za den? Rychle jsem přešel zrakem vpřed, aby nedošlo k trapnému očnímu kontaktu. Začal jsem se uculovat, nedalo se tomu zabránit. Terka si toho všimla, ale až když jsme byli v dostatečné vzdálenosti, zeptala se, proč se tak usmívám.
"To byla Lucka," řekl jsem polohlasem.
"Ta Lucka, se kterou jsi byl přede mnou?" téměř ani nedořekla a už se hned otáčela.
"Nebuď tak nápadná, prosím tě!" smál jsem se, zatímco jsem zrychlil krok.
"Chceš něco říct?"
"Poslouchám?"
"Zjevně sis polepšil," řekla mi skromně. Neodpověděl jsem, střeli jsme se pohledem a usmáli. To stačilo. Zavedl jsem ji až ke své skřínce.
"Vy to tady máte fakt divný."
"Co bych chtěla, průmka."
"No jo, vlastně," řekla s vtipem a arogancí zároveň. Nevěděl jsem, jak to dělá. Vždy působila trochu nafoukaně, snobsky, přitom byla nad věcí a téměř vše pronášel s nadsázkou. Tím se mě docela získala. Vedl jsem si ji do posledního, druhého, patra po schodech, které každý z tříd nahoře náležitě proklínal po každém ranním výšlapu.
"Tohle šlapeš denně?"
"Ne, já se vždycky teleportuji," prohodil jsem výsměšně.
"Ahá. A proč ses neteleportoval i teď?"
"Protože to bych pak na tebe musel nahoře čekat."
Usmála se a zakroutila hlavou, což znamenalo jediné - že jsem ji dostal.
"Tady vpravo" postrčil jsem ji směrem ke třídě. Kousek od dveří byla lavička. Posadili jsme se. Byl klid. V tuhle hodinu se už na tomhle patře neučilo.
"Tady máme třídu, vedle má kabinet Valica."
"Vy máte třídu vedle kabinetu? Chudáci..." litovala nás. Litovala by určitě víc, kdyby znala Valicu.
Byl opravdu klid, občas se ozvalo něco z patra pod námi, jinak bylo značné ticho. Jako správný, mladý pár jsme si udělali několik společných fotek na Facebook.
Kroky. Byly pomalé a těžké. Měl jsem jisté tušení, kdo to asi je. Ozvalo se těžké oddychnutí, chvíli nic, pak kroky pokračovaly. Lavička stála napravo od schodů, ale mířila k nim čelem, tudíž jsem jako první spatřil vršek šedého porostu hlavy, poté tlusté, dioptrické brýle a pod nosem tmavý knír. Valica. Chůze se jí táhla.
"Valica se valí," řekl jsem Terce potichu. Jen se zachechtala a hřbetem ruky mě plácla do ramene. Smích ji přešel, když se nad schody zvedala její báň připomínající postava. Nebylo divu, že jí výšlap schodů trval tak dlouho, pro její organismus to muselo být vážně vyčerpávající. Procházela kolem nás. Na sobě velice volné oblečení z jednoho kusu látky. Řiť se jí pod svršky třásla každým pomalým krokem. Hýždě to byly tak obří, že chodila v mírném předklonu a to nás vedlo k představám, že by se mohla snadno převrátit. Stačilo by se jen narovnat.
"Dobrej," odvětila mi na pozdrav s úsměvem a hned na to zmizela za dveřmi kabinetu. Trochu mě mrzelo zesměšňování její osoby, zlá přeci zas tolik nebyla. Pustil jsem to z hlavy, jelikož mě Terka táhla za jednu ruku do třídy. Sundali jsme z první lavice vpravo židle a posadili se blízko sebe, šibalsky se usmála, obtočila nohy kolem mého trupu, ruce kolem krku a přitáhla si mě hodně blízko a vrhla se na má ústa. Pak se jen usmála, zatímco mě držela všemi končetinami.
„Na tohle jsem se těšila.“
„Nepovídej.“
„To je mi nadšení,“ řekla téměř dotčeně, ale nemyslela to doopravdy.
„Tak já se těšil, že si zahřeju ruce,“ řekl jsem, zatímco jsem rukama pomalu zajížděl pod černý svetr a ústy se přesunul k šíji, na které nešetřila parfémem. Byla to sice pěkná vůně, ale nechutnala dobře. Vyhrnul jsem raději kus svetru, rozepnul s nepatrným zápasem podprsenku a hbitě se vrhnul na světlé stožáry tyčící se na malých pahorcích, které byly příjemně vyhřáté. Vypadaly zvláštně, jinak, ale zavřel jsem oči a hrál jsem si s nimi jazykem, sem, tam, dokola, nahoru, proti směru ručiček, lehce za ně za pomocí tlaku úst tahal. Když jsem se podíval nahoru, dívala se na mě. Buď se jí to nelíbilo anebo měla obavy, aby někdo nepřišel. Nevěděl jsem, v kolik chodí do třídy uklízečka, mokro tam ale nebylo. Mám na mysli podlahu. Jiné mokro nastalo po chvíli, levá ruka zamířila níž a snažně pracovala, opět mě ale zastavila, přeci jen, vedle v kabinetě byla učitelka a takové přistižení by nebylo vítané. Ale bylo v tom trochu adrenalinu a to se nám zamlouvalo.
„Teď by to chtělo něco jiného,“ promluvila k mému zklamanému obličeji.
„Ano?“
„Jenže by to chtělo něco pohodlnějšího než lavici.“
„Chybí nám tedy postel, soukromí a kondomy,“ zareagoval jsem, ona se ke mně přilísala se slovy:
„To přeci nevadí.“
„Jak to?“
„Prááášky přece,“ řekla s pohledem, kdy jsem si přál vlastní byt, kde bych zažíval dlouhé, čistě neintrovské noci. Rukou mě hladila vzadu na krku, narazila však na část kůže, kde něco vyčnívalo. Akné.
„Ty máš na krku beďara! Otoč se, vymáčknu ti ho!“ rozzářila se. Nechtělo se mi do toho, cítil jsem, že ještě není „zralý.“ Ona si v tom libovala a sama mi ještě říkala, jak moc ráda tohle dělá. Samozřejmě nešel vůbec ven, když z něho ale dostala něco málo ven, vytvořila mi tam akorát kráter, že oproti němu vypadala moje hlava nepatrně. Omluvil jsem se, že si musím odskočit, i přes to předchozí týrání se mě však stále držela neposlušná erekce, musel ji nenápadně zkrotit za páskem. Po vykonání malé potřeby jsem si šel umýt ruce, protože to hodní kluci dělají. Před namydlením jsem si přičichl k levé ruce. Kruci, tohle jsem nějakou dobu necítil, doteď mi nedošlo, že i tohle může člověku chybět.

Další týden, teprve asi úterý, ale večer mě zastavily na chodbě intru holky, kosmetičky, jestli s nimi nepůjdu v pátek do Fabriky. Řekl jsem takové typické „uvidíme“ a večer Terce psal, že jsem holky potkal a že bych rád, kdyby někdy přišla na intr a seznámila se s nimi.
„A to jako proč?“ dostalo se mi odpovědi. Karle, ty debile. Negalantně jsem to zamluvil a nadhodil, že bych s nimi zašel do Fabriky – byla tam nějaká úplně obyčejná akce, jenže na plakátu bylo uvedené „zábavu vám zpříjemní sexy tanečnice“ a to Terka nějak nerozdýchala, byla strašně žárlivá, přitom nemohla tušit, že pod pojmem „sexy tanečnice“ se v daném klubu rozumí tanečnice go-go, žena, která se v koutu klubu svůdně kroutí u tyče sérií naučených pohybů  mimo rytmus hudby, svým věkem převyšuje minimálně dvakrát průměrný věk návštěvníků klubu, přehnaně se snaží zakrýt vrásky nepřiměřeným množstvím make-upu a těsný oblek ji v kombinaci s lehkou nadváhou nedělá svůdnou. Netušila to, ale já i tak raději nikam nejel. Karle, ty srabe. Jeden týden jsme se nějak míjeli, takže jsem se rozhodl, že za ní v sobotu dojedu. Máma nadšená nebyla, sotva jsem se vrátil z intru a už druhý den jsem chtěl pryč? Musel jsem ale přeci jet. Přijížděl jsem na zastávku, viděl, jak vyčkává. Vybavilo se mi, jak na mě na tom samém místě čekávala Lucka. Jak je jenom zvláštní poznávat někoho jen proto, abyste se po čase zase odcizili. Měl jsem tušení, že to dlouho nepotrvá, ale hodlal jsem si užít přítomné okamžiky. Jen co jsem vystoupil, vrhl jsem se ji kolem krku. Bylo poznat, že takové nadšení nečekala. O pár dní na to se moje tušení potvrdilo, byl konec. Seděl jsem u notebooku a psal si s ní, zdála se přešlá, dostával jsem od ní útržkovité odpovědi. Tušil jsem to, už mi to začínalo být jasné.

„Mrzí mě to, ale připadám si s tebou víc jako s kamarádem než jako s přítelem.“
Jistě, je přeci normální žárlit na kamaráda. Vykouřit mu ho. Jistě, jistě. Ale mně to přeci neuškodí, odpočinu si od vztahů na delší čas, jen mi to prospěje. Neměl jsem se do toho tak hrnout, měl jsem se nejprve vzpamatovat z rozchodu. A další rozchod mi teď přeci neublíží, stejně to nebyl nijak vážný vztah. Chvilkové pobláznění, ze kterého se probudila první ona. Nedávalo mi to zdaleka to samé, co předchozí vztah. Bude to už takhle vždy?

Uběhl týden, dva a já si myslel jsem, že už jsem v pohodě. Hodina angličtiny mě vyvedla z omylu. Výuka probíhala v malé učebně, vyhrazené na hodiny cizího jazyka, kde byly lavice srovnané do tvaru U a kde se nedalo téměř vůbec opisovat. Také povídání při hodině bylo tímto rozložením značně ztíženo. Přesto mi během výkladu vyučující Sára povídá:
"Co Terka, víš o ní něco?
"Vůbec, nejsme v kontaktu. Překvapivě."
"Prý si našla někoho z Brna. Včera mi to Bára psala. Poznali se nějak přes wowko. Blázen, ta holka."
Chvíli jsem nevěděl, jak zareagovat.
"To jako za ním hodlá jezdit nebo jak?"
"Ona snad už za ním jednou byla. Ale nevím, jak to má frajerka dál v plánu."
Zakýval jsem hlavou v nepochopení. Snažil jsem se chvíli vnímat, o čem učitelka mluví, ale vše šlo kolem mě. Zvedl jsem ruku.
"Ano, Kališ?"
"Můžu si odskočit, prosím?"
"Běž," povolila benevolentně.
Zvedl jsem se a v klidu odešel ze třídy. Záchody byly téměř naproti. Vybil jsem si zlost na nevinných dlaždičkách. Když už jsem tam byl, odskočil jsem si na malou. Vrátil jsem se vcelku uklidněný. Sára si otlučených kloubů nevšimla hned.
"Cos dělal? Teče ti tady krev."
"A jo..." prohlížel jsem si zasychající krev, o které jsem do té doby neměl tušení. Kapesníkem jsem si trošku krve setřel.
"Já jsem to musel trochu vybít..."
"Tak to byly ty rány?" prozřela náhle. Zřejmě to bylo slyšet až ve třídě.
"Vždyť ti za to nestojí, jen hezká tvářička."
"Já vím..."
"Lehce nabyl, lehce pozbyl," konstatovala.
"Francová, pokud máte zájem, můžete se tady prezentovat před tabulí."
"Pardon," zamlkla hned a opřela se zády o židli.
"Tak zanechte brebtání, děkuji."
Usmál jsem se na Sáru, která zrovna rudla z oné konfrontace. Nevysmíval jsem se, chtěl jsem ji beze slov poděkovat. Jak mě mohlo tak rozhodit takové malé, blonďaté rozptýlení? Musel jsem se dát do kupy. Už jen pro své dobro. Přeci jen, maturita se blížila a měl nastat konec světa.