KE HVĚZDÁM!
Literatura > Povídka
KE HVĚZDÁM!
Sluníčko se loudavě přiklánělo k západu.
Jeho pohasínající paprsky začínaly svoji
pozvolna chladící energií osvěžovat prohýbající
se koruny stromořadí na kopečku nad osadou.
Bylo to patrné už z velké dálky - větve velikánů
byly obtěžkány, v tento čas až nezvykle bohatou
úrodou.
Nebyly to ovšem ani jablka ani třeba hrušky.
Ba ani chuchvalce švestek.
Byla to plandavě se otáčející, pokroucená těla
pitvorně se šklebících oběšenců. Jejich povadlé
grimasy s vysychající pěnou, která před časem
bublavě odtékala z jejich úst, se v tomto stále
teplém počasí nechutně rozkládala a zatlívající
vůně nešťastně hyzdila překrásné, přírodní
okolí, které bylo jinak plné svěže prokvetlé
zeleně.
Obstarší paní, která za sebou právě neobratně
vláčela mohutnící děťátko, se udýchaně zastavila.
"Podívej se na tu hrůzu!", zalapala po dechu
a stáhla dítěti z očí pelichající čepec z pravého
supího peří.
Chlapeček zamžoural do nenadálého osvícení,
a zkoprněle hleděl na smradlavou alej před sebou...
"To je, máti, opravdu příšerné!", posteskl si
rozumně a zakroutil popudlivě hlavou, až se mu
umaštěná vlnka svezla do zarudlého čela.
"Dyť se ty větve načisto ulámou...odporné!",
zíral na frontu utracenců a přitom vztekle čůral
do pleny z robusního hedvábí.
"To já bych ty povaleče bez jakého sporu...",
na chviličku jeho ne zcela vyvinutý hlásek umlkl,
"napíchl raději na kolíčky."
"Ach, Vlado, Vládíku - na kůly...Na kolíčky přece
špendlíme vyrdousané prádlo," snažila se ho
usměrnit jeho matinka.
Jak čas plynul, z Vlaďka se stal Vlado,
a z roztomilého chovance krutý vládce, kterého
okolí stylově přejmenovalo na Napichovače.
Ale to dozajista nebyl konec tohoto veskrze
lidského příběhu.
I při vší možné péči, přece jen kapka krve
těch desetitisíců nebožáků při navlékání na kůly
mimoděk ukápla.
A co čert nechtěl, uviděl to nakonec, při jedné
oslavné exekuci, i nyní mocný, téměř všemi
zbožňovaně uctívaný, Vlado-Napichovač.
Velevezír Alam-Su na tu událost obdivně i po
letech zavzpomínal:
"Kníže Vlado se náhle zatvářil, jakoby plísnil
svoji matku. Odhrnul si zpupně bujnou kštici
ze svého neochvějného čela, z postranního
fjerťošku vytáhl hadřík na otírání úst a nosu,
a s překvapením pro všechny zúčastněné,
si vláčně osušil chlípné koutky naboulených úst.
Nebylo divu, protože jeho pozvolna rašící řezáky
mu v úplném počátku způsobovaly nemalé plastické
starosti. A to se nyní, při svátečních popravách
v Drakulově knížetství, jen veřejně potvrdilo...
Vladislav se nadechl ...a polehoučku syčivě
vydechl.
Co si o těch promarněných kapkách rudé tělní
tekutiny právě pomyslel, už se nikdo nedozvěděl...
A dozajista ani v budoucnosti nedozví?
No, vždycky je co zlepšovat," dodal velkomyslně
Alam-Su závěrem a jemně si pohladil dvě zanícené
dírečky na svém krku.
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 6 bodů
- 3 komentářů
- 2 hodnocení
- 13. července 2016, 08:59
- 738 zobrazení
- 0 oblíbené
-
