Poslední den na Zemi

Tak je to tady. Nečekal jsem, že se to stane za mého života, zvlášť když je mi 23 let. Na Zemi se řítí asteroid tak veliký, že s největší pravděpodobností vyhubí veškerý život. Už jsem o tom párkrát četl, byly to ty strašné alternativní weby a pohlížel jsem na to se stejným skepticismem, jako na vše ostatní. Měl jsem za to, že je to zase jeden z těch planých poplachů, jedna z těch nevyplněných zvěstí a předpovědí. Omyl. Sedím ve svém v pokoji ve sdíleném bytě, vedle v pokoji souloží tak hlasitě, že to zní spíš jako vraždění a já přemýšlím, zda má smysl ještě něco dělat, podle všech ještě funkčních stránek máme pár hodin.
"Konec je tady, prožijte poslední chvíle důstojně!" hlásí mi příspěvek na Facebooku a já kroutím hlavou a zavírám víko notebooku. Srdce mi buší a přemýšlím, jestli to ještě nepomine. Přece to neskončí takhle trapně. Ale ano, nevyhnutelná srážka. Co ale dá za těch pár hodin stihnout? Spořádaní lidé by vraždili a znásilňovali, vegani by jedli řízky a sebevrazi by měli o práci méně. Astronauti na oběžné dráze by to celé kino oplakali. Škoda, že věda nevyřešila problémy s reprodukcí ve vesmíru. Ale v tomhle případě by to bylo stejně jedno, posádku stanice tvořili samí muži. Feministky selhaly. Bydlím tu sotva dva měsíce a můj pobyt v novém městě a na staré planetě ukončí zatoulaná planetka. Takovou ještě nikdo neviděl. Průměr téměř totožný se Zemí. Dá se tomu ještě vůbec říkat planetka? Musíme se začít smiřovat. Vše, co lidstvo kdy vykonalo a vytvořilo, bude zničeno. Všechny knihy, filmy, názory, citáty, budovy, skládky, celebrity, hladovějící, umělci, dělníci, křivdy, vraždy, první lásky, výstřiky, potraty, incesty, holuby z nosu, pánské culíky, smradlavé nohy, plísňové infekce… všechno bude zničeno a zapomenuto. Vše, kvůli čemu jste se strachovali či radovali, zmizí. To mě uklidňuje a děsí zároveň. Podíval jsem se do peněženky a promnul v ruce peníze. Tak bezcenné. Karta. Zbytečný kus plastu. A když si vzpomenu na všechny hodiny nad Johnym… tolik času k ničemu. Ale ne, bavilo mě to, dávalo mi to smysl, jen mě mrzí, že se veškerý čas na tom vypaří. Stejně jako tato povídka. Mám dokořán otevřené okno, do pokoje mi pronikají zvuky z venku. Křik. Autoalarmy. Helikoptéry. Sirény. Neuvěřitelná obětavost doktorů, záchranných složek a zdravotního personálu i při konci světa. Proč nejsou doma a netráví poslední chvíle s rodinou? Proč se snaží zvrátit něco, co nelze? Já vím, Hippokratova přísaha, ale když za chvíli ztratí význam celý svět, co z toho? Lidé zběsile rabují, přitom si nekale nabytý majetek nemohou ani pořádně užít. Že by to dělali jen kvůli tomu pocitu? Potkal jsem chlápka, který zběsile utíkal s herní konzolí v podpaždí, a v ruce se mu za běhu houpaly brýle pro virtuální realitu. Každý má jiné priority. Zřejmě si splnil nedávný sen. Alespoň že jsou tyhle poslední hodiny života k něčemu. Nejvíce kradeným zbožím jsou lihoviny a to platí jak celoročně, tak při konci světa. Snad žádný obchod s alkoholem nezůstal bez úhony. Lidstvo se naučilo pít při zvláštních příležitostech a na žal, tohle tedy byla ideální situace - kombinace obojího. Usadil jsem se na okenním parapetu a popíjel kohoutkovou vodu. Krásný výhled na předapokalyptické okolí ze čtvrtého patra. Řada bytovek tvořila písmeno L a napůl tak uzavírala malý park. V něm si to teď spousta lidí rozdávala. Většinou klasicky v párech, ale hromadný sex nebyl výjimkou. Nepřipadal jsem si jako voyeur, lidské pokolení ztrácelo zábrany, už si všichni uvědomili, co se děje a odhodili masky, které nastavovali celý život. Úleva. A také ultimátní prokrastinace. Veřejná doprava samozřejmě nefunguje. Spousta lidí se snaží dostat autem za svými blízkými, ale všude je to samá zácpa a kolona, nejvíc lidí zemře právě v automobilech, protože se nedostanou včas jinam, za svými drahými, milovanými polovičkami. Já sám na ni musím myslet. Ale co za čtyři hodiny zmůžu? Kdybych těm předpovědím věřil dřív, mohl jsem být teď s ní. Ale vlakem či autobusem je to cesta na hodinu a půl, ve všední dny a mimo apokalypsu. Co ukrást auto? Na zločinu už přeci nesejde. Jenže to se octnu v jedné z těch kolon. Nebyl bych jediný, kdo měl takový nápad. Nehodlám umřít v sedačce kradeného vozu. Co na kole? Osmdesát kilometrů? Beznadějné. Slunce se chystalo k západu, pokoj byl osvícen příjemným, hřejivým světlem. Blížilo se léto, bylo to znát. Ale také se blížila planetka zkázy, příliš velká na odklonění. Vytočil jsem známé číslo.
"Ahoj," pozdravila.
"Ahoj. Tak to vypadá, že jsme se mýlili."
"Bohužel," vzlykla.
"Chtěl jsem přijet..."
"Já vím. Neboj."
"Chtěl jsem být s tebou..."
"Já vím, já také."
"Ale nevěřil jsem jim..."
"Oba jsme nevěřili. Netrap se tím."
"Všechno trápení brzy skončí."
"Pamatuješ si na naše první kino? Melancholii?"
"To nejde zapomenout."
"Tohle je hodně podobné, jen to každý pozorujeme z jiného místa."
"Dívám se z parapetu. Mám z toho ten divný pocit v nohách."
"Neblbni, ať nespadneš," vyhrkla. Mlčel jsem. "Ono na to vlastně už moc nezáleží, ale stejně..." dodávala.
"Já vím. Miluji tě."
"A já tebe. A jak moc!"
"Konec světa plný klišé, že?" zlehčoval jsem to.
"Já vím, ale to k nám asi tak nějak patří."
"Umřeme, jak jsme žili."
"Jako zamilovaný pár?"
"Ne, jako podivíni," vysvětlil jsem a ona se tomu zasmála.
"Počkáš na telefonu? Jdu si udělat popcorn."