Jde to Dobré Wow!

SETKÁNÍ U ŠKOPKU

Literatura > Povídka

 

 
 
SETKÁNÍ U ŠKOPKU
 
 
 
 
Bylo dopoledne. A sobota.
Bohužel, nebo bohudík, jsem si musel vyjet
na pracovní schůzku za město.
Čas ubíhal, obloha se vyjasnila, a vše nutné
se vcelku obstojně vyřídilo. Po cestě zpátky
jsem zastavil u výletní restaurace na oběd.
Objednal jsem si klasický smažený sýr
s tatarkou a zeleninovou oblohou.
 
Když jsem dojedl, číšník mně donesl malé
pivo - raději nealkoholické - a já se přesunul
na okraj, takovou rampu nad řekou, kde se
pod návštěvníky svůdně klikatila zátoka řeky.
Zapálil jsem si cigaretu a koukal na místy se
slibně čeřící namodralou hladinu. Přemýšlel
jsem o setkání, o výsledcích a tím i o plánu
na začátek týdne.
 
"Hezký pohled, že?", uslyšel jsem za svými 
zády. Otočil jsem se a uviděl usměvavou
tvář jakéhosi zlehka stárnoucího bezdomovce. 
Také to ovšem mohl být horník, stavební inženýr
na potulce, družný roker, budoucí prezident nebo 
nakonec téměř kdokoliv.
 
"Ano. Hezký."
 
Mírně zarostlý muž si přisedl na lavičku. Také
si vytřepal z krabičky cigaretu a dlouze potáhl.
 
"Hrozně mně tento pohled připomíná návštěvu
koncentračního tábora."
 
Pohlédl jsem mu do tváře. Zaškubal rty.
 
"Jo, taky jsem byl mladší...byli jsme tenkrát
s kapelou na koncertním zájezdu v demokratickým
Německu - v Hennigsdorfu. Znáte to tam?"
 
Teď jsem se usmál já: "Ne, bohužel to město
neznám."
 
"Je to tak čtyřicet kilometrů od Berlína. Byla to
vlastně taková posádková oblast ruských vojáků.
Letiště a tak."
 
"Aha," pokýval jsem automaticky hlavou a pohlédl
nenápadně na hodinky.
 
"No - a tam jsme měli koncert. Měl to být první koncert
z řady koncertů, které měly následovat...V té době jsme 
byla, vážený chlapče, jediná česká skvadra, která měla
mít v Ostdojču rokový vystoupení," pohlédl kamsi nad 
koruny stromů, jakoby se nostalgicky zasnil.
"Vlastně koncert?! Odehráli jsme jenom dvě skladby 
a do haly se vřítili ruští vojáci v plné polní, se samopaly 
a tak, a jejich velitel se s pucflekem vypajdali za námi 
na pódium. Náčelník mával rukama, jakoby se právě 
rozhodl řídit městskou dopravu," plácl mě do ramene, 
až jsem málem upustil sklenici. Bylo patrné, že tímto
příběhem právě žije.
 
"A byl konec. Vojáci v maskáčích sál vyklidili,
nás naložili do dvou gazů a odvezli na hotel",
vypil pivo a objednal dvě další. Než jsem stačil
říct, že alkoholické dneska nepiju, číšník odběhl.
 
"Hm - byli tam nějak moc rychle...po dvou písních?",
nějak mě ten příběh začínal zajímat.
 
"Jo, po dvou písničkách od Rolling Stones - představ
si... sál řval, jako kdyby tam Jagger vopravdu zpíval
Route sixty six!"
 
"Tak to museli nějak připravovat předem. Myslím ty
desítky vojáků...", doplnil jsem myšlenku.
 
"Asi jo. Někdo ten náš zájezd musel nahlásit - co nahlásit,
prásknout předem. A voni pak čekali, co se z té přátelské
návštěvy vyvine - a jak se jim to může případně hodit
do krámu. 
Bažanti byli ukrytý - co ukrytý, zamaskovaný někde 
bokem. A jak uslyšela nejvrchnější chasa, co asi 
předpokládala, dala povel k akci. Ale celý to byla šaráda. 
Jo, politika byla od nás v nedohlednu. Jen si představ, 
až když jsme se vrátili do Česka, tak nám z Berlína psali fanoušci,
že hlavní pořadatele našeho turné zavřeli do kriminálu...už nevím,
kolik dostali let...
 
"A za co konkrétně?", zeptal jsem se.
 
"Prý tuto provokaci proti socialistické kultuře spiklenci
připravovali v nějaké konspiraci ... ale s kým?! 
My, jsme se vůbec nic přímo v Německu nedozvěděli. 
Nějak nám soudruzi letmo vysvětlili, že se nepočítalo při akci
s mimořádnou hlučností. Tím to bylo ve vší tichosti uzavřené.
Taky jsme se později dozvěděli, že produkování takovýho druhu
kapitalistického paskvilu, jako byly - mimo mírových popěvků indiánů
a protiválečné songy - nějaké zrůdné 
trsačiny od dekadentních, anglicky řvoucích souborů, tak to bylo
v tehdejším socialistickém Německu zakázané," napil se 
tak mohutně, že zmizela téměř třičtvrtina, jak opakoval, 
škopku.
"Ale psal se rok 1966. Konšelé byli holt zase ve střehu.
Připravovali kopce zásahových plánů - kdo dneska ví, 
jak tato epizoda vlastně vznikla. Kdo ji celou řídil, jaký měl 
být definitivní cíl.... STASI jistě myslela na téměř všechny
využitelné možnosti."
 
Zakroutil jsem, nevím už pokolikáté, hlavou.
"Cíl? No asi určitě ne pár osmnáctiletých nadšenců pro
hudbu a cestování... Dobře...tak vás vysadili na hotelu, 
pak jste poklidili aparaturu a dál?", také jsem se napil 
a začal hledat po kapsách krabičku cigaret.
 
"Na - vem si vode mě", nabídl mi, "a dál se dělo co...dál 
nám naši němečtí kamarádi vytvořili velice zajímavý
a patrně značně improvizovaný program. Přes dny
nás vozili po různých muzeích," mrkl na mě, "taky
oddechově k jakési řece, po níž zčista jasna proplouval 
námořní trajekt - prostě až na zrušený zbytek koncertních
vystoupení, jakoby se nic zvláštního nedělo. Byla to 
vlastně pro nás jakási zvláštní dovolená."
 
"A po večerech...?"
 
"Co dělají rokeři po večerech? Pardon! V té době jsme
byli jen takoví bigbíti, kteří hráli rock´n´ roll!
No, když sme nemohli hrát, tak jsme se přáteli a chlastali.
Dokonce i s rozšafnými sovětskými příbuznými z nedaleké
armádní základny - byli jsme holt bratři a několik sester!
To mně připomnělo, že když jsme se jich na cokoliv 
pro nás aktuálního zeptali, tak se ten jejich velitel, mezi
likvidováním dvoudecáků vodky, jen duchaplně začal 
usmívat. Asi malinko zapřemýšlel, jaká by byla jediná
a odpovídající odpověď. 
A vybral si správně: "Kagdá ja osvoboždál Prágu! 
...Nužno nam pripíť na zalatůju Prágu!"
 
"Tak sme nakonec po zbytek večera klábosili - my, 
Brňáci, o krásách stověžaté matičky měst, o pražských
děvočkách, o kulometčících a zručných tankistických 
řidičích, i o konečném osvobození Hradčan, coby 
kamenem dohodil od Berlína ...", tajemně se zatvářil, 
"vopravdových hudebních fanoušků bylo ale víc než 
dost", zakýval dvěma zvednutými prsty na číšníka.
 
"Ten koncentrační tábor, ten jste si vymyslel?",
vzpomněl jsem si na úvod našeho setkání.
 
"Koncentrák...?", vypadal, jakože se pokouší 
vzpomenout, "jo, tábor... tam jsme se museli procházet 
v úděsným pařáku skoro celý den... V Oranienburgu
to bylo."
 
"To jsou jistě zajímavé věci... o to by se mohly snad
i zajímat tak zvaná média..."
 
"Proč? Vždyť je to už dávno."
 
"To jo", opřel se o zábradlí a zahleděl se poněkud
utrápeně na řeku pod námi. V oku se mu blýskaly
třpytivé odlesky.
 
"A jak jste se jmenovali, myslím kapela?"
 
Asi jsem ho vyrušil z kdovíjakých vzpomínek.
 
"Jak?", chvíli asi úplně nevěděl, jestli mně má tuto
informaci svěřit, "no bydleli jsme v Brně...", stále
váhal, tak jsem se rozhodl na to zapomenout:
 
Řeč se časem trošinku zamotávala a zamotávala - 
dostali jsme se mimochodem také až k záhadnému 
mlokovi odkudsi z Číny, balistickému deštníku nad 
Severní Koreou i nových cen sobího mléka 
v supermarketech na Aljašce.
 
Směrem k domovu jsme oba vyjížděli za vlahé noci
taxíkem.
Následujícího rána jsem si mohl s mírně nafouknutou
hlavou blahopřát - neskončili jsme s kámošem 
zaslouženě taky v nějakém historickém kriminálu.
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Kai
kvalita komentáře: 1 Kai 29. června 2016, 08:55
Mesje: Mesje a "Neregistrovaní",
děkuji za vyjádření. (Tato "poznámka" sice není
tak docela "v mém stylu", ale - proč ne?!)
Taková nějaká byla doba...
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 19. června 2016, 22:07
3 -
HumanART
Body od neregistrovaných
  • Kai Autor
    Kai
  • 4.6 bodů
  • 1 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 4 hodnocení neregistrovanými
  • 13. června 2016, 08:52
  • 647 zobrazení
  • 0 oblíbené