K O M Í N - závěr
Literatura > Povídka
KOMÍN
4 - závěr
Nad výčepním pultem bylo rozpačitěji, než by se dalo v této
ponuré místnosti na první pohled čekat.
Ze čtyř osvětlovacích těles, tři bodové reflektorky ozařovaly
místa pod sebou nádherně ostře a srozumitelně, čtvrté
ovšem záhadně poblikávalo, jako trucovitý vzpůrce.
A ve stínu za nimi se činil u pípy propocený vrchní.
A podobně to vypadalo i v jejich vzdálenějším okolí.
Skupinky u dřevěných stolů se lišily. Byly to v podstatě
dvě partičky, snad i tři, které měly na "věc" rozdílné
náhledy. Také už byla hospoda notnou dobu otevřená -
pivo kypělo, sem tam nějaká ta zelená, hnědá nebo bílá -
sem tam dokonce i utopenci s cibulkou, gulášek nebo
půlmetrové slané tyčinky.
"Tak, tady nesu pět kousků", nahnul se nad stůl majitel,
načmáral na účtenku pět kostrbatých čárek, oprášil roh
umatlanou utěrkou a odkráčel.
Od obrovského požáru, který zachvátil lesy nad vesnicí,
uplynulo pouhých pět dnů, a vesničtí pořízci stále neměli
zcela jasno. No, nakonec nebylo divu. Nad hlavami jim
létali helikoptéry, po silnici jezdily s kvílením sirén nejen
hasičské vozy, ale policejní a nakonec i vojenské automobily.
O příčině vzplanutí se i mezi těmito oficiálními odborníky stále
jen prozřetelně mlčelo.
"Hoši, já sem to říkal vždycky, ten les někdo zapálí...",
zamrkal věštecky na partičku u stolu Tomek.
Byl to drobný človíček se zjizvedou hlavou, kterému na ni
pravidelně dopadalo něco tvrdého. Měl totiž hrozně rád pivo
a také měl nerudnou a zpupnou ženskou, která se s ním zas
tak moc nepárala. Obzvlášť, když se válel před barákem
a nemohl si třeba ve dvě hodiny v noci odemknout dveře.
"A to tam jako ti dva puberťáci přitom uhořeli náhodou?",
neodpustil si přerušit výlev Jindra, který byl dnes mezi
štamgasty víceméně náhodou. Jezdil s kamiónem po světě
totiž od nevidím do nevidím, a právě včera se vrátil domů
na krátkou dovolenou.
"To je blbost. Kdo by zapaloval les? ...A tady?!", poznamenal
ramenatý mládenec a s chutí vypil již kdovíkterý půllitrák.
Čerstvá pěna se mu rozprostřela kolem úst, jakoby se právě
při tom poctivě nadechl cyankáli.
"Sousedka říkala, že slyšela, že policajti si mezi sebou -
a hasiči taky - říkají, že to bylo samovzkříšení..."
"Samovznícení", opravil šťourala kdosi z posluchačů.
"Pánové, že těch blábolů nenecháte - rušíte!", ozval se přes
uličku muž v upracované kombinéze. Bouchl přitom pěstí,
až se sklenice roztřásly.
Byl to vedoucí zednické skvadry v přežívající zemědělské
korporaci, která se po částech rozkládala téměř kolem celé
obce.
"Tady se právě hraje o velký prachy!", naslinil si vytrvalou
maltou obarvený palec a praštil s kartou do stolu. Přihodil
do banku pětikorunu a roztřesenou rukou si nervózně
zapálil další cigaretu.
"Víte, o co se tady jedná?", poznámka zazněla z druhé
strany sálu, " Nevíte...Ale jak jsou v tom namočený i vojáci,
je založení tak velikého ohně typická teroristická operace...
ti banditi zapalují, aby v lidech probudili zmatek."
Několik očí vzhlédlo.
"To je kravina!", zasmál se omlácený Tomek. Několik dalších
se k němu přidalo.
Vrchní pookřál. Podíval na hodiny, které visely na zdi mezi
vlaječkami známých fotbalových oddílů a začal opatrně
rozkládat na pípu rozměrný ubrus. Za půl hodiny budu už
konečně zavírat, pomyslel si a unaveně vzdychl.
"Řekni to...", zaznělo kupodivu hlasitě prostorem, "tak to
řekni, dědku!", vzneslo se do šumu a zatuchlého kouře.
Hospoda na okamžik ztichla. Hlavy se pomaloučku otáčely
do zšeřelého roku místnůstky. Co to zase je!?
Stařík, kterému nikdo neřekl jinak, než Dědku, mávl rukou.
"To nemá recht," pohlédl na šéfa dobrovolných hasičů,
Jiránka, od spodní strany hřbitova. Těchto Jiránků bydlelo
snad po staletí ve vesnici velké množství. Tak si je místní
upřesňovali - například Jiránek od kapličky, Jiránek - zahradník,
Jiránek - řezník, a tak podobně.
Dědula si přihladil šedostříbrné vousy a pozvedl převislé
obočí: " Vy už, panstvo, nemůžete ani tušit, co tady bylo
za první republiky...", poškrábal se na splývavém víčku.
Uskrl z povadlého piva před sebou. Stálo před ním už
delší dobu - Dědek jen seděl, poslouchal okolí, a občas se
zvedl, aby se došoural na toaletu.
Zakýval přemýšlivě mohutným čelem: "Možná vám to taky
někdo vyříkával, ale takový blbosti se rychle zapomínají...
U nás doma jsme ale o tom dost často slyšeli. Mně to častokrát
vyříkával můj dědek ... tak tady v lese na kopci, co právě vyhořel,
stávala malinkatá fabrička...něco, jako perníčková chaloupka...
hluboko v lese...a nějakej Jiránek tam vyráběl nějaký chemický
oblbováky pro armádu -"
"Jo, o tom jsem slyšel - a pak to převzali za války Němci,
vlastně wehrmacht... vlastně zase vojáci", pokýval vážně
hlavou Mládek, bagrista od horního rybníka.
"A na konci války to esesáci vyhodili do vzduchu."
"Tak ... a po válce to komunisti zbourali definitívně...no,
zbourali, vono se to prakticky samo od sebe rozpadlo...
voni to jen uklidili", řekl hospodský, a dal se do poklízení.
Židličky pěkně na stoly, špinavé popelníky na levou stranu
pípy, a když se nakonec chopil koštěte, neodpustil si svoji
typickou poznámku: " Kdo vybírá, přebere..."
k o n e c
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 6 bodů
- 3 komentářů
- 2 hodnocení
- 27. května 2016, 09:08
- 1075 zobrazení
- 0 oblíbené
-
