Kterak jsem si šla vyřizovat občanský průkaz

Kterak jsem si šla vyřizovat občanský průkaz

Byl tomu už týden, co jsem oslavila 15. narozeniny, a tak jsem vyrazila na úřad, vyřídit si občanský průkaz.

Náležitě jsem se na to připravila, namalovala jsem se, učesala a pokusila se zamaskovat všechny černé tečky. Vzala jsem s sebou všechny náležitosti a pro jistotu i pět stovek, neboť jsem nevěděla, co očekávat. Samozřejmě jsem se ptala spolužaček, jak to probíhá, ovšem vyřizování takovýchto dokumentů je podstatně méně vzrušující, jako popisování pádu na schodech, a tak bylo jejich vyprávění barvité méně než fotka z 1. světové války.

Vešla jsem do budovy a podle tabulky na stěně jsem našla místnost 109. Dveře byly otevřené, a tak jsem slušně zaklepala na futra* a s přihlouplým výrazem a vyceněnými zuby (v pokusu o úsměv) jsem zahlaholila: „Brýden, tak jsem tu pro občanku!“

Za počítači seděly dvě úřednice. Ztuhly, maje mě patrně za přírodní úkaz. Když se vzpamatovaly po prvotním šoku, optala se mě jedna z nich, zda si jdu vyměnit starý občanský průkaz. Poněvadž jsem si tou dobou zrovna uvědomila, že mé entrée nebylo to pravé ořechové, zmohla jsem se jen na zavrtění hlavou.

Úřadnice, ve snaze dopátrat se účelu mé návštěvy, se optala: „Jdete si pro nový občanský průkaz?“

Přikývnutí hlavou.

„Teď vám bylo patnáct?“

Horlivé přikyvování hlavou.

Kde je moje slovní zásoba, když ji potřebuji?!

Úřednice mě tedy vyzvala, abych usedla na židli, sama usedla za počítač a zeptala jsem mě: „Kde bydlíte?“ V domnění, že se snaží rozproudit konverzaci jsem laxně odpověděla: „Ále, tady, ve městě.“ Obě úřednice vyprskly smíchy. „To já vím, celou adresu, prosím.“ Přidušeně jsem jí adresu nadiktovala, ve tváři rudá jak ovocný čaj. Pak mě vyfotila, ukázala mi fotku na obrazovce, já jsem shledala, že lepší už to (nikdy) nebude, a schválila jsem ji. Jen jsem si stačila povšimnout, že mají patrně tak skvělý foťák, že dokázal odhalit nejen ty pracně zamaskované černé tečky, ale i nedokonalosti, o kterých jsem dosud nevěděla.

Celé to trvalo pár minut, a jestliže jsem dovnitř kráčela s hrdě vztyčenou hlavou, ven jsem se ploužila jako žebrák po popravě.

Z mého vyprávění Vám mohou být zřejmé dvě věci:

1. Na úřadě se lidé příliš nesmějí. Dokud nepřijdu já.

2. Nebude ze mě úřednice. Cožpak lze přežít osm hodin beze smíchu?

*zárubně

K. K.