Jde to Dobré Wow!

K O M Í N - 3.kapitola

Literatura > Povídka

 

 
 
K O M Í N
 
3.kapitola 
 
 
 
 
 
 
Muž zběsile zápasil s téměř neprostupným křovím.
Rozhrnoval větve - tvář už měl dodrápanou, ruce
zakrvácené od sušiny, ale jeho vůle ho nutila
k čím dál větší rychlosti. Zapomněl na hříbky, které
v tom chvatu bezmyšlenkovitě zašlapával do jehličí.
Košík už dávno odhodil kdesi před mlázovím.
Občas, když hráz před ním byla opravdu neproniknutelná,
zacouval a zamířil vedlejším směrem.
Bára šla tudy - zarazil se. Nebo odbočila do stráně?
Pojednou se zarazil - uslyšel ten vzdálený šelest. Nebo
se mu to v tom chvatu jen zdálo? 
 
"Honzóóóó!"
 
Zastavil se a pohlédl do směsice přerostlých smrků,
do bizarního seskupení jejich omladiny a propletenci 
polámaných větví před sebou. Pohlédl vzhůru.
A nevěřícně hleděl na zjevení, které ho zarazilo svoji
jednoduchou, monumentální výzvou.
Ten objev ho na chvíli docela vyvedl z horečnatého tempa.
Ve vzdálenosti dobrých padesáti metrů vyčuhovala nad 
vrcholky špička komínu. I v té předbouřkové šerosti se na 
něj jakoby usmívala. No ano, je to komín!  Ale, kde se tady vzal!?
Rozrazil křoviska a se zbytkem sil prokličkoval mezi stromy.
Zmateně strčil do zrezivělé branky, která se skřípotem nejprve
povolila a pak se odloupla od vyviklaných pantů. Zhroutila se
do chuchvalce bujícího břečtanu.
V ten okamžik zíral na něco, co vypadalo, jako zbytek dřevěných
dveří před vstupem do tlejícího domečku u spodní části komínu.
Když se udýchaně opřel o rozpadající se cihly a odlupující se
omítku, udeřil kamsi pravděpodobně první blesk. Uslyšel silné 
zvuky, jako když obrovské kapky deště dopadají na krajinu, 
do přerostlé trávy, na zchátralé kamenné oplocení i do větrem 
nafoukaných hromad zahnívajícího jehličí. 
Rozhlédl se kolem. Nikde ale nedopadla ani jediná vodní kapka. 
Obloha byla kupodivu nyní bezmračná, sluneční paprsky se 
odrážely od špiček stromů - jen nárazy tornáda ... jakoby se 
prudce zrychlilo otáčení Země. Nebo se na krajinu řítilo nějaké 
obrovské těleso, něco jako před příjezdem vlaku v podzemní 
stanici metra.
Vykročil do matné budoucnosti před sebou.
Ocitl se v jakési říši beznaděje.
Nad ním se objevil zbytek, snad nekonečného, trychtýřovitého
jícnu, který mířil kamsi do pomyslných mračen.
Uvědomil si, že právě stojí ve spodním prostoru celého pecního
komplexu. Pod ním už byla jen komora, kam se propadával zbylý
vyhořelý odpad.
Hlava mu narazila na cosi tvrdého a ostrého. Přivřel oči. 
Ten předmět se mu zavrtával hlouběji a hlouběji. Pronikl lebeční 
kostí, proklestil si cestu mozkovnou a už už se dostával, naštěstí, 
na druhou stranu jeho jakoby přibité lebky. 
V mysli se mu zčistajasna rozzářilo bolestivě prudké světlo.
Proboha! Proč ty blesky?! A takhle?!
Naštěstí kolem něj právě procházela postava, která si tohoto 
hloupého výjevu vůbec nevšímala. Našlapovala opatrně,
jakoby se vznášela.
Také houbařka, napadlo ho. Zaujatě hleděla do země, přes 
hlavu měla přehozenou nepromokavou kápi, sukovitou holí procmrndávala 
šáší.
 
"Paní, pomozte mně, prosím...", zasípal, ale divoženka, ukrytá 
za závojem, se ani nezastavila. Ani se neohlédla. Kráčela dál, 
běsnící údery větru ji rozhazovaly konce vybledlého plédu 
na všechny strany.
 
"Paní, probůh! ", jeho, již téměř útrpné sténání, zaniklo v burácení 
dalšího podivného hromu. Koutkem oka snad zahlédl, jak se
na něj osoba pod plachetkou otáčí. Ne, byla to jen jeho velice trpící
představa?! Tvář té ženy...chci pohlédnout do tváře té ženy!
 
"Honzíku, nestrachuj se, brzo se zase sejdeme...",
stékaly na něj švitořící pramínky rudošedě mazlavé hmoty.
 
 
Vyrušily ho hlasité tóny, snad nějakých zhusta rozladěných 
varhan, nebo jen takové melodické rozjímání starého mlýnského 
kola.
Ničivá smršť, která se mu v nárazech vichru otáčela nyní již 
přímo nad kohoutovitě stávajícími vlasy, na tuto výzvu patrně 
tisíciletí trpělivě čekala. Duhovité blesky i šílené bubnobití 
ze sebe konečně  vyprsklo náležitou odměnu - zásadní omyl.
Na krajinu totiž zatím nedopadla ani jediná kapička běžně 
již dávno proudícího deštivého přívalu.
Ten mocný trh ho odpoutal.
 
Přešlápl z nohy na nohu.
"Proč mě neopláchnete od všeho zlého?", stáhl v křeči, která se
podobala snad i vítěznému šklebu, svaly v obličeji. Snažil se zaostřit, 
až kam mu dovolil úhel jeho přikutrované hlavy, ale poničené neurony 
mu ovšem dělaly značné problémy v orientaci. Žádným konkrétním
směrem nedohlédl. Aspoň si to jeho zdeformovaná mysl namlouvala.
Svět se s ním točil sem a tam.
Z mraků se stala jen mlha a z mlhy se rozlévala prázdná odpočatost.
 
"Ach jo - kobylníku, přestaň se šklebit, a nasaď si okamžitě
na řepu čepici," uslyšel konečně laskavě zpěvný tón.
Že by ta zahalená občanka?!
Zrak se mu začínal prokládat skutečnými obrázky. Dokonce 
pocítil, jak si říká: Ty vole! Probuď se, probuď se... a  vstávej! 
Ale ne.Ne, ne!
Myšlenky měl stále nastavené jen v tom jediném úhlu.
Zaslechl ozvěnu: "Kobylníku, vstávej! A dej si na hlavu čepici..."
Jako na povel, hlava mu povolila ze sevření - jak je ten vesmír 
náhle nádherný! Málem by se roztančil v rytmu - v jakýmkoliv
rytmu, který ani neznal. Dokonce si i vzpomněl: dej si na řepu 
čepici... ale kolik jich tu kolem je! Jsou tu i přilbice 
s pestrobarevnými korouhvemi i zelení vybarvené přiléhavé helmy. 
Pečlivě se rozhlížel 
po materiálu.
Pomalu rozeznával i větší detaily, které ho obklopovaly. 
Vousy, části oblečení, kníry, olezlé kosti, tvary účesů, gesta.
Ještě chvíli, a konečně se snad vymočím, zadržoval zběsilé
nutkání.
 
"Honzóóóó...", uslyšel ten naříkavý hlas.
Vycházel odkudsi z hlubiny. Podíval se pod nohy a prudce, jakoby
celý život nedělal nic jiného, odkopl kus těžkého železného plátu. 
Z hluboké díry se vyvalil proud horkého odéru, masice zakouřeného 
vzduchu a obláček žhavých jisker.
Promnul si zaslzené oči. A pohlédl dolů pod sebe.
 
"Zachraň mě! Janíčku, pomoz!", zahlédl na dně jámy zahořívající 
postavu.
 
"To víš, miláčku!... Ale napřed se musím konečně vymočit."
 
Postavil se vrávoravě nad prohlubeň, rozepnul si špinavé kalhoty
a ...
 
Bára se začala v ohnivém propadlišti chraplavě, přerývaně smát.
"Honzo, na mě to dopadá, jako ten déšť, co nikdy nepřišel."

 

Pro přidání komentáře se přihlaste.
FERRIS
kvalita komentáře: 0 FERRIS 27. července 2016, 12:37
3 +
  • Kai Autor
    Kai
  • 3 bodů
  • 1 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 25. května 2016, 09:00
  • 663 zobrazení
  • 0 oblíbené