K O M Í N - 2.kapitola
Literatura > Povídka
K O M Í N
2.kapitola
"Kdo chtěl jít na hříbky? Já... A kdo chtěl na výlet?! Ty. Další vlak
nám odjíždí až navečer v pět."
"Ach tááák! Už jsem si myslela, že tě to zase přestalo bavit...
A neměl bys v lese kouřit."
"Báro, takový požitek zase mě nemůže přestat nikdy bavit.
Cesta od domů mezi stromy - "
"- a s rákoskou pod nosem ... ", mrzutě na něj pohlédla.
"Tak jo", zahasil cigaretu o kámen, na který tak trošku nervózně
podupával nohou a vydlabal se z hebkého mechu zpátky na
kamenitou cestu.
"Sakra!", vykřikla Bára a začala se při vstávání plácat po zadní
straně krku," asi jsem zabila prvního letošního komára!"
Zastavil se, aby na ni počkal. Otočila se k němu a ukázala
na začervenalé místo.
"Asi to byla nějaká jiná potvora, na komáří štípanec to nevypadá",
rozesmál se, naslinil si prst a začal ji třít kůži.
"Tak kam?", netrpělivě se rozhlédl, aby našel turistickou značku.
Bára zakroutila nevěřícně hlavou. Vlhké vlasy se jí slepily na čele
a vytvořily tak úhledně rozměrnou kudrlinku.
"... máme jít pořád po modré?"
"Jo - tak doleva ."
Hrábl za svá záda, vytáhl láhev a zastavil se, aby
se mohl v klidu napít.
Dívka, když ho pomaloučku míjela, do něj žertem vrazila,
až si pobryndal bradu i část sportovně laděné bundy.
"Díky!", vykřikl a vrátil láhev na své vyboulené místo
v elasťáku.
"Promiň!", otočila se na něj a zaťukala si ukazováčkem
na čelo.
Když vstoupili do přítmí lesa, všechno kolem nich se nenápadně
vychylovalo až do takové příjemné pohádky. Popěvky opeřenců,
které předtím vnímali jen vzdáleně a povrchně, se takřka rozburácely -
ze všech stran na ně postupně začaly dopadat vůně takřka typického
pralesa. Tlející listí, rozpadající se šťavnatost zahnívajících větví
i vysychající barvitost rozkládajících se pařezů.
Kdyby je náhle popadl smysl pro těžce romantický sen, patrně by
pocítili nejen závany nedozírného osvobození ale i dojetí nikdy
nekončící smrtelnosti.
Honza otevřel kapesní nůž a dal se do čištění středně veliké bedle,
kterou málem rozšlápl na zvýšeném okraji neprošlapané, ale při
vhodném osvětlení patrné lesní stezky. Asi tudy chodila zvěř
k nejbližší studánce. Napít se, poplkat o počasí...
Překračovali opatrně popadané úlomky smíšeniny, brodili se
mechem, vyhýbali se častým remízům a rozhrnovali sem tam
prorostlé nakupení vyrůstajících dřevin.
Občas se shýbli pro nějakou houbu. A když to nebyl pravák,
kozák, máslovka nebo třeba babka, tak ji nechali v klidu stárnout.
Po dvouhodinovém balancování přírodou se před nimi objevila
mýtina - a světe div se, dokonce řádně prosvětlená ostrými
paprsky slunce.
"Svačinka?", otočila se a utřela si pot na čele.
Jan právě vytahoval z batohu plastikovou nádobku s uzeninou.
"Rohlíky máš u sebe..."
Posbírali kupu prosušených větví, Bára pomačkala připravené
zbytky novin, které si přinesli z domu, a muž zapálil oheň.
Než se postupně rozhořel, přihazovali oba rozlámané chvojí.
Zakrátko je oba začal ovívat příjemně nasládlý kouř.
Prohořívající historické úlomky prskavě bublaly, zelenožluté
bublinky se vznášely do nepokojně modravých plamínků.
Čas, pulsující mezi odérem přírody a hebkou vůní barevné vatry,
kolem zlátnoucích špekáčků, příjemně ubíhal. Aby vyplnili to
slastiplné čekání, povídali si o tom, kdo má dneska lepší houbařské
oči, kdo šťastnější intuici i který z nich - jako lepší sběrač, se tedy
napije v podvečer nádražního piva jako první.
Dokonce přešli na téma červenějších vlasů a kratších levých nohou.
Ano, máme tu krásný den - až téměř z hlubin země.
"Ty vole! Všiml sis toho...", uslyšel, jakoby z pohupující se pavoučí
sítě, dívčin rozevlátý hlas, "ten komín, ta brána - ta továrna na mapě
vůbec nebyla...", ukazovala strnule kamsi do houští.
"Už toho nech", pokusil se narovnat a oběma rukama se zapřel
o zakulacenou páteř.
"Už sem se nachodil dost. Zase vidíš dědu Jaro... nebo tě žere
Kádinka Madlinka?", pořádně se nadechl a skřehotavě zanotoval
kamsi do prostoru: "Přihoďme klacíky, ať žár je zas veliký!"
Když konečně se sebezapřením vzhlédl, začal si být jistější, že se
kolem něco děje.
"Trošku se kolem prolétnu", navrhl a vrávoravě se rozběhl do
houští. Mával přitom chaoticky rukama, jakoby zápasil
s rozbouřenou vodní hladinou a nebyl zrovna kvalitní plavec.
Proplétal se mezi křovisky, málem sebou několikrát plácl mezi
kapradiny, když zakopl o mechem zarůstající zbytky popadaných
stromů.
Po deseti minutách se unaveně vrátil a padl do trávy vedle ohniště.
Na mýtinu se začala drolit podivná mlha. Bára byla kdoví kde.
"Báro...Báróó!", pokusil se vstát od plápolajícího ohně a málem ho
prudký poryv větru srazil k zemi .
Opravdu - byl to tak mohutný nápor, že ho posunul do podivné
reality.
"Báááróó!", vykřkl a zapotácel se.
Ten beznadějný sten se od nenadálé prázdnoty odrážel jako míček
od holé zdi.
"Bááróó!"
Dívka mezitím klouzala po stěnách jakési vertikální roury, která
patrně mohla být kdysi dávno používaným komínem.
Mour se jí točil nad hlavou, lokty vrážela do začernalých
stěn a pod ní zela jen nekonečná a patrně velice zuhelnatělá
budoucnost.
"Co se to, proboha, děje?!", zavřískala s pusou plnou špíny.
"Honzóóó!", dutá ozvěna ji jen sebrala další síly.
Ruce se jí v křeči snažily něčeho zachytit. Drásaly však jen
ze zanešených stěn víc a víc mouru. Snažila se v mihotavých
záblescích mysli pohlédnout vzhůru k vrcholku komínu, aby se
zorientovala v prostoru, ale se zděšením začala zjišťovat,
že nahoře se kolečko modravé oblohy mění v naprostou tmu.
Zato pod ní se právě rozhořívají plamínky ohně.
Jak se blížila ke dnu téměř válcovité věže, pociťovala čím dál
větší teplo. Nebo to jen byl zmatený chlad smrti?Já se tady
prostě rozplynu, napadlo ji těsně předtím, než v totální nejistotě
ztratila vědomí.
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 6 bodů
- 2 komentářů
- 2 hodnocení
- 23. května 2016, 08:53
- 961 zobrazení
- 0 oblíbené
-
