K O M Í N - 1.kapitola
Literatura > Povídka
K O M Í N
1.kapitola
Ozvalo se hlasité skřípání brzd.
Bylo tak těžko snesitelné, že lidé, netrpělivě stojící na nástupišti,
začali křečovitě tuhnout a podvědomě křivit obličeje.
Vlak zpomaloval a zpomaloval, až po nekonečných vteřinách
konečně zastavil.
Byla to jistě mnohonásobná úleva. Z počáteční strnulosti
nástupiště rázem ožilo.
Začaly se otevírat dveře vagónů a na perónu nastala tlačenice.
Postupně se tu míchali vystupující se zástupy chtivých nastupujících -
prostě vznikla typická atmosféra jednoho dne o prázdninách,
dobrovolných či tak trošku nařízených dovolených nebo jen tak
obyčejných počátků výletů během časného sobotního rána.
Proč tuto informaci ještě nedoplnit o tu podstatnou věc - začínal
krásný, blankytně čistý a slunečním jasem protřpycený den.
A právě proto, že před několika dny téměř neustále pršelo,
byla velká naděje, že například i podhoubí modráků, praváků
nebo bedel, si dá konečně říct.
Slečna s baťůžkem na zádech si utřela ruce do papírového
kapesníku, který vytáhla z kapsy vypasovaných džín a vzdychla:
"Hrůza. Kam se ty davy hrnou?"
Muž se snažil vybalancovat svoje objemnější zavazadlo - nakonec
se mu to bravurně podařilo, když si opřel jeho levý spodní cíp
o svoji levou nohu - do svislé polohy a pokýval spokojeně hlavou:
"Kam?", rozhlédl se kolem sebe, nechal otázku bez odpovědi
a pracně začal vyškubávat z postranní kapsy batohu láhev
minerálky.
"Na, napij se!", odšrouboval uzávěr a podal plastovou nádobu
udýchané mladé dámě.
Vzala si láhev a postavila ji vedle sebe na zem. Přičupla a rozepla
malinký batoh. Vytáhla jakýsi srolovaný papír a roztáhla ho. Jistě,
byla to mapa pro turistické diletanty.
"Podívej, minule jsme šli po modré nalevo - směrem k Osice, co kdyby
jsme to dneska vzali na druhý konec - trasou napravo a ...", polka, tak
říkajíc na sucho, a uchopila láhev.
"Jo, takže to zkusíme po pravé straně řeky na Maklanice - chápu, ako
inako", pokýval hlavou a rozhlédl se kolem. Přelétl pohledem poměrně
roztáhlé vesnické náměstíčko, zavřenou hospodu U nádraží
a autobusovou zastávku, na níž se potulovalo několik netrpělivých
turistů, kteří se střídali u vývěsního jízdního řádu.
Dívka se konečně pořádně napila. Vzhlédla k nebesům - jakoby se nad
něčím chvíli rozmýšlela - a vzápětí vykloktala téměř celý obsah.
"Šetři, šetři - máme před sebou celé dopoledne," málem ji vytrhl láhev
z ruky.
Do uší se jim rozkmital zvuk vzdáleného zvonu.
Pohlédl na hodinky - ano, bylo konečně šest hodin ráno.
A tak vyrazili z mírného kopečku dolů. Za chvíli minuli poslední
polorozbořené stavení a odbočili ze státní silnice k zalesněnému
návrší.
Bylo to pořádné návrší. Když dorazili za půl hodiny k jeho vršku,
otevřel se před nimi lákavý pohled na další kopeček. Čekala je
proto další nejméně hodinka prudšího stoupání po kamenité
a stále strmější cestičce.
"Ta mapa je na prd, už jsme měli být dávno v lese", poznamenala
unaveně dívka a sedla si do trávy pod rozložitý smrk. Rozhlédla se
do údolí pod nimi.
"Jo - minule to bylo vycházkovější, les byl hned za nádražím.
A na rovině. Pak prý, že je Vysočina je kopcovitá!"
"No, trošku se dnes projdeme," vydechla, jakoby vláčela na zádech
pytel cementu," času máme dost, no ne?!"
"A celou úrodu nám snad taky nevysbírají, že...", přisedl si k ní
a vytáhl z kapsy plátěné bundy krabičku cigaret. Zapálil si a vyfoukl
s pokašláním obláček lehce namodralého kouře.
Z hromady balvanů za nimi na ně hleděla bystře vyhlížející
hlavička. Jazýček vymršťovala sem a tam, dokud si je pořádně
neočichala. Pak si olízla zvlhlý čenich a v tichosti zmizela.
Obloha byla bez mráčků, a kdesi v dálce smutně zapískala
lokomotiva před vklouznutím do železničního tunelu.
Čekali, dokud za zátočinou nezmizí pětice houbařů, kteří si
nadělili rychlejší tempo. Bylo zřejmé, že s košíky nechvátají
do vesnické knihovny.
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 6 bodů
- 3 komentářů
- 2 hodnocení
- 20. května 2016, 08:52
- 835 zobrazení
- 0 oblíbené
-
