Introvský den I.

S Verčou už jsem už nějakou dobu nebyl, navíc odešla z intru a začala do školy dojíždět. Asi po měsíci jsem se s ní potkal. Šel jsem ze školy do jídelny a byla s několika lidma na kuřplacu. Mohl jsem jít dál a třeba by si mě nevšimla. Ale něco mě přinutilo na ni promluvit. Byla docela příjemně překvapená.
“Jé, ahoj Kájo. Jak je?”
“To víš, zachraňuju ve škole průměr,” smál jsem se a uvnitř jsem umíral. Už teď jsem litoval, že jsem se s ní dal do řeči. Sebetrýznění. Nabídla mi s úsměvem cigaretu. Zavrtěl jsem hlavou.
“Ještě jsi pořád nezačal, jo?” ptala se mě, zatímco dým z jejich úst mířil směrem ke mně.
“Co dojíždění, jak ti vyhovuje?”
“Skvěle, sice to je půlhodina cesty, ale zase se nemusím na intru kopat do prdele, znáš to.”
Neznal jsem to, já jsem se tam nenudil.
“A jíst ty blafy v jídelně celý den, to fakt ne, oběd mi bohatě stačí.”
“Já zrovna na oběd jdu,” a dal jsem se na odchod, abych si dal onen blaf. Byla trochu zaskočená, že jsem tak rychle zmizel, ale na druhou stranu ji to nemrzelo. Bylo to na ní vidět. Byl jsem z toho setkání docela skleslý, ale zase jsem byl rád, že jsem se tak vypařil a nemusel jsem tlachat o nesmyslech. Sára už byla v jídelně. Seděla u stolu s přítelem. Přisedl jsem si, už tam jednoho křena měli, takže to bylo jedno.
“Ty zas vypadáš, jak když ti ulítly včely. Co je?” začala.
“Ale vždyť víš...,” podíval jsem se na ostatní.
“Co vím?” pokračovala.
"Že horko těžko zachraňuju známky z fyziky a dneska pětka...," zamluvil jsem to. I když tu nedostatečnou jsem dostal a také mě to trápilo.
"Ježiš, nebuď taková slečinka, našprtej se ty definice, co chce a hůř jak za tři u něj nedostaneš," vyhrkl ze sebe Sářin přítel.
"A s příkladama ti při písemce pomůžu já, to dáš," povzbuzovala mě Sára.
"Snad to půjde. Stačí mi čtyřka, nic víc nepotřebuju. Jen z toho nepropadnout."
"Neboj, snad máš mě, nebo ne?" usmála se, zatímco její přítel vytřeštil oči.
"Miláčku? Pokud vím, tak tebe mám já..."
"Ty víš, jak jsem to myslela, klid."
"No proto," uklidnil se a hned se sápal pro pusu. Skoro mě přešla chuť k jídlu.
Jídlo mi beztak nechutnalo, tak jsem ho odnesl a vydal se na pokoj. Po pár minutách přišel spolubydlící, přítel Sáry. Přišel i zrovna náhodou se Sárou. Uhnízdili se na pokoji, naštěstí na tom vedlejším. Když jsem procházel kolem otevřených dveří, rozvalovali se oba na posteli, na nočním stolku se válela bonboniéra ve tvaru srdce a svazek květin. Bezúčelně tam na sobě leželi namáčklí, culili se na sebe a smáli se každé blbosti. Nevěděl jsem, zda mě štve jejich patetická zaslepenost láskou nebo to, že mají jeden druhého. A Sára měla narozeniny, tak proto ty sladkosti a rostliny, kdybyste si říkali. Pak přišel ze školy zbytek spolubydlících a já se raději přesunul na studovnu. Byla to malá místnost, kde se mohli žáci, ubytování na internátě, v klidu učit. Člověk musel akorát seběhnout pět pater, aby si požádal na recepci o klíč. Tedy alespoň v mém případě. Byl jsem jediný, kdo tam chodil, kromě několika zamilovaných párů. Ale já se tam chodil učit. Mohl jsem chodit po místnosti a nahlas si opakovat fráze z učebnice. Nejlépe se mi tam učila francouzština a fyzika. Vzal jsem si tedy pětisetstránkovou knihu Fyziky pro střední školy, část první, na studovnu a opakoval jsem si všechny důležité definice, které jsme nedávno probírali, abych si to natloukl do hlavy. Byl jsem odhodlán se nechat druhý den vyzkoušet.
Druhý den se starý učitel rozhlížel po třídě, nahlížel do svých poznámek o prospěchu a pak se přes své silné, dioptrické brýle podíval na mě.
"No tak tady Kališ včera dostal za pět, co kdyby si to šel dneska napravit?"
Normálně bych asi zaryl nehty do lavice, pevně sevřel půlky, až by to bylo slyšet v okruhu dvou kilometrů od školy a bolestně si skousl ret, ale dnes jsem byl připraven, i když mě učitel připravil o možnost nechat se hrdinsky vyvolat.
Vyvázl jsem s trojkou, jelikož jsem nějaké definice pomotal a navíc učitel neodolal, aby mi položil otázky z látky ze začátku školního roku.
"Ale to máš už dávno vědět, to jsme brali před půl rokem," vysmíval se mi téměř.
"No právě proto...," reagoval jsem já.
"To jsou základní znalosti, musíš to znát, s tím budeme pořád pracovat!"
"Já vím, ale vypadlo mi to."
"Takže nevíš?"
"Nevím."
"Tak se běž posadit. Poslední látku jsi celkem zvládnul, ale tímhle jsi zklamal. Takže za tři."
"Dobře, díky."
"Vidíš, vole," pronesl směrem ke mně Sářin přítel.
Sedl jsem si do lavice, lehce zpocený a nejspíš rudý. Sára se doširoka usmívala.
"Co  je, co se šklebíš?" ptal jsem se nechápavě.
"Víš, že budeme dneska slavit?"
"A tohle je důvod k oslavě?"
"Tak to taky. Ale když jsem měla včera ty narozky, tak to musíme zapít, ne?
A podívej, jak je dneska krásně!" rozplývala se, zatímco mířila prstem na okno.
"Slečno Francová, zklidněte tam vzadu hormon, ještě máme čas si někoho vyvolat," reagoval na její rozjaření učitel. Ale vyvolaná nebyla. Sára měla zdánlivě vždy štěstí. Ale spíš to bylo tím, že se nikdy nedala bez boje. Na rozdíl ode mě.

Odpoledne jsme zašli po obědě do krámku, který byl mezi žáky značně známý a oblíbený, jelikož jeho majitel dbal na tržbu a netrápilo ho svědomí při prodávání alkoholu nezletilým. Ale i tak jsem čekal venku a nakupovat šla Sára. Vypadal jsem na patnáct. Ani jsme se nedomlouvali, co budeme pít. Prostě šla dovnitř, koupila levný džus a flašku nějaké zapomnění hodné značky vodky a zamířili jsme do parku. Opět. Ale co, bylo přeci krásně a navíc už tepleji, takže nehrozilo, že by nás hřál jenom alkohol. V parku byl sice stín, ale byl tam také parádní flek pro děti. Klouzačka, prolejzačka, houpačka, písek a houpací koníci, co víc si mohly děti přát. A co víc jsme si mohli přát mi, když jsme do sebe lili čirou tekutinu.
"No já nevím, nic to se mnou pořád nedělá," řekl jsem do ticha, houpajíc se na koníkovi. Dokonce jsem do té doby vodku nepil, takže jsem čekal, že to bude něco. A ono nic.
"Že jo!" křičela Sára, zatímco lezla na klouzačku.
"Ouíííííí," ozvalo se po chvíli.
"Koukej, kolek byl celej. Na etiketě - vodka, 40%. A při pití to pálilo. Tak co jiného by to bylo?" zkoumal jsem zaujatě lahev.
"Musí to bejt vodka, ale proč to nic nedělá, uáááááá," křičela opět Sára, zatímco se zběsile točila na zavěšené pneumatice. Dvě přihlížející maminky z toho nebyly nadšené a rozhodně jim to nepřipadalo vtipné, takže jsme se rychle sbalili a přenechali hřiště capartům.
"No a kam teď?" ptala se Sára.
"Přímo za nosem!" vyhrkl jsem já a vydal jsem se rovně přes křoví, které lemovalo park. Sára se smála a vrhla se za mnou. Ocitli jsme se na křižovatce. Cesta před námi vedla kamsi do dálky a na rozdíl od parku byla krásně prosluněná. Co by mohlo být osudovějšího. Paprsky samozřejmě po několika málo minutách tvrdě udeřily a koktejl v naší krvi byl namíchán a lehce natřepán. Došli jsme až na hlavní silnici a rozhodli jsme se ji překročit a dál slepě pokračovat, kam nás opilé nohy zanesou. Ono nám už pomalu nic jiného nezbývalo, jelikož na nás vnitřní vlivy začaly působit velice silně.
"Hele, tady prý někde bydlí náš učitel na pévéíčko," křičela Sára, zatímco jsme procházeli kolem řady rodinných domů.
"Chceš snad zajít na návštěvu? Na kafčo?" rýpl jsem si do ní.
"Když já nevím, jestli je to fakt takhle ulice," vzala moje rýpání vážně.
"Ty vadoooo!" křičel jsem já, jelikož jsme dorazili k dětskému hřišti, které by si s tím předchozím pěkně vytřelo prdel.
"Koukej na tu prolejzačku! Smradi, ti se maj, tohle jsem jako malá neměla," vzpomínala stařecky Sára, zatímco já se rychle přemístil ke kolotoči. Samozřejmě jí to nedalo a plnou silou mě roztočila. Přitom se však smekla a skončila na zemi brzdíc pád rukama.
"Dobrý?" ptal jsem se starostlivě.
"Jo, ale dost to bolí," konstatovala.
"Jé hele, teď jdu já!" vyhrkla, když jí došlo, že už se netočím. Ale asi jí bylo málo, aby se klasicky posadila a roztočila se. Nepatrně kolotoč rozjela a nějakým prazvláštním způsobem se zachytila nohama a křičela: "Neváhej a toč!"
Tak jsem ji roztočil. Zaklonila se celá dozadu a pozorovala celou jízdu vzhůru nohama. Po chvíli přestala, evidentně jí to nedělalo úplně nejlépe. Seskočila na zem, lehla si na trávu a zakryla si rukama oči.
"Kdo roztočil ten kolotoč!" křičela už značně opile. Já se smál a vyrazil na prolézačky, pořádně to prubnout. Pane jo, ty děti se vážně mají. Možná jsme si to užívali víc jak ony. Pod hřištěm byla vystavená plocha, zakrytá sítěmi, určená na tenis a basketbal a vedle se nacházel malý flek na fotbálek. Zrovna si tam hrálo pár místních dětí, branky byly malé a my jsme vyčnívali.
"Hele, přihrajte!" křičel jsem a rukama naznačoval, ať mi přihrají. Jeden z nich tak neochotně učinil a já se snažil přelstít malého brankáře, který vypadal značně nervózně. Trefil jsem akorát tyčku a ostatní děcka přihlížela. Míč se dokutálel zpátky ke mně a tak se ho rychle chopila Sára, která bránu krásně přestřelila a míč se rychle ztratit z dohledu. Mládež se na nás beze slov dívala.
"Hele, měli byste jít," pronesl jeden z nich, nejspíš nejstarší.
"Jo, běžte," přidali jednohlasně všichni. Asi jim dodal odvahu.
"Fajn no, jsme si chtěli jen začutat, smradi," řekl jsem, rázně se otočil, klopýtl, zvedl se jakoby nic a odešel.
"Vožralové!" křičel ten nejodvážnější.
No co, tak si zahrajeme basketbal. Míč k dispozici sice nebyl, ale na zemi se válel tenisový míček. Nevadí, tak si zaházíme na koš. Sotva jsem rozpoznal, jestli se natahuji pro míček nebo volně padám na zem, ale napřímil jsem se a držel jsem ono herní vybavení v ruce. Super. Napřáhnout se a hodit. Teda, ten koš je tak osm metrů daleko. A překvapivě jsem se vážně netrefoval. Se Sárou jsme se střídali stylem, kdo chytí míček a neupadne, hází. Většinou házela Sára. Po pár minutách jsme byli slušně vyřízení.
"Hele, tady dost praží, pojď někam víc do stínu," navrhl jsem.
"Tak jo," souhlasila a šli jsme z kopce dolů. Šla nějak rychle a já ji pomalu nestíhal. Šli jsme prošlapanou cestičkou, která vedla skrz louku, kterou ohraničoval potok, který lemovaly značně velké stromy. Ve stínů stromů bylo fajn, ale z toho všeho pohybu mi začalo být všelijak. Přeběhli jsme silnici a pokračovali po chodníku.
"Dlouho jsme nepili," naznačila.
"Fajn, tak si pojď aspoň sednout," řekl jsem a sedli jsme si na schody, které vedly k malému, malebnému domečku. Dali jsme si oba poctivého lok. Sedíme na těch schodech vedle sebe. Erupce! Vyklopil jsem várku na schody. Sára včas ucukla, takže jí nic neskončilo na nohách. Zatímco se vzpamatovávám z náhlého obracení střev, slyším jen překvapený výraz Sáry: "Jéjej, tys jim to tady poblil."
Raději mě sebrala, opatrně jsme překročili horkou kaluž a šli pryč v domnění, že mi udělá chůze trochu lépe. A na nějakou dobu určitě. Šli jsme notnou dobu a ani jsme nevěděli, kam vlastně míříme a pomalu ani kde se přibližně nacházíme. Anebo jsem to tak měl jenom já.
"Hele, když půjdeme tudy, tak vyjdeme nějakej kousek za intrem," ozvala se Sára, zatímco mě směrovala do uličky, která plynule přecházela do polní cesty. Stále jsem netušil, kde se nacházím a ani kde se octneme. Sára přinejmenším tušila. Cesta vedla až na kraj města, k vystavěnému ráji všech třináctiletých rádoby BMX závodníků. Lidově se tomu říkalo "dirty". Pár harantů se tam předvádělo a tak jsme se na to šli podívat. Samozřejmě se jen předváděli, v podstatě nic neuměli. Uměli ale dobře padat do nastříhaného molitanu. Ale v něm se leželo fajn. Hned jsme si to totiž vyzkoušeli. Byla to taková klícka a člověk si v tom mohl pěkně hovět. A frajírci neměli chvíli do čeho padat, takže jsme dalším dětem kazili zábavu. A jak si tak v tom molitanu hovíme, mně stále není o nic líp a druhá várka se hlásí o vyklopení. Tak jsem se nahnul ven, abych jim tu nóbl přistávací plochu nepoblil. Sotva jsem zkropil trávník, slyším omámený hlas Sáry: "Nebli tady."
Oba jsme však poznali, že je zase čas zmizet, že nás tady taky nebudou mít v lásce. Na intr to byl pořádný kus cesty, ale jo, cesta tam opravdu vedla. Přes recepci jsem jen proletěl v naději, že kluci budou na pokoji a že tedy klíče nepotřebuji. Sára sázela nejspíš na to samé. Vyšli jsme do prvního patra a nasedli na výtah. To se nesmělo, výtahem mohl jezdit jenom personál. Asi opatření proti nezvladatelné mládeži. Měl jsem štěstí, pokoj byl opravdu odemčený. Za to Sára bezmocně stála před dveřmi.
"Tak pojď chvíli k nám, trochu vystřízlivíš a do té doby holky přijdou," snažil jsem se situaci vyřešit. Kdyby se takhle opilá dožadovala na recepci klíčů od pokoje, nemuselo by to dopadnout dobře. Souhlasila a já chvíli naříkal nad svou opilostí. Čekal jsem, kdy přijde třetí várka. Možná jsem jí povídal i něco o Verče? Už nevím.
"Chceš udělat kafe?" navrhla mi v dobrém úmyslu.
"Ne, jen to ne!" zděsil jsem se, ale hned jsem se tomu zasmál. Třetí várka nepřicházela.
"Každopádně děkuju za narozky, bylo to fajn," řekla.
"I přes poblitý schody," dodal jsem.
"I kvůli poblitým schodům," zasmála se. Na chodbě nebyly dovřené dveře, takže zřetelně slyšela, že se jí vrátily spolubydlící. Nešly přeslechnout, hlavně jedna z nich.
"Už je máš tady. Tak já si půjdu lehnout," rozhodl jsem se a Sára neměla nic proti. Zmizela ve dveřích, já si pracně rozložil peřiny a snažil se usnout, ale rozjetý kolotoč mi nedal spát. Nezvracel jsem, ale usnout mi také nešlo. Ráno jsem se probudil značně rozladěný. První hodina fyzika. Starý učitel se rozhlížel po třídě, nahlížel do svých poznámek a pak se přes své silné, dioptrické brýle podíval na mě.
"Tak kdo by nám dneska něco zopakoval z poslední látky? Kališ?"
A do hajzlu.