KDO SI HRAJE...
4.část
"Apríííl!", rozesmál se pisklavým smíchem a hodil mezi
vyčkávající uklízeče umatlanou panenku.
"Už sem se na ni těšil, vole!", vykřikl humusák a praštil
ji do špinavě blonďaté hlavičky lopatou.
Než ji stačil nadobro rozdrtit, ozval se hlas z terasy
venku před garáží: "No to je dílo! Další dárek do sbírky!
Pojďte se rychle podívat, než bouchne!", volal na kámoše
cipísek s rašícím vousem pod objemným nosem.
Zíral na monitor notebooku a řehtal se, jako kůň po mimořádně
zdařilém vtípku.
"Vzkazuje, že je bohatý a sám", otočil se na přicházející
a udělal neslušnou grimasu.
"Je to náš člověk", zakýval hlavou ryšavec a přejel si rozevřenou
dlaní po krku¨, čímž chtěl patrně definitivně určit osud nebohého
nápadníka.
"Hned mu vodepiš! Napiš, vole, že seš podnikatelkou a že seš
sama jen se svým diamantovým dolem v Africe", zamračil
se potetovaná holínka.
"Tak jo, du na to", řekl nadějný ajťák a začal promyšleně klást
písmenko za písmenkem do ohmatané klávesnice.
"Pane plukovníku, jsou naši!", sklonil se nad stolem major
a položil před muže složku fotografií a počmáraných papírů.
"Jsou tam poslední výpisy operátora a data jejich společné
schůzky."
"Všechno sedí", poznamenal po chvíli, co si prohlížel některé
materiály, postarší černovlasý muž v hodnosti plukovníka.
Po skončené generální poradě bylo určeno datum zásahu,
počet detektivů a přesný operační postup.
Ale o tom neměl nikdo ze sledovaných nejmenší ponětí.
Před výletní restaurací a kavárnou téměř uprostřed parku
na předměstí pršelo. Pršelo, jen se lilo. Vypadalo to tak úderně,
jakoby se déšť tak nějak podobně choval snad i na Venuši
nebo v celé Mléčné dráze. Prostě - všude.
Chlapík s poněkud vydulým a pod kašmírovou, přiléhavou
košilkou potetovaným břichem, vyskočil z taxíku, který rázně
zastavil pod vstupním baldachýnem, jež odolával přívalům
dopadající vody.
Z okolních keřů vykročila pětice v čele s ryšavým mladíkem
a postavila se výhružně kolem pupkáče.
"Naval prachy, klíče a hodinky!", zašeptal mu téměř do ucha
pubertální gotlíb a vycenil na něj zuby.
Právě v tom okamžiku se rozlétla i dvířka na parkovišti postavených
aut a ven se hbitě vydrala skupina číhajících policistů. Někteří byli
tak říkajíc v civilu, jiní v předpisových, částečně neprůstřelných
livrejích.
Výrostky i vyděšeného tlouštíka posadili do vozidel a tiše za svitu
modrých majáčků odšustili po kalužnatých silnicích vstříc policejní
centrále.
Čas neúprostně běžel, jako vpravdě čekání na smrt.
Ale kdo čeká, ten se dozajista dočká.
Žena s rezavě blýskavými vlasy postavila do kbelíčku na
vyleštěném, mramorově žilkovaném konferenčním stolečku
lahev vychlazeného šampaňského. Upravila kytičku ve váze
a upravila si fazónku výstřihu.
Právě v tom okamžiku se ozval od dveří rozkmitaný popěvek
zvonkohry.
Po téměř třech hodinách světla v rezidenci pohasla.
Tmu rozčísla prudká záře vchodového osvětlení. Otevřely
se dveře a zcela svlečená žena vystrčila na zápraží téměř
bezvládné tělo muže. Měl přes rameno přehozené sako
a vyhrnutou košili.
Pod ní se na břiše hrbatil v tuto chvíli dosti záhadný, kostrbatě
vytetovaný nápis I love only you.
Na první pohled bylo zřejmé, že měl buď čtyři promile alkoholu
v krvi, nebo pořádnou motanici po silné dávce motolicinu.
Mátožná postava zamířila k bráně, pak se kolíbavou chůzí
vydala směrem z kopce, několikrát upadla, po chvíli se ji
podařilo vstát, a poté zase tápavě pokračovala sem tam
uličkou dolů k mostku pro pěší nad říčním tokem.
Filípek, který postával na mírném kopečku mezi chuchvalci
okrasných boroviček, se ohlédl na tlupu souvěrců kolem
sebe. Oči jim ve tmě nedočkavě kmitaly, jako záblesky
ohýnků v pusté krajině při průjezdu rychlíku. A také se
všichni, jako na povel, vydali za ním po travnatém náspu
směrem k řece.
"Je to asi špatné?", neodvážil se přiblížit ke stolu plukovníka
mluvčí policejní správy, když vstoupil do místnosti jako první.
"Osm," pokýval hlavou velitel. A zvedl zrak na svoje
ruce. Roztáhl prsty, jako vášnivý Drákula, a otočil hmotou
dlaněmi vzhůru.
"Osm," také pokýval hlavou odevzdaně mluvčí.
¨
konec