KDO SI HRAJE... 3.část
Literatura > Vícedílné
KDO SI HRAJE...
3.část
Pohlédl na popsanou tabuli, pak se vrátil zpátky
k hromadě dokumentů na stole před sebou.
Přisunul si blíž magnetofon a stiskl tlačítko pro
nahrávání. Podvědomě se nadechl o polovinu
plic nad průměr a pod tím nečekaným náporem
se rozkašlal.
"Kruci!", ztěžka se zašklebil na mikrofon. Popojel
se židlí blíž k hraně stolu.
Nadiktoval data nahrávky a...nastalo ticho. Přemýšlel.
Nu, neměl to vůbec jednoduché. Během půl roku to byl
už sedmý případ - a všechny jako přes kopírák.
Prostě se občas objevilo nějaké roztrhané lidské tělo.
Vždycky to byly zbytky muže mezi padesátkou a
sedmdesátkou. Žádná z obětí nebyla zřejmě o nic
oloupena, poblíž místa nálezu se povalovaly doklady,
peněženky nebo klíče. Lidské trosky se ale nacházely
roztroušené v téměř přesně ohraničené oblasti - buď
přímo v lesoparku, nebo v jeho blízkém okolí.
Samozřejmě se pátralo v případných rodinách, v okruhu
přátel a známých, v pracovním prostředí, pokud se nějaké
ještě vyskytovalo - a také se ovšem kriminalisté zabývali
telefonními hovory a tak zvanými sociálními sítěmi. Prostě
vším, co by mohlo s těmito vraždami souviset. A zatím
jedinou trošku slibnější variantou mohlo být, že se tito
spořádaní občané občas objevili - ať už žertem nebo
v jakési zbloudilé představě - i v internetové seznamce.
Jenže - i tato, zpočátku slibná stopa, nakonec skončila
ve slepém rameni. Všichni potenciální pachatelé, kteří by
přicházeli v úvahu, měli - jak se občas vzdělaně říká -
neprůstřelná alibi. Například i to, že nebyli ani v nejmenším
kanibalové.
Hlavně však nikdo z nich neměl žádnou pozemskou možnost
být na místě činu ve správný čas.
Nejinak proto skončila i po delší čas sledovaná nadějná stopa.
Nápadně se totiž prolínala všemi sedmi případy - a tou byla
vdavek chtivá nápadnice, která se s obětmi setkala vždy
večer před jejich drastickým koncem.
Byla to známá realitní makléřka z honosné vily na okraji
parkového areálu.
Ovšem i její alibi nakonec potvrdilo - například vzájemnými
telefonáty, několik hodnověrných svědků.
"Dívaje se na souhrn faktů a na bděle současný stav mého
mozku, rozhodl jsem se tímto požádat o povolení mimořádné
zdravotní dovolené", bože, co to má znamenat!? Zděsil se,
když mu neočekávaná ozvěna v nevědomí zopakovala
myšlenku. Vztekle udeřil do tlačítka a magnetofon vypnul.
Lžička kroužila v hrnku a sluneční paprsky z tohoto děje
dělaly napínavou podívanou. Stíny na stole se vláčely
a poskakovaly, na okamžik se zastavily, pak se pro změnu
začaly vrstvit opačným směrem. Tak to někdy může vypadat,
když slunce zapadá a jeho paprsky klíživě dopadají na plochu
kdesi v místnosti - a na stole s hrnkem a promíchávanou
kávou.
Žena tento dobrodružný postup předváděla pravou rukou,
zatímco levou si pohrávala s klávesnicí počítače.
Z monitoru na ni právě zírala baculatá tvář na konci nabubřele
mělkého těla. Postava stála na břehu jakéhosi patrně moře -
konec vodní plochy byl uříznut vrcholem obrazu - jen v zářících
bílých ponožkách. Na vydulé břišní partii ovšem nádherně
dominovalo upřímně svádivé tetování. Kostrbatým písmem
se nepřehlédnutelně vyjímala věta I love only you.
Poškrábala se kdesi níž pod krkem - možná má ten týpek
romantického tatéra, možná je u toho rybníku za své.
Nevypadá zase tak chudě. Přestala dovádět se lžičkou
a soustředila se na písmenka. Když mu svoji odpověď
odmailovala, dostala téměř vzápětí i potvrzení nabídky.
Ano, sejdeme se. Už se moc těším, lásko.
Vypnula počítač a otřela mu spodní část poslintané brady
do vyšívaného kapesníčku.
"Tak, co na to říkáš, Filípku?!" Zvířátko na ni otočilo čupřinatou
hlavu a pohlédlo ji oddaně do hlubokých, téměř bezedných
očí. A vytasilo se blýskavými zoubky s mírným předkusem.
Ryšavý mládenec s hustě pihatým obličejem se zahleděl
do kouta sklepní místnosti. Nebyl to vlastně ani sklep, byla
to z podsklepení vytvářející se garáž. Bylo patrné, že si
s prostorem už vyfachčení chlapíci nějaký čas pohrávali.
Dlouhé regály byly téměř vyčištěné od historických sklenic,
od prošlých nádob s plesnivějícími zavařeninami a od dalších
zbytečných rekvizit.
"Hoši, co s tou potvorou?"
"S jakou potvorou?", zeptal se vysoký štramák v potetovaných
holínkách.
"Támhle - v rohu nahoře!", ukázal na olezlou holčinu
s pavučinami zastíněným obličejem, která na ně toporně
zhlížela z vršku poslední nerozebrané, polorozpadlé skříně.
"Vole, ta se mně líbí!", vykřikl další pubertální gotlíb a přisunul
si žebřík.
Vyskočil na druhou příčku, pak dal nohu na další - a když se
dodrápal až téměř ke stropu, vykřikl: "Kurva, to není panna!"
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 3 bodů
- 2 komentářů
- 1 hodnocení
- 04. března 2016, 09:18
- 838 zobrazení
- 0 oblíbené
-
