Jde to Dobré Wow!

Demokracie a autokracie

Literatura > Krimi / Dětem / Pohádka

Úvod


 

Demokracie je v dnešní době hodně frekventovaný pojem. Demokracií se také občas zdůvodňuje, proč něco nejde, nebo proč něco tak být musí. Demokracie se považuje za to nejlepší, co bylo pro řízení států vymyšleno. Některé státy, které mají zavedenu demokracii, samy sebe považují za lepší než státy, které ji nemají. Státy, které mají demokracii, ji často násilně vnucují státům, které ji nemají, nechtějí a pro které není vhodná. Například z důvodu jejich momentální situace. Je skutečně geniálním řešením vnutit demokracii státům vzniklým jako důsledek kolonialismu, se společností založenou na rodovém zřízení vzájemně se nenávidějících a vraždících se skupin. Vnucování demokracie připomíná Sovětský svaz a jeho vnucování své verze socialismu dalším socialistickým státům. Tak jako se SSSR k tomu tehdy cítil oprávněn, tak se dnes USA a některé další státy cítí oprávněny zavádět demokracii. Je otázka jaký je potom pro ty postižené státy rozdíl mezi demokracií a autokracií. Cílem tohoto textu je popsat demokracii a autokracii.

 

Vliv charakteru režimu na mezinárodní a národní bezpečnost

 

Politici, novináři a mnozí další takový vliv považují za samozřejmý. Podle mého názoru důkazy pro takové tvrzení nejsou. Naopak existuje mnoho příkladů dokazujících to, že takový vliv není a jestli je, tak potom jiný než se všeobecně tvrdí.

Stačí vzpomenout na demokratické státy a Mnichovskou dohodu. Vzpomenout na sdělení, že pokud nebude přijata, bude Československo označeno za agresora a právě těmi demokratickými státy vojensky napadeno. Stejně tak vyhrožovalo Polsko, kde byl autoritativní režim generála Pilsudského. Je méně známo, že ve štábech spojenců měli otevřené dveře představitelé velkých firem. Ne snad proto, aby radili generálům jak účinně bombardovat v Německu strategickou výrobu. Neradili generálům, ale nařizovali, které továrny nebombardovat, protože v nich měli britské firmy finanční spoluúčast. Odhaduje se, že válka mohla skončit o dva roky dříve. Kdybychom považovali vztah mezi charakterem režimu a mezinárodní bezpečností za dokázaný mohli bychom se podivovat nad tím, že autoritativní režimy ve Španělsku a Portugalsku se druhé světové války nezúčastnily ( Franco pouze poslal Hitlerovi jednu divizi ).

Můžeme se zeptat, koho v tomto tisíciletí napadla údajně nedemokratická Čína, koho nedemokratická Saudská Arábie a koho demokratické USA v součinnosti s dalšími demokratickými státy. A také je dobré připomenout, že existují v některých demokratických státech takové verze zákonů proti terorismu, které umožňují zneškodnit, to jest i zavraždit kohokoliv kdekoliv koho se příslušná bezpečnostní instituce rozhodne označit, třeba i jen za potencionálního teroristu. A o tom, že se na těch vraždách podílí také Česká republika se nepíše.

Můžeme se zeptat, proč se neustále zdůrazňuje, že zločinnost, organizovaný zločin, korupce, šedá ekonomika, kriminální činnost bílých límečků atd. je daň za svobodu. Nevím zda se dá tvrdit, že zločinnost, korupce, šedá ekonomika, kriminalita bílých límečků znamená větší nebo menší míru svobody. Ve státech Jižní Ameriky v době vlády vojenských režimů byly ulice bezpečné, ale odpůrci režimu mizeli beze stopy. V demokratických USA byla padesátá léta ve znamení honů na čarodějnice a současně vláda využívala služeb bývalých nacistů výměnou za jejich beztrestnost. Demokratická Velká Británie měla zákony, které umožňovaly bez soudu zatknout osobu podezřelou z činnosti v IRA. V roce 1973 byly ve Westminsteru na návrh lorda Diplocka schváleny zákony o krizové bezpečnostní legislativě, což znamenalo bezporotní soudy – pokud se zadržený přiznal, nebylo třeba dalších důkazů. Od roku 1978 se v konfliktu v Severním Irsku začala angažovat Amnesty International. Jako důvod uvádí podezření z porušování lidských práv při výsleších teroristů. Nezávislé šetření podezření potvrdilo.

 

Demokracie


 

Stručně a zjednodušeně napsáno. Demokracie je vláda lidu, to znamená teoreticky všech. Autokracie je vláda jednoho. V čisté formě zřejmě nikdy nikde nebyly demokracie ani autokracie realizovány. V demokracii moc získanou ve volbách realizují šéfové politických stran, zejména těch vítězných nebo koaličních. Při bližším zkoumání zjistíme, že moc šéfů politických stran závisí na mocenských poměrech v jejich stranách. Na tom, které křídlo má navrch, jde nahoru, dolů atd. Při dalším bližším zkoumání zjistíme, že to v předchozím uvedené také často závisí na sponzorech strany a, že jeden a ten samý sponzor někdy sponzoruje více stran. Volební hesla často nemají nic společného s úkoly, které je třeba řešit a s problémy, které politici zvolení na základě úspěšnosti deklamace jejich hesel řeší. V autokracii samovládce často vládne pomocí několika členů rodiny, vládnoucího rodu, klanu, organizované skupiny ( zločinců, revolucionářů, generálů ), místodržících atd. Vidíme, že demokracie a autokracie může ve skutečnosti splývat v jedno a to samé.

Demokracii a autokracii nerozlišovali zejména autoři teorie elit. Ti tvrdí, že je jedno jestli se politický systém nazývá ( a je ) demokracie, autokracie, nebo nějak jinak. V každém režimu se vždy po nějaké době vytvoří vládnoucí elity, které mají skutečnou moc.

Mnoho lidí spojuje demokracii - teoretickou vládu většiny s pojmy, které s ní přímo nesouvisí. Například se svobodou, svobodami, trhem, ekonomickou prosperitou, humanismem atd. Skutečná vláda většiny může velice silně omezovat osobní svobody jednotlivců, naproti tomu jiné režimy, včetně autokracie, mohou znamenat pro občany stejnou nebo větší míru svobody, než jaká je dnes. Tocqueville hovoří o demokracii i tam, kde si lid zvolí jen svého nového pána. Tocqueville říká – demokracie je tyranie většiny = rozhoduje hloupá většina, nikdy nemá pravdu. Demokracie nemusí být ekonomicky úspěšnější. Už vůbec demokracie a trh neznamenají výběr toho nejlepšího. Demokracie a trh jsou pojmy, které jsou dnes vzájemně spojovány. Odkazuje se přitom často na Darwina a jeho přírodní výběr údajně toho nejlepšího. Zaměňují se přitom dojmy a pojmy. Přírodní výběr zajišťuje výběr toho kdo se nejlépe přizpůsobil stávajícím podmínkám. Zřejmě proto také v dnešní době je mezi politiky, manažery a podnikateli větší procento psychopatů než mezi běžnou populací. Ke stejným výsledkům dojdeme, když zkoumáme mezi politiky, manažery a podnikateli výskyt charakteristik nájemných vrahů. Proto se také v dnešní době stává závažnou kriminalita bílých límečků, která způsobuje větší škody než kriminalita zbytku populace.

Platon, Sokrates, Aristoteles ti všichni a mnozí další filozofové odmítali demokracii. S demokracií se každý seznamuje od mládí. Zcela jistě se každý setkal s nějakou pohádkou, kde loupežníci demokraticky hlasovali o rozdělení kořisti, demokraticky volili svého šéfa. Také vězni v koncentračních táborech si demokraticky volili pomocníky bachařů ze svých řad atd. Vidíme, že jen demokratické volby samy o sobě svobody nezajistí. Demokratické rozhodování bylo například také v počátcích organizace Cosa Nostra. Demokracie znamená vládu lidu. Vláda lidu se realizuje prostřednictvím řady mechanismů. Například voleb. Volby jsou soutěž názorů. Někteří politici veřejně prezentují nějaké názory a někteří lidé je proto volí. Vzpomeňme si například jak lidé, kteří nic neví o elektrárnách mají názor na výstavbu nebo zákaz určitých typů elektráren. Lidé, kteří nic neznají z ekonomie mají názor na výši DPH, silniční daně, daně z příjmů fyzických osob atd. Ti, kdo nic neví o státní správě mají názor na dostatečné počty úředníků. Je zbytečné uvádět další příklady. Protože již mnoho století je známo, že nikdo nemůže znát vše, není problém najít skupinu skládající se z lidí, kteří o některém problému nic neví a přesto mají na něj názor.

Tak jako je zákon a ten má výklad, tak i pojmy, které se používají v souvislosti s demokracií mají svůj výklad. Různé subjekty mají různý výklad těch pojmů a jsou přesvědčeni, že jejich výklad je správný. Je otázka zda demokracie by měla vždy v praxi znamenat vládu většiny. Jednak mohou být zanedbána práva menšiny a jednak záleží na tom koho všechno zahrneme do hlasování. Uvedu příklad : obyvatelé území odhlasují, že chtějí aby v této jejich lokalitě se nestavěly hotely a silnice. Jenže obyvatelé okolních regionů odhlasují ( početně přehlasují ), že se zde bude stavět. Je otázka jak stanovit subjekty, které mohou o problému demokraticky hlasovat. Podle čeho ty subjekty vybrat. Například podle spravedlnosti, ekonomické výhodnosti ( pro všechny, pro někoho, pro stát atd. ) velikosti území, subjektů na, které se budou vztahovat důsledky rozhodnutí, vyloučit z hlasování důchodce, protože než se problém vyřeší, tak se řešení bude týkat generací, které dnes ještě nejsou na světě, přihlédnout k těm, kteří se na dané území přistěhují v budoucnu atd.?

Na území státu platí zákony. Ty zákony, ale odhlasovali zástupci jen části obyvatelstva v té chvíli na území přítomných. Někteří volí zákonodárce v zemi, kde sice mají například trvalý pobyt, občanství atd., a kde splňují podmínky pro účast ve volbách jako voliči, ve skutečnosti, ale žijí v zahraničí. Někteří na tom území dlouhodobě žijí a pracují, protože ale nemají trvalý pobyt, občanství a obecně to co žádají příslušné zákony pro splnění práva volit, volit nemohou. Přesto se zákony, které přijmou zákonodárci budou vztahovat i na ně. Podobně je dle některých kritiků demokracie problém v tom, že se zákony vztahují na mladší 18 let, přestože se nemohou voleb zúčastnit.

Umberto Ecco kdysi napsal, že dnes se nemusí pravda utajovat. Stačí ji vypustit do světa společně s velkým množstvím dezinformací, polopravd a nesmyslů. Ten kdo by v takové situaci říkal pravdu by byl považován za někoho kdo tvrdí něco velmi absurdního. Nutno připomenout Goebelse, který říkal, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Podle mě nastává otázka jaké výsledky může dávat demokratické hlasování za takové situace. Přitom samotný výklad důsledků obsahu pojmu demokracie jako volnou soutěž názorů nemohu považovat za správný v každé situaci. Podle mě by bylo vhodnější uvažovat o volné soutěži úhlů pohledu na danou věc než názorů. Úplně nejvhodnější by bylo rozhodovat se podle toho co o té věci volič zná. Zodpovědně se o něčem rozhodovat mohu když to o čem rozhoduji znám a když znám správné řešení. Například řešení vyplývající z vědeckého výzkumu. Rozhodovat se podle názorů považuji za značně nezodpovědné. Jedním z požadavků na vědeckou teorii je aby byla konzistentní. To znamená logicky vnitřně nerozporná. Jak mohou být vnitřně nerozporná pravidla řízení státu, když jsou vytvořena z volné soutěže názorů, které jsou úspěšné ve volbách. Podnikatelé se snaží řídit své firmy podle vědeckých poznatků a metod. Stát je řízen soutěží názorů. Soutěž názorů by snad mohla mít význam v otázce politických práv. Když je třeba šetřit a investovat je třeba to udělat. Často se stává, že místo toho se ve volbách zvolí názor zcela opačný.

Lidé si vytvářejí různé názory na různé informace. Informace, které lidé přijímají, často nejsou jako celek konzistentní. Lidé přijímané informace zpracovávají. Zpracovávají je tak, že je řadí do logických systémů. Je otázka jak často skládají do logických systémů dezinformace. A také jak pravděpodobné jsou výsledky úvah na základě těchto logických systémů. Při zpracovávání informací do logických systémů mohou lidé postupovat tak, že zpracovávají všechny informace, které mají k dispozici a potom se jejich poznání může blížit vědeckému. Lidé také mohou vybírat informace, které souhlasí s jejich názory a ignorovat ty, které nesouhlasí. Jejich poznání se potom blíží víře. Dnes je možné nezodpovědně šířit téměř jakékoliv názory. Nezodpovědně bez nutnosti zodpovídat za ně. Zodpovídat za to, že ty názory, nejsou vědou ale často vírou. Často vytvořenou na základě dezinformací.

Již od dob antiky je známo, že nikdo nemůže znát vše. Jestliže nezná vše, nemůže si být jistý, že jeho názor vytvořený na základě neúplného poznání by mohl být správný. Jak oprávněné je potom mít právo na názor a jeho šíření. Například hlasováním ve volbách. Tímto aktem tak žádat ostatní členy společnosti aby se mým názorem řídili. Z historie známe, že v jiných způsobech řízení společnosti existovaly určité požadavky, kladené na ty, kteří mohli hlasovat a rozhodovat o společnosti. Pravidla vycházela buď z požadavků na osobní vlastnosti ( například morálka, statečnost apod. ) nebo na majetek. Takzvaný majetkový cenzus nebyl ve své době úplně nelogickým. Výsledek hlasování mohl mít často vliv na majetek toho kdo hlasoval. V dnešní době stačí pro kvalifikaci voliče mít nejméně 18 let ( hlasují tak i občané s duševními problémy, se schizofrenií, vězni atd. ). Já jsem proti tomuto způsobu výkladu lidských práv. V záležitostech týkajících se základních práv mají mít právo volit všichni starší určitého věku. Ale jen v těch záležitostech. V jiných záležitostech pouze ti kdo splnili určité požadavky kladené na voliče. Ty by se měly ověřovat schopností úspěšně složit určité zkoušky, podobné těm, které se skládají při usilování o přijetí do studia na školách. Také jsem proti minimálnímu věku voliče 18 let. Dříve byl člověk plnoletým od 24 let věku ( V Rakousko – Uhersku od 24let, později od 21 let, jinak dle řady psychologů je člověk dospělý skutečně až ve věku 24let ).

V historii byl minimální věk voliče často 21 let a od toho věku se také člověk považoval za plně dospělého. Protože člověk ve věku 18 až 21 let je dle výzkumů snadno ovlivnitelný, byl v důsledku lobbování politických stran snížen minimální věk voliče na 18 let. Snížením minimálního věku voliče na 18 let došlo podle mého názoru k výraznému znehodnocení smyslu voleb. Vždyť se takto účastní voleb voliči s minimálními znalostmi a zkušenostmi. Jejich názory jsou ovlivněny edukací v rodině a ve škole. Obojí může mít poměrně často k objektivnímu výkladu světa hodně daleko. ( Podobně je podle mě věk 21 let pro právo být volen, například v komunálních volbách příliš nízký ).

Volební výsledky zkoumá volební geografie. Základním předpokladem volební geografie je tvrzení, že odlišnost volebních výsledků v různých územních celcích (volebních obvodech, ale i v různých státech) není náhodná, ale závisí na mnoha faktorech, které obecně považujeme za vlastnosti (atributy) konkrétního volebního obvodu či jiného plošného celku. Tyto atributy rozdělujeme na vnitřní, které jsou závislé na konkrétním stavu (nálada, finanční a ekonomická situace, psychický stav apod.), a vnější, které vychází z obecné geografické situace v dané lokalitě (ekonomická, politická situace, meteorologické podmínky, kulturní podmínky, dopravní hledisko apod.). Roli také hrají další sociologické faktory (kvalita předvolební agitace, autorita a oblíbenost kandidáta, zkušenost s politickou činností kandidátů, ale také působení bezprostředního okolí - rodina, přátelé, spolupracovníci voliče).

Ve volební geografii existuje několik odlišných přístupů ke zkoumání reality. V rámci systémového přístupu studuje volební geografie vzájemné ovlivňování politiky a ekonomického i sociálního vývoje, protože volby nejlépe odráží postoj obyvatelstva k veřejným záležitostem. Také je nutné uvažovat další faktory, které působí na další vývoj státního útvaru – sousední státy, globální politický vývoj, mezinárodní situace (ekonomická, politická) apod. Dalším možným přístupem je tzv. world-system approach, pod kterým rozumíme široké propojení volební a politické geografie a tak nezávislost praktické politiky na výsledcích voleb, který rozvinul P. J. Taylor. Tento systém dělí země podle celosvětové dělby práce na core (jádro), semi-periphery (okolí jádra) a periphery (periférie, vzdálené okolí jádra), přičemž příslušnost státu do určité skupiny determinuje jeho politiku. V tomto systému volby ztrácejí význam přímého ovlivňování věcí veřejných, neboť politici se snaží získat pro svůj stát lepší místo v celosvětové hierarchii, často bez ohledu na přání voliče. Volby slouží jako nástroj k prosazení legitimity vlády. Jinými slovy lze říci, že pouze ekonomicky vyspělé státy si mohou dovolit demokracii. Tato teorie nadřazuje ekonomické faktory nad politické.

V současné době se podle některých politiků zdá, že význam voleb bude v budoucnosti slábnout. Důvod je především ten, že úlohu zpětné vazby stále silněji přebírají média, neboť neustále roste informovanost a dezinformovanost obyvatelstva. Sílit bude role tzv. přímé demokracie – referenda. Sílící roli přímé demokracie předpovídá v České republice zejména Tomio Okamura. Usuzuje tak na základě příkladů z některých států jako je třeba Švýcarsko. Jenže podle mého názoru v případě dezinformovaných voličů jim nepomůže ani přímá demokracie.

Zvolení politici by měli mít řadu charakteristik. Často se na to zapomíná. Politici ve vysokých funkcích často musí mít bezpečnostní prověrku. Některé strany si prověřují kandidáty. Například za KSČM by neměl v krajských volbách kandidovat ten kdo má exekuci. Většinou se neuvažuje podjatost voličů ve volbách. Politici mají možnost ve volbách v roli voličů dávat hlasy samy sobě. Voliči mohou být ovlivněni dezinformacemi, crowdsourcingem a technikami psychomanipulace, které používají zejména média. Svobodné volby nemusí znamenat demokracii po volbách. Před druhou světovou válkou vládli ve velké části Evropy fašisté zvolení v demokratických volbách.

Veřejná správa


 

Veřejná správa nemá v současném právním řádu svou zákonnou definici. Veřejná správa bývá definována teorií jako správa veřejných záležitostí vykonávaná ve veřejném zájmu. Pod pojmem správa si představujeme záměrnou činnost směřující k dosažení určitého cíle. Podle toho jaký cíl se stanovuje, lze rozlišit správu na veřejnou a soukromou. Soukromá sleduje osobní cíle individuálního subjektu, veřejná tzv. veřejný zájem (str. 10 ). Pojem veřejná správa bývá používán ve dvojím smyslu. Ve funkčním a materiálním. Ve funkčním smyslu rozumíme určitý druh činnosti. V organizačním smyslu jako soustavu orgánů, které tuto činnost vykonávají ( str. 11 ). Podle judikatury Ústavního soudu ČR se veřejnou mocí rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně, přičemž subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu

( Josef Vedral, Obecné principy organizace a činnosti veřejné správy, str. 6 ).

Pod pojmem veřejná správa se skrývají dva subsystémy. První složkou je státní správa, která realizuje výkonnou moc a je odvozena od podstaty státu. Druhou je samospráva, pro kterou je charakteristické, že se jedná o veřejnou správu vykonávanou jinými veřejnosprávními subjekty než státem, pokud je zákonem do jejich působnosti svěřena (str. 11). V tomto smyslu má základ ve státní moci a projevuje se jako decentralizovaná státní moc.

( Peter Škultéty a kolektiv, Správne právo hmotné, str. 11 ).

Státní správa je ta část veřejné správy, kterou realizuje stát prostřednictvím státních orgánů. Svou povahou je státní správa spojena s výkonnou mocí. Státní správu členíme na ústřední státní správu, vykonávanou státními orgány s celostátní působností jakými jsou ministerstva a jiné ústřední orgány státní správy a územní státní správu vykonávanou státními orgány s omezenou místní působností.

( str. 15).

Ministerstva a jiné ústřední orgány státní správy lze zřídit pouze zákonem ( Sciskalová, Gongol, Základy správního práva a veřejné správy, str. 68 ). Jinými ústředními orgány státní správy rozumíme správní orgány státní správy s celostátní místní působností a specializovanou působností věcnou. Rozdíl mezi nimi a ministerstvy spočívá v tom, že v jejich čele nestojí člen vlády ministr, ale předseda nebo ředitel, který není člen vlády. Okruh jejich věcné působnosti bývá menší než u ministerstev (str. 72). Úloha a zásady organizace a činnost aparátu ministerstva jsou upravené statutem, který schvaluje vláda a kde jsou zahrnuté jeho hlavní úlohy a vztahy k jiným orgánům a organizacím. Podrobnosti jsou obsažené v organizačním pořádku ministerstva, který v souladu s jeho specifickými úkoly určuje organizační útvary, vymezuje jejich působnost a vzájemné vztahy. Vydávání organizačního pořádku je v pravomoci ministra ( Škultéty a kolektiv, str. 81 ).

Vidím problém v tom, že obecní zastupitelstvo, které představuje samosprávu, řídí práci obecního úřadu, přičemž obecní úřad často plní úkoly v oblastech určených státem a pro stát. Může tak docházet k ovlivnění práce příslušných úředníků.

Dělba moci


 

Teorie rozlišuje trojí typ moci ve státě:

 

* zákonodárná moc

* výkonná moc

* soudní moc

 

a stanoví, že nemají být ve stejných rukou. Jde více o oddělení než rozdělení. Cílem je omezit libovůli státu nebo panovníka a bránit případnému zneužití moci. Státní moci se mají navzájem kontrolovat.

 

Zásady, kterými se řídí dělba moci :

 

* oddělenost mocí

* neslučitelnost mocí

* nezávislost mocí

* samostatnost mocí

* rovnováha mocí

* nezodpovědnost mocí (jedné vůči druhé)

 

Určité rozdělení mocí existovalo již ve starověkých republikách a městských státech. Princip dělby moci nabyl na významu s růstem panovnické moci v pozdním středověku a v období absolutismu. Panovník se postupně zbavoval kontroly sněmem. Jedním z prvních, kdo s myšlenkou moc ve státě dělit přišel, byl John Locke, ten ještě se samostatnou justicí nepočítal. Klasický princip dělby moci navrhl Montesquieu jako rozdělení na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, aby se zajistila soudcovská nezávislost a výkonná moc byla omezena zákony, jež si nemůže dávat sama. Rozpracování tohoto principu provedl James Madison v Listech federalistů. Francouzská Deklarace práv člověka a občana prohlásila, že „společnost, ve které není zajištěna záruka práv a vytyčena dělba moci, nemá vůbec ústavu“.

V České republice je systém oddělenosti státních mocí specifický v tom, že nejenže jsou odděleny moci zákonodárná, výkonná a soudní (čl. 2 odst. 1 Ústavy), ale rozděleny jsou i „zevnitř“ (Poslanecká sněmovna – Senát, prezident republiky – vláda, Ústavní soud – obecné soudy). Tvrdí se, že tím je omezena možnost koncentrace a zneužití moci i jen v rámci jedné z nich. V poslední době roste význam dalších „mocí“ ve státě, například správy měny, jež je svěřena centrální bance, a „moci“ veřejných médií, která by také neměla podléhat vládě, ale ani parlamentním stranám ( je, ale otázka, zda v případě, že je jejich vlastníkem zahraniční vlastník, zda ta média jednají ve prospěch státu, ve kterém působí, nebo ve prospěch vlastníka ). I zákonné postavení České národní banky, České televize a rozhlasu je součástí snah o dělbu moci. Významnou nezávislou složkou státní moci jsou i Nejvyšší správní soud a Nejvyšší kontrolní úřad. Jenže ani jejich šéfové nejsou voleni občany ve volbách a ani případná nějaká dozorčí komise nad těmito úřady není volena občany ve volbách.

Člen vlády v České republice a člen vlády v Slovenské republice


 

S bojem proti korupci a podjatosti souvisí také oddělení moci zákonodárné a výkonné.

Srovnání:

Funkce člena vlády vylučuje, aby její člen vykonával poslanecký mandát, vykonával funkci v jiném orgánu veřejné moci, je neslučitelná se státním zaměstnaneckým poměrem, s pracovním poměrem anebo obdobným pracovním vztahem, s podnikatelskou činností, s členstvím v řídícím anebo kontrolním orgánu právnické osoby, která vykonává podnikatelskou činnost anebo s jinou ekonomickou anebo výdělečnou činností, kromě správy vlastního majetku a vědecké, pedagogické, literární anebo umělecké činnosti v době, kdy poslanec vykonává funkci člena vlády, jeho mandát poslance nezaniká, ale spí tj. neuplatňuje se a na jeho místo poslance v NR SR nastupuje náhradník.

(Posluch, Cibulka, Štátne právo Slovenskej republiky, str. 255)

Člen vlády ČR může být současně poslancem. Vztah vlády a Poslanecké sněmovny neurčují pouze ústavní mechanismy ustavování a odvolávání vlád, ale i méně významné instituty a pravidla, jako například kompatibilita funkcí. Ústava ČR dovoluje, aby ministr byl zároveň poslancem či senátorem, nesmí přitom zastávat funkci v některé z komor, být členem výboru či vyšetřovací komise. Široce pojatá kompatibilita funkcí a v tomto konkrétním případě možnost překrývajícího členství posiluje pozici vlády ve Sněmovně díky téměř automatické podpoře vládě ze strany takovýchto poslanců a díky snadnější možnosti ministrů vyjednávat podporu ve Sněmovně. Zároveň ale oslabuje pozici premiéra ve vztahu k ministrům, neboť kariéra ministrů, kteří jsou zároveň poslanci, není závislá pouze na účasti ve vládě a poslanecký mandát jim poskytuje větší nezávislost.

Můj návrh je uvažovat nad příkladem úpravy ve Slovenské republice.

Problémy s demokracií


 

Problémů s demokracií a soutěží názorů je podle mě více. Když si představíme na základě jakých pravidel se volí, vidíme, že zde není něco v pořádku.Jednak to kdo po volbách vládne může záviset na tom zda volíme podle většinového nebo podle poměrného systému. Výsledky voleb může také ovlivnit gerrymandering – úprava volebních obvodů, za účelem zajištění získání potřebného množství hlasů.

Kdo vyhraje volby měl by vládnout ( aspoň v těch oblastech kde mu to dovolí paragraf 10 Ústavy České republiky a Evropská Unie, přičemž EU nevládnou europoslanci v europarlamentu ). Aspoň tak se to tvrdí. Otázka je, které volby a kde vládnout. Máme volby do parlamentu, do senátu, do krajských zastupitelstev, do obecních zastupitelstev. Tyto volby se nekonají zaráz ve stejnou dobu. Navíc do senátu se volí vždy jen jedna třetina senátorů. Kromě toho kdo vyhraje volby vládne podle zákonů schválených v předchozím období. Než si stihne schválit své vlastní zákony a než začnou platit a než se projeví jejich vliv, jsou další volby. K tomu všemu přistupuje volba prezidenta, který je také volen v jinou dobu ( dříve parlamentem vzešlým z jiných voleb, nyní v přímé volbě ).

K tomu přistupuje jmenování šéfů dalších ústředních orgánů státní správy v jinou dobu než byly volby. I zde se většinou jedná o dohody mezi stranami.

V jednotlivých politických stranách se ta jmenování neprojednávají s celou členskou základnou, ale většinou rozhodují stranické špičky. Ty jsou navíc také zvolené v jinou dobu než byly termíny voleb. Vzniká tak otázka zda skutečně vládnou a řídí stát ti, které by si lid přál a zda vládnou a řídí stát podle aktuálních přání občanů.

K výše uvedenému uvedu praktický příklad. Městský úřad rozhodne nějaký případ. Jeden z účastníků řízení se odvolá ke krajskému úřadu. Zde mohou nastat následující situace : 1. Odvolání bude řešit již informovaný úředník ze stejné politické strany jako úředník řešící případ na městském úřadě v takovém případě je odvolání prakticky zbytečné. 2. Odvolání bude řešit úředník z opoziční strany a bude v důsledku toho podjatý. V takovém případě může řešení případu mít daleko ke spravedlnosti a nezávislosti.

Demokratický právní stát republikánského zřízení má údajně oddělenou moc soudní, moc výkonnou a moc zákonodárnou. Dle mého názoru k tomu, aby to tak bylo, je třeba představitele těchto mocí volit ve zvláštních volbách. Dosud je tomu tak, že se zvolí parlament a většinou šéfové parlamentních politických stran si zvolí a schválí vládu. Oficiálně ji jmenuje prezident a schválí parlament. Já v tom nevidím nezávislost moci výkonné. Nejvyšším představitelem moci soudní je ministr spravedlnosti. Ministr spravedlnosti je členem vlády. Vláda je moc výkonná. Protože ani poslanci nejsou nezávislí, ale jsou závislí na příkazech šéfa strany, může se stát, že skutečnou moc ve státě má jen několik lidí.

Dělba moci byl původně prostředek omezení moci panovníka, v dnešní době pojistka proti zneužití moci. Jednotlivé složky moci mají být svěřeny odděleným subjektům a jejich vzájemné vazby jsou omezeny nebo podřízeny přísnější kontrole. Dělba moci je považována za jeden z důležitých znaků právního státu. Vidíme, že dělba moci je narušována mocí šéfů politických stran.

Vyjdeme – li z názorů na podjatost například v řízení u soudu, nebo v projednávání správních záležitostí ve státní správě vidíme, že řada politiků je podjatá. Podle mého názoru by neměli být volení politici členy politických stran. Měli by být na stranách nezávislí. Politické strany by pouze připravovaly volební program. Směly by přijímat pouze anonymní dary do určité výše. Ty by se shromažďovaly na kontě ve správě nezávislého správce. Nashromážděné peníze by byly v určitých termínech vypláceny jako celková suma příslušné straně. Bez výpisu z účtu. Byla by tak omezena možnost ovlivňování politických stran pomocí sponzoringu. Ve volbách by měly kandidovat nezávislé osobnosti. Totéž podle mě platí pro volbu prezidenta. Ten by měl být nezávislý a volen v přímých volbách což v současné době v České republice je.

Teorie říká, že ve státě republikánského zřízení jsou tři moci. Moc výkonná, soudní a zákonodárná. Myslím si, že v dnešní době se objevují na scéně dvě další moci. Moc politická a moc ekonomická - finanční. Moc politická je moc, kterou představuje ústavní soud. Ústavní soud dohlíží na to aby se neschvalovaly zákony, které jsou třeba, ale zákony, které nejsou v rozporu s ústavou. Současně dohlíží nejen na zákony ale i na činnost ve státě aby nic neodporovalo ústavě.

Existuje několik výkladů zákonů. Jedním z nich je výklad politický. Dle mého názoru politický výklad dělá ústavní soud, přestože tím nebyl pověřen. Myslím si, že v poslední době nás o tom několikrát přesvědčil. Soudci ústavního soudu jsou jmenováni na deset let a nejsou voleni. Navíc soudí podle ústavy, která byla schválena před mnoha volebními cykly. Nemyslím si, že se dnes máme řídit podle názoru našich předků, kteří kdysi schválili ústavu dodnes platnou. Na světě je mnoho států, které nemají ústavu a nevadí to. Z těch známějších to jsou například Velká Británie a Izrael.

Volič volí své poslance, protože se domnívá, že budou plnit určitý volební program. Součástí volebního programu jsou také ekonomické cíle. Jenže na ekonomiku státu má značný vliv činnost státní banky. Státní banka svou finanční politikou ovlivňuje hospodářství. Guvernéra státní banky nevolíme ve volbách. Doba jeho výkonu funkce se nemusí krýt s volebním obdobím poslanců parlamentu. Guvernéra jmenuje prezident. Státní banka má být dle požadavků EU nezávislá na státu. V dnešní době se do toho všeho plete ještě navíc úřad ombudsmana. Dalšími centry moci jsou následující dva úřady, které nespadají pod pravomoc vlády. Národní bezpečnostní úřad a Antimonopolní úřad. Také jejich představitelé nejsou voleni ale jmenováni. Tímto se výklad dostal do další oblasti. Existují Ústřední orgány státní správy. Tyto orgány se účastní na řízení státu, ale jejich vedoucí představitelé nejsou členy vlády.

Další oblastí kde si myslím, že to s výkonem státní moci není zcela v pořádku je oblast sportu a víry. Tak zvaný nezávislý stát není podřízen žádnému jinému státu ani žádnému jinému subjektu uvnitř státu (armáda, pol. strana) nebo mimo státní strukturu (církev, hnutí). To znamená poslanci schválí zákony, vláda podle nich vládne a v případech vzniklých sporů rozhoduje soud. Ve skutečnosti je to tak, že do řady problémů týkajících se sportu nesmí zasahovat stát. Jinak by byl stát vyloučen z mezinárodních sportovních organizací. Do záležitostí víry zasahuje církev. Církev je nadnárodní organizace. Není státem a jejími členy nejsou státy. Proč mají státy smlouvy s Vatikánem? Proč mají státy uzavírat smlouvy se soukromou organizací, třeba i církevní? Kde je v případě sportu a víry nezávislost státu?

Dalším problémem je otázka svobody vládnutí. Vláda vzešlá z voleb nemůže často vládnout podle svých představ anebo politických ideálů. Musí řešit v prvé řadě problémy, které ji zanechala předchozí vláda. Předchozí vlády rády nechávají prázdnou státní pokladnu. Je všeobecně známo, že člověk, firma nebo stát se nemohou svobodně rozhodovat, investovat a volit nejlepší řešení, když jsou zadluženi.

Ústavní pravomoc prezidenta


 

V teorii se používá termín ústavní pravomoc prezidenta. Jedná se o to, jaká má prezident práva, co učinit může, z čehož také plyne, co učinit nemůže. V uvažovaném případě se jedná o práva prezidenta vůči předsedovi vlády, dalším členům vlády a vládě jako celku. Přehled těchto práv:

jmenuje předsedu vlády (čl. 62/a+čl. 68/2 + čl. 68/4)

jmenuje další členy vlády (čl. 62/a+čl. 68/2+4+5)

odvolává předsedu vlády

odvolává další členy vlády (čl.62/a+čl. 68/5 + čl. 74)

odvolává vládu (čl. 62/a+čl. 75)

přijímá demisi předsedy vlády (čl. 62/a+čl. 73/1)

přijímá demisi členů vlády (čl. 62/a+čl. 73/1)

přijímá demisi vlády (čl. 62/a+čl. 73/2)

Vyjmenované články Ústavy vypsané u jednotlivých práv většinou stanoví podmínky, které musí být splněny, aby prezident mohl přiznané právo realizovat. U práva prezidenta "odvolává předsedu vlády" žádné články uvedeny nejsou. Z toho plyne, že realizace tohoto práva není podmíněna splněním žádných podmínek.

V teorii se rozlišuje mezi parlamentní a prezidentskou nebo poloprezidentskou formou vlády. Pro parlamentní formu vlády je charakteristické, že vláda je odpovědná parlamentu. Pouze parlament může vládu odvolat. Podle Ústavy k tomu slouží institut tzv. "vyslovení nedůvěry vládě". Pro prezidentskou formu vlády je naproti tomu charakteristické, že právo odvolat vládu nebo předsedu vlády má pouze prezident. Podle Ústavy prezident vládu odvolat nemůže s jedinou výjimkou, která vyplývá z čl. 75 ve spojení s čl. 73/2 a která je v podstatě sankcí za to, že vláda by nesplnila povinnost, kterou podle Ústavy má, a slouží v zásadě jen k "urychlení dalšího postupu". Takřka z celého znění Ústavy vyplývá, že u nás platí parlamentní forma vlády. S pádem vlády padá i předseda vlády a+ naopak s pádem předsedy vlády padá i vláda. Pokud by prezident měl podle čl. 62/a Ústavy právo odvolat předsedu vlády vyvolal by tím automaticky okamžitý pád vlády.

Právní podstata věci

1) Článek 62/a Ústavy svou formulací výslovně svěřuje prezidentovi právo odvolat předsedu vlády. Čl. 62/a Ústavy stanoví, že "Prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády …"

2) Není třeba ani "extrémního" ani jakéhokoliv jiného výkladu, neboť není nutné vykládat to, co je výslovně stanoveno.

3) Pokud by prezident realizoval své ústavní právo, nemohl by se dopustit "ústavního puče".

4) Tzv. "zvyklost" nemá místo tam, kde právo je výslovně stanoveno.

( Podle Milan Páleníček,Ústava, Prezident může odvolat premiéra, 5.2.2013, Neviditelný pes ).

Podle mého názoru výše uvedený článek Ústavy umožňuje legální přechod k autokracii nebo něčemu tomu podobnému. Můžeme si vzpomenout na to jak dlouho trvalo než vznikla Sobotkova vláda. Teoreticky může prezident odvolat premiéra a nejmenovat vládu ( nebo libovolně dlouho odkládat jmenování premiéra a členů vlády ). V tom případě parlament může jen schvalovat zákony ve spolupráci se Senátem ( prezident je může odmítnout podepsat ), ale nemůže vládnout.


 


 

Závěr


 

Tvrdí se, že demokracie není nejdokonalejší, ale je to to nejlepší, co může být. Jeden z těch, kdo to tvrdil, byl Churchill ( podle názoru některých sám občas porušující demokratické principy ). Podle mého názoru by se v různých situacích dalo totéž říci i o některých dalších systémech. Myslím si, že každá doba a situace má pravděpodobně své nejlepší zřízení. Pravděpodobně v době krátce po zániku prvobytně pospolné společnosti by asi parlamentní demokracie nebyla ve všech společnostech tím nejlepším způsobem správy státu. I když třeba ve starém Řecku městské státy používaly demokracii. Podobně by asi v Číně, která je založena na Konfuciově učení, dokonalá demokracie nebyla funkční. Demokracie moc nefunguje ani v dobách válek. Stačí si vzpomenout na poměry v některých státech v době druhé světové války. Demokracie také může snadno přejít v autoritativní režim, jako se to stalo v Německu před druhou světovou válkou. Také asi nejsou zcela neoprávněné názory některých autorů vycházejících z teorie elit, o tom, že je jedno jak se státní systém nazývá, neboť vždy a všude po určité době vládnou elity.


 

Literatura


 

Josef Vedral, Obecné principy organizace a činnosti veřejné správy

Peter Škultéty a kolektiv, Správne právo hmotné

Posluch, Cibulka, Štátne právo Slovenskej republiky

Wikipedie – veřejná správa

Humanart, Mesje, Kritika demokracie

Humanart, Mesje, Crowdsourcing a demokracie

Humanart, Mesje, Ekonomie, kultura, příroda

Milan Páleníček,Ústava, Prezident může odvolat premiéra, 5.2.2013, Neviditelný pes

 

Pro přidání komentáře se přihlaste.
FERRIS
kvalita komentáře: 1 FERRIS 07. dubna 2016, 10:16
(ZÁKON)

koukej, řekl mi,
vidíš ty malý děcka, jak umíraj na stromech?
a já na to: cože?
a on povídá: podívej se,
a tak jsem šel k oknu
a fakt, děti visely na větvích,
některý byly mrtvý, některý umíraly
a tak povídám: co to má znamenat?
a ona na to: já nevím, ale by to schválený.
když jsem ráno vstal,
na stromech byli pověšení psi
někteří byli mrtví, někteří umírali
a tak jsem se obrátil na kamaráda a zeptal se:
co to má znamenat?
a on řekl: neřeš to,
už se stalo, odhlasovali to,
je to rozhodnutý,
a den nato to byly kočky,
nechápu, jak je mohli všechny tak rychle pochytat
a pověsit na stromy,
ale dokázali to
a pak přišli na řadu koně a to už bylo zlý,
protože se polámalo hodně větví
a druhý den po vajíčkách na slanině
na mě kamarád u kávy
vytáhl pistoli a povídá:
jdeme,
a šli jsme ven
a na stromech viseli muži i ženy,
většina z nich byla mrtvá nebo
umírala, on nachystal provaz a já řekl:
co to má znamenat? a on na to: neřeš to,
bylo to schválený, je to v souladu s ústavou,
odhlasovala to většina, a svázal mi ruce za zády
a roztáhl oprátku.
nevím ale, kdo pověsí mě, řekl,
až budu hotovej s tebou, vypadá to, že
nakonec z nás zbude jenom jeden
a ten se bude muset pověsit
sám.
co když to neudělá? zeptal jsem se.
musí, opáčil, bylo to schválený.
aha, řekl jsem, tak do toho, ať to
máme
z krku.

Protože nevykrádám cizí hroby, tak tahle tvorba pochází od Charlese Bukowského - ze sbírky básní Příliš blízko jatek
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 09. března 2016, 22:21
suzanne.d: děkuji
suzanne.d
kvalita komentáře: 2 suzanne.d 09. března 2016, 11:38
1 moc zajímavé čtení
FERRIS
kvalita komentáře: 1 FERRIS 28. února 2016, 15:02
1 -
Mesje
kvalita komentáře: 1 Mesje 26. února 2016, 23:12
MMM: děkuji
MMM
kvalita komentáře: 2 MMM 26. února 2016, 23:02
2 Mesje: Jo, to je jasný. Pardon, zapomněl jsem na body.
Mesje
kvalita komentáře: 1 Mesje 26. února 2016, 09:51
MMM: Je to prostší, záleží na tom jak se to popisuje, v podstatě by stačilo napsat - je to o penězích, penězovodech, morálce atd., stačilo by pár slov nebo jedno, ale když se to takhle okecává tak to vypadá, že jsem o tom i něco přečetl.
MMM
kvalita komentáře: 2 MMM 26. února 2016, 07:41
Není to všechno poněkud prostší?
HumanART
Body od neregistrovaných
  • Mesje Autor
    Mesje
  • 15.7 bodů
  • 8 komentářů
  • 3 hodnocení
  • 32 hodnocení neregistrovanými
  • 25. února 2016, 21:18
  • 4352 zobrazení
  • 0 oblíbené