Jde to Dobré Wow!

K R U H Y - 3.kapitola

Literatura > Vícedílné

 

 

K R U H Y
3.kapitola

 

 

 

Bylo jich pět.
Jako v té moc pěkné pohádce o pěti prstech,
kdy měli všichni všechno, tak říkajíc, za pět
prstů.
Ne, že by všichni kradli a kradli, ale všechno
bylo všech, všechno bylo krásně společné
a všichni byli zdraví, úspěšní a nikomu tedy nic
podstatného nechybělo.
A tak se radostně, a v očekávání věcí příštích,
sešli v podvečerní mlze v hospůdce U valacha.
Chvíli se objímali, boxovali se pěstičkami a připíjeli
si na hezké shledání. Netrvalo to však moc dlouho.


"Tak, přátelé," ujal se nakonec slova jejich vůdce,
"ne, že bych byl naprosto fit - stále beru nějaké
prášky na bolesti, pořád mně budou ti felčaři bodat
jakási séra do zbytku svalů, ale musím vám všem
neodkladně říct, k čemu mě přivedl můj fantastickej úraz."
Chlapíci na něj hleděli s nepředstíraným obdivem,
byl to nakonec jejich šéf!
"Musíme toho nechat."
V místnosti, i když tam sedělo jen pár posluchačů,
to zašumělo. Cože?!
"Přátelé, víte, co se, bohužel, stalo. Praštil do mě
elektrický proud. Sletěl jsem z výšky na zem -
několikrát jsem se při tom pádu praštil do hlavy
o konstrukci stožáru," dramaticky se odmlčel
a napil se ze sklenice, která před ním stála na stole.
"Pak na mě promluvil on," otřel si čelo, na němž začal
pociťovat jakýsi chlad. Protřel si spánkové kosti.
Zavrávoral. Opřel se o stůl. Bylo ticho jako při kostelní
mši.
"Promluvil na mě! Najednou se potom objevil i v nemocnici.
Nebudete tomu asi věřit - zíral mně přímo do tváře.
Já jen ležel, nemohl jsem se ani pohnout, a on jen koukal
a kolem se jen vznášela jeho, co já vím, jakási přání, příkazy
- prostě se stal zázrak - čuměl jsem kamsi do jeho nitra,
a ta jeskyně obalená kostnatou stěnou na mě vysílala fakta!
No, působilo to na mě, jako nekompromisní fakta? Vypadalo to,
jako jeho myšlenky. Jako, když na vás někdo míří samopalem
a plaše říká: chtěl bych vaši peněženku!"


Kdosi si odkašlal. Cinkly sklenice a výčepní vrazila
do dveří: "Dáte si něco?!", zakřičela. Když přehlédla
zkušeným pohledem místnost, rychle vycouvala.
"Všechny nás ovlivňují, co ovlivňují - oni nás dokonce
i řídí," nadechl se, "všem nám nařizují, co máme dělat."
Pohlédl zmateně po přítomných.
Po straně sálu se se skřípotem začal otáčet větrák.
Zacinkaly plechové mřížky, ozvaly se pleskavé zvuky a na
protilehlé stěně se pozvolna rozkmitaly stopy světla a stínu,
které sem začaly loudavě pronikat z neonového osvětlení
před hospodou.


Bouchl nečekaně do stolu: "Diktují nám, kam máme chodit,
jak máme vychovávat děti, čemu se máme smát, nad čím si
lámat hlavu, jaký pole máme upravit a jaké obrázky produpat
do úrody," přelétl pohledem kamenné tváře před sebou.
"Dost! Pro začátek musíme výrobu našich obrázků na poli
nechat!", vykřikl.
"Mě nikdo neradí," zaslechl z přítmí.
Pohlédl na parťáka: "To si myslíš. Nebýt toho blesku,
co mně vyčistil mozek, taky bych tomu, co vám teď říkám,
nevěřil."
"A co teda ty obrázky, na kterých se tolik namakáme,
mají podle nich znamenat?", vykřikl hlas od konce stolu.
"To nevím. Prostě mě tak napadli," na okamžik se odmlčel,
aby nalezl vhodná slova, "v tom to je. Oni ti je vsunou do
hlavy a ty si myslíš, že je to tvůj nápad".
Sálem se začali šířit nesouhlasné poznámky.
Po chvíli vstal muž v pracovní kombinéze a odkašlal si:
"Šéfe, já ti nevím, ale pokud nám tam ti shora nějak radí,
proč je neposlechnout?"
"V tom to právě je."
"Co v tom právě je?", skočil mu do odpovědi a pohlédl
na kamarády kolem sebe. Ti mu většinou s pootevřenými
ústy přikyvovali.
"Nechápeš?", zahleděl se do šera místnosti, " taky diktují přece
všem prodavačkám, řidičům, vojákům, doktorům, vrahům,
úřednicím, zločincům, kadeřnicím - prostě všem lidem na zemi!"
"To je ale vopravdu pěkná blbost.", rozesmál se pracant.
"Zamysli se - hrají s náma všema prostě takový šachy. Ale já
v tom už dál nejedu!", rozhodl se právě na sto procent marod,
"hoši, když chcete v noci válet klasy - prosím, běžte a snažte
se!", pocítil takovou vnitřní slabost, že se musel náhle posadit,
"ale beze mě."


Muži po sobě chvíli pokukovali, ozval se vzrušený šepot.
Nakonec s výsledkem porady vystoupil automechanikův syn:
"Jdeme na to! Prošlápneme pole, ale použijeme plánek, na kterým
sme se už dohodli před tvoji havárkou," prolétl pohledem zbývající
parťáky, kteří souhlasně přikyvovali hlavami.


Tajemná schůzka skončila. Na zvlněnou krajinu se snášelo
bimbání z kostelní věže. Bylo přesně deset hodin večer.
A střechy domků, na upravené zahrádky i všude kolem do
prostoru tichého přírodního koutu začalo propadávat vlhko
příjemné letní noci.


Mladí lidé pospíchali do svých domovů, do přístěnků či garáží,
aby si nachystali na noční povyražení potřebné nářadí -
motouzy silných nití, dřevěné válečky, laserové paprskové
svítilny nebo různě tvarované destičky.
Když se všichni rozloučili u rybníčku na náměstí, jeden
z nich zvolnil chůzi. Zastavil se a čekal, až jeho přátelé
zmizí v postranních uličkách. Pořádně se nadechl.
Náhle ho opustily zbytky sil. Musel se posadit do trávy
a zavřel oči.
Před ním se roztančily nejprve malé hvězdičky, pak se náhle
zvětšovaly až se proměnily v jakési neforemné obrazce.


Uvědomil si, že vstává. Zamířil vyčerpaně k mohutným vratům,
které se tyčily mezi odstaveným traktorem a několika dalšími
zemědělskými stroji. 

Byl konečně zase doma.



 

 

Pro přidání komentáře se přihlaste.
  • Kai Autor
    Kai
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 15. února 2016, 09:11
  • 413 zobrazení
  • 0 oblíbené