K R U H Y - 2.kapitola
Literatura > Vícedílné
K R U H Y
2.kapitola
Uplynuly dva měsíce a muže naložili do sanitky.
Sestry i doktoři se na něj usmívali, poté mu někteří
i zamávali - a eskorta ho převezla domů.
Než ho uložili do jeho čistotou vonící postele, blábolivě
zdravotníkům děkoval, nechápavě přitom zíral na manželku,
která před nimi celou cestu cupitala a otevírala bezpočet
dveří, i na domácího mazlíčka - kočku Nelky, která se ustavičně
saniťákům pletla pod nohy, dokud ji nevzal do náruče doktor
- a tak ho mohla také radostně podrápat.
Když na něj položili péřovou domácí duchnu, ihned vyčerpaně
odpadl. Okamžitě usnul.
Ve spánku se kolem něj míhala kulatá světla, nějací chlápci
v policejních mundůrech mu zaráželi pod nehty skobičky
k pověšení obrazů, pak je vystřídaly sestřičky v bleděmodrých
kombinézách a cpaly mu do vyschlého hrdla různě barevné
pokrmy, a to tak bezvýznamné chuti, že by se chtělo říct
žrádlo.
Vyskočil z postele a začal utíkat. Rozrazil dveře a ocitl se
na jakési dlouhé chodbě. V běhu se začal kolem sebe
rozhlížet. Míjel několik dveří, ale stále nepřišel na to, které
má otevřít.
Nakonec do jedněch v krajní nouzi vrazil. A bylo to opravdu
na poslední chvíli.
Sekera v ruce jedné macaté ošetřovatelky ho minula jen
o ten příslovečný vlásek. Zabouchl za sebou a otočil v zámku
obrovským klíčem. Klesl do židle, která na něj vyčkávavě zírala
ze středu oslnivě prosvícené místnosti. Po straně napravo
zakrývala stěnu veliká zelená tabule.
Odkudsi z húry k němu dolehl bezcitný hlas: "Až se vrátíš
a probudíš se k životu, vezmeš telefon a svoláš všechny svoje
tvořitele. Pak půjdete na pole s obilím - pod Sněžným mlýnem.
Ve vzduchu se ocitla bílá křída a začala čmárat na tabuli
nejprve obrazec místa a poté do něj umistňovala i na první
pohled bláznivě složité geometrické obrazce.
"Už tě nikdy neposlechnu!", zmohl se na neslyšný výkřik,
"už to nikdy neudělám! Už mám dost těch vašich hovadin!"
Probudila ho ledová placka. Otevřel oči a zamžoural na mokrý
hadr, který mu prochlazoval čelo.
"Už je dobře, miláčku, ničeho se neboj!", uklidňovala ho usměvavá
tvář ženy, která se nad ním skláněla.
"Kde to jsem?", pokusil se opřít o loket a rozhlédnout se.
"Jsi doma, už jsi zase zpátky doma," hladila ho levicí po mokrých
vlasech, zatímco pravou rukou si kapesníčkem stírala krůpěje slz,
které se ji prodíraly pod oční víčka.
"Klid, paní, to víte, dlouho byl v umělém spánku. Musí si, tak říkajíc,
srovnat myšlenky. Před převozem dostal navíc medikaci na uvolnění.
Bylo toho na něj příliš. Jsme rádi - je to zázrak - že jsme vám ho
přivezli už nyní," usmál se na ni doktor.
"Ano, stále je chudáček drobet zmatený," vysmrkala se, "a do
toho ten převoz, to kodrcání po silnicích - ještě chvíli to bude
asi trvat, než zjistí, že je v bezpečí vlastního domova," hlasitě
zaštkala a vyměnila pacientovi obklad.
"Jen co se řádně probere, chytí vás kolem krku. To víte, měl
občas také svoje sny", zamrkal na ni, " a kdyby nastaly nějaké
problémy, ihned nám zavolejte. Jinak na kontrolu si pro něj
kolegové přijedou za týden. A hlavně nesmí z postele!", vytáhl
z kapsy bílého pláště velikou krabičku s léky a podal ji ženě.
Jen co zavřela za trojicí zdravotníků domovní dveře a vyběhla
po schodech do prvního patra, slyšela už z dálky známou barvu
hlasu, který se unaveně prolínal prostorem: " Jsem doma, zase
jsem doma! V sedm hodin všichni U valacha."
S úlekem vrazila do pokoje.
Muž stál rozkročeně u stolu, zvolna se pohupoval od špiček
k patám, balancoval na všechny strany, div, že se nesklátil
na koberec, a přitom vyťukával číslo na telefonním přístroji.
"Proboha, co to děláš?!", zděsila se.
"Hm," strnule se pokusil o křečovitý úsměv, "musím přece svolávat
parťáky!"
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 0 bodů
- 0 komentářů
- 0 hodnocení
- 12. února 2016, 08:56
- 446 zobrazení
- 0 oblíbené
-
