Jde to Dobré Wow!

K R U H Y - 2.kapitola

Literatura > Vícedílné

 

 
K R U H Y
2.kapitola
 
 
 
 
Uplynuly dva měsíce a muže naložili do sanitky.
Sestry i doktoři se na něj usmívali, poté mu někteří
i zamávali - a eskorta ho převezla domů.
Než ho uložili do jeho čistotou vonící postele, blábolivě 
zdravotníkům děkoval, nechápavě přitom zíral na manželku, 
která před nimi celou cestu cupitala a otevírala bezpočet 
dveří, i na domácího mazlíčka - kočku Nelky, která se ustavičně
saniťákům pletla pod nohy, dokud ji nevzal do náruče doktor 
- a tak ho mohla také radostně podrápat.
Když na něj položili péřovou domácí duchnu, ihned vyčerpaně 
odpadl. Okamžitě usnul.
 
Ve spánku se kolem něj míhala kulatá světla, nějací chlápci
v policejních mundůrech mu zaráželi pod nehty skobičky
k pověšení obrazů, pak je vystřídaly sestřičky v bleděmodrých
kombinézách a cpaly mu do vyschlého hrdla různě barevné
pokrmy, a to tak bezvýznamné chuti, že by se chtělo říct
žrádlo.
Vyskočil z postele a začal utíkat. Rozrazil dveře a ocitl se
na jakési dlouhé chodbě. V běhu se začal kolem sebe
rozhlížet. Míjel několik dveří, ale stále nepřišel na to, které
má otevřít.
Nakonec do jedněch v krajní nouzi vrazil. A bylo to opravdu 
na poslední chvíli.
Sekera v ruce jedné macaté ošetřovatelky ho minula jen
o ten příslovečný vlásek. Zabouchl za sebou a otočil v zámku
obrovským klíčem. Klesl do židle, která na něj vyčkávavě zírala 
ze středu oslnivě prosvícené místnosti. Po straně napravo 
zakrývala stěnu veliká zelená tabule.
Odkudsi z húry k němu dolehl bezcitný hlas: "Až se vrátíš
a probudíš se k životu, vezmeš telefon a svoláš všechny svoje 
tvořitele. Pak půjdete na pole s obilím - pod Sněžným mlýnem.
Ve vzduchu se ocitla bílá křída a začala čmárat na tabuli
nejprve obrazec místa a poté do něj umistňovala i na první 
pohled bláznivě složité geometrické obrazce.
"Už tě nikdy neposlechnu!", zmohl se na neslyšný výkřik,
"už to nikdy neudělám! Už mám dost těch vašich hovadin!"
 
Probudila ho ledová placka. Otevřel oči a zamžoural na mokrý 
hadr, který mu prochlazoval čelo.
"Už je dobře, miláčku, ničeho se neboj!", uklidňovala ho usměvavá
tvář ženy, která se nad ním skláněla.
"Kde to jsem?", pokusil se opřít o loket a rozhlédnout se.
"Jsi doma, už jsi zase zpátky doma," hladila ho levicí po mokrých 
vlasech, zatímco pravou rukou si kapesníčkem stírala krůpěje slz, 
které se ji prodíraly pod oční víčka.
"Klid, paní, to víte, dlouho byl v umělém spánku. Musí si, tak říkajíc,
srovnat myšlenky. Před převozem dostal navíc medikaci na uvolnění.
Bylo toho na něj příliš. Jsme rádi - je to zázrak - že jsme vám ho 
přivezli už nyní," usmál se na ni doktor.
"Ano, stále je chudáček drobet zmatený," vysmrkala se, "a do
toho ten převoz, to kodrcání po silnicích - ještě chvíli to bude 
asi trvat, než zjistí, že je v bezpečí vlastního domova," hlasitě 
zaštkala a vyměnila pacientovi obklad.
"Jen co se řádně probere, chytí vás kolem krku. To víte, měl 
občas také svoje sny", zamrkal na ni, " a kdyby nastaly nějaké 
problémy, ihned nám zavolejte. Jinak na kontrolu si pro něj 
kolegové přijedou za týden. A hlavně nesmí z postele!", vytáhl 
z kapsy bílého pláště velikou krabičku s léky a podal ji ženě. 
 
Jen co zavřela za trojicí zdravotníků domovní dveře a vyběhla 
po schodech do prvního patra, slyšela už z dálky známou barvu
hlasu, který se unaveně prolínal prostorem: " Jsem doma, zase 
jsem doma! V sedm hodin všichni U valacha."
S úlekem vrazila do pokoje. 
Muž stál rozkročeně u stolu, zvolna se pohupoval od špiček
k patám, balancoval na všechny strany, div, že se nesklátil
na koberec, a přitom vyťukával číslo na telefonním přístroji.
"Proboha, co to děláš?!", zděsila se.
"Hm," strnule se pokusil o křečovitý úsměv, "musím přece svolávat 
parťáky!"
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 

Pro přidání komentáře se přihlaste.
  • Kai Autor
    Kai
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 12. února 2016, 08:56
  • 372 zobrazení
  • 0 oblíbené