K R U H Y - 1.kapitola
Literatura > Vícedílné
K R U H Y
1.kapitola
"Potichu!", zašeptal několikrát nervózně muž v čele skupiny.
Za ním se plížili čtyři přikrčené postavy. Rozhlíželi se
na všechny strany a nohy kladli opatrně do stopy, kterou
zanechal jejich vůdce. Poslední držel v rukách jakési hrabátko,
kterým pečlivě zahlazoval veškeré viditelné stopy.
Na popůlnoční krajině, mimo pětice rušitelů, prakticky nic
mimořádného nerušilo obvyklý řád nicotnosti. Byla dokonalá
tma, jako by padla do údolí všeobjímající kopule naprostého
uvolnění.
Skupinka se rozvážně plížila po mírně uleželém pásu, který
před nimi už dávno zanechal secí traktor. Rozměrné lány polí
dorůstajícího obilí se svěže pohupovaly v mírném větříku.
Nad hlavami občas prolétlo cosi, co mohla být třeba sova.
Nebo netopýr? Nebo kupodivu například zhmotnělé magnetické
vlnění?
Asi po půlhodině pohybu se partička ocitla takřka uprostřed
bující krajinky. A ihned se dala do práce. O tom, že byli všichni
na tuto činnost dobře připraveni, nemohlo být žádných pochyb.
Aniž se mezi sebou nějak domlouvali, každý přesně věděl,
co se od něj očekává.
Ve vesnici se začala probouzet i domácí zvířátka.
Zachrochtalo prasátko, zaduněla nejprve jedna a za okamžik
i další krávy, rozezpívali se kohouti a po chvíli byla směska
zvuků natolik promíchaná, že bylo jen těžko říct, kdo další se
postupně přidával.
"Do prdele!", zařval statný chlápek a šlápl prudce na brzdu
malotraktoru. Vlečka naložená hnojem ho málem převrátila.
"Kurva, už je to tady zas!"
Vyskočil zuřivě na zadní a rozhlížel se vztekle po poli, které
se vynořilo pod ním, když začal sjíždět s kopce za zemědělskou
osadou.
"Já si na ně - my si na ně - příště už, do prdele, počkáme!
A rozstřílíme vás, jako koroptve!", odplivl si z kabiny rovnou
na nocí mládnoucí zem.
A vůbec nebylo divu, že místní rolníci brunátněli - už třetí rok -
při pohledu na zpustošená pole, na nichž se záhadně rýsovala
kolečka, obdélníčky či ovály a čtverce.
To ovšem nebylo zdaleka všechno. Další škůdci se teprve
začali sjíždět ze širokého okolí. Do toho televize, potrhlí novináři
i neukojení dokumentaristé od všemožného filmu.
Kvinteto zatím odpočívalo.
Společnou akci dostatečně zajedli a zapili. A pak šli v klidu
do hajan, jak se v tomto historicky ležérním regionu poctivě
stále říká.
Zábava je zábava, ale z něčeho musíme být také živí, chápali
tuto nepříjemnou nutnost všichni bez ohledu na momentální
únavu, když se opuchle probrali z mrákot.
Navíc bylo důležité, nejdříve se připravit na další fázi.
Rozhodlo demokratické losování - dva z nich budou muset
telefonovat do redakcí a přihlásit se jako další očití svědci
nočního reje záhadných mimozemšťanů.
Zbylí dva se tedy vydali k automobilu. Nastartovali a vyjeli
na výlet do vytypovaného místa poblíž státní silnice.
Po téměř hodině cestování zastavili na konci polní cesty,
která odbočovala za stanovištěm benzínové pumpy k lesnímu
návrší.
Vystoupili z vozu a protáhli se.
No, měli to pěkně vymyšlené.
Na kapotu rozložili mapu a posvítili si na ni baterkou. Před nimi
se tyčila mohutná konstrukce stožáru elektrického napětí.
A v deseti metrech nad zemí se na něm zřetelně vyjímala
bytelná skříň trafostanice. Je to jistě určité riziko, ale pro
odborníka to není žádný veliký problém. Odšroubuje se
odtokový uzávěr a vypustí se chladící olej - a ten nás
platí - pohlédl vzhůru chlapík v placaté čepičce, která
ho patrně mohla pasovat třeba na vousatého mistra Lenina.
Muži vytáhli z kufru auta nářadí a ten statnější prostříhal
ochranný plot a začal šplhat po železném žebříku vzhůru.
Pomenší uslintaný chlapík, který měl sledovat okolí, si zatím
doplňoval odhodlání z placaté láhve.
"Tak co?", pohlédl po několika minutách vzhůru.
Právě v tom okamžiku se zablesklo. A mohutný proud jisker
ještě chvíli ozařoval okolí.
Když otevřel podvědomě křečovitě zavřené oči, ozvala se
těsně vedle něj dutá rána. Silák dopadl na zem a z jeho
pokrouceného, začernalého těla se stále ještě kouřilo.
Opilec zíral na představení v toporném úžasu - v mírných
obláčcích, kterými prosvítalo světlo svítilny položené
na střeše automobilu - se tělo jeho kamaráda zvedalo
a zase klesalo, svíjelo se v křečích chvíli směrem k lesu,
a chvíli zase v jakýchsi úklonách směrem do propasti
před vzdálenou benzínkou v nížině pod nimi.
"Rychle, prosím vás, rychle! Musíte hned přijet, kamošovi
se udělalo moc špatně," vřískal do mobilu chvějící se mužík,
který se skláněl nad volantem vozu.
"Jo, u vedení na konci hřbitova, leží tam, u elektrického
stožáru na konci cesty za benzínovou stanicí. Rychle,
prosím vás, jeďte rychle! Ne, nemám žádné jméno."
Řítil se alejí, potom zabočil do blízkého lesa a zastavil. Vypnul
motor a začal šmátrat v postranní kapse dveří. Konečně našel,
co tak nutně potřeboval - flašku usilovně čpící tekutiny.
Odšrouboval závěr a lokal a lokal.
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 0 bodů
- 0 komentářů
- 0 hodnocení
- 10. února 2016, 08:56
- 618 zobrazení
- 0 oblíbené
-
