Introvská noc III.

Bylo kolem druhé, měl jsem po škole, byl jsem po obědě, sprcha mě také neminula a na pokoji bylo nějak mrtvo, jelikož zbylá půlka osazenstva měla odpolední výuku. Vyšel jsem na chodbu. Nikdo tam nebyl, jen Verča. Už jsem se s ní dříve setkal, na té slavné hip-hopové akci v jídelně. Čekala tam na svoji kamarádku či spolužačku a kupodivu si mě pamatovala. I když je dost možné, že jsem tam byl dost výraznou, opilou, osobou. Chvíli jsme se bavili, zdála se mi sympatická, ale po krátké rozmluvě se musela rozloučit, protože se jí kamarádka navrátila z pokoje a měli v plánu někam jít.

“Hele, já se tu pak ještě stavím, jo?”

“Tak jo, víš, kde bydlím“ neodporoval jsem. Pak se moc pěkně usmála a odkráčela pryč. Spolubydlící se rozhodl pro šlofíka, tak jsem si od něho nejdřív dovolil na počítač. A že šel spát, tak byl ochotný. Já měl počítač pouze doma, tak mě potěšila jeho neskonalá vlídnost. A ona opravdu nelhala. Kolem čtvrté dorazila. Zaťukala, já se zvedl od počítače a pozval ji dál. Museli jsme ale šeptat, abychom ho nevzbudili. Seděla na kraji postele, já u stolu, takže jsem se na ni díval z nadhledu. Ale i když se stavila na chvíli, bylo to fajn, hezky se dívala a smála a jelikož jsme se nemohli příliš hlasitě bavit, navrhla, že se sejdeme večer na klubovně a pustíme si nějaký film. Opět jsem nebyl proti, proč by také. Sedli jsme si dozadu do křesel, během filmu jsme se lechtali, smáli se. V jednu chvíli, když mě chtěla opět lechtat, jsem jí lehce držel za zápěstí, aby toho nechala. Křesla jsme měli vedle sebe, přes opěrátka se špatně naklánělo, ruce mi pomalu a volně sklouzávaly a ona se na mě s úsměvem dívala, zatímco se už naše prsty proplétaly. Naklonil jsem se a bylo to. Na světě bylo hned krásněji. Druhý den jsme se sešli podobným způsobem.

“Miluju tě,” řekl jsem jí ten den. Ale myslel jsem to vážně, cítil jsem to tak.

“Já tebe taky,” odvětila bez odmlky.

A tak začalo období s Veronikou, období, kdy jsme se všemožně scházeli a kdy mě po ránu chodila budit na pokoj. Pro mě krásný, živý budík, pro ostatní na pokoji čiré ranní zlo.
 

O měsíc později. Pátá hodina odpolední, půlka října, přes podzimně zbarvené koruny stromů prosvítaly paprsky slunečního světla, vypadalo to krásně, ale na fotku kýčovitě. Venku tak deset stupňů. Nám to ale nevadilo. Měli jsme pizzu, slivovici, džus a dobrou náladu. Vyšli jsme do parku, že si alespoň sedneme na lavičku. Chvíli trvalo, než jsme se tam dostali a navíc byl park do kopce a my jsme samozřejmě chtěli až nahoru. Prázdných laviček byla kolem spousta, navíc to bylo lehce odlehlé místo, skoro nikdo tím směrem nechodil. Sedli jsme si. Výhled jsme měli pouze na vysoké smrky. Otevřeli jsme papírovou krabici. Bylo to tady. Na pizze se projevilo počasí rychle. Byla studená. Ale to nám také nevadilo. Měli jsme studenou pizzu, neotevřenou slivovici, džus a stále dobrou náladu. Pojídali jsme onen rádoby italský pokrm, zapíjeli ho slivovicí a tu zapíjeli džusem. Každý si dal spravedlivě dva loky a pěkně to mizelo.

“Normálně je mi tady už zima,” řekla Sára.

“Tak se zahřej. Dej si dvacet kliků, pár dřepů a dej si tady kolem parku pár koleček,” řekl jsem z legrace. Ale ona to tak nevzala. Položila lahev, narovnala si bundu a vystřelila kamsi do porostu. Vrátila se po pěti minutách, těžce dosedla zpátky na lavičku a hlasitě oddechla.

“Kdes byla, prosím tě?” ptal jsem se.

“Běhat.”
 

Měli jsme polovinu flašky za sebou, venku začalo přituhovat a večeře se blížila. Vesele jsme se vydali k intru a já měl trochu pochyby, jestli to na nás někdo nepozná. K večeři topinky s masovou směsí. No potěš. Končilo to všude možně, v puse minimálně. Raději jsem tác s Pollockem odnesl. Na intru jsme se usadili na klubovně jiného patra. Měli tam piáno. Museli jsme dokončit, co jsme začali. Jenže já pokračoval v zajetém tempu dvou loků, Sára snížila počet na jeden. Následky? Samozřejmě katastrofální. Vrátili jsme se na naše patro. Bylo už po osmé a na chodbě se pohybovala spousta lidí, už jsme to měli tak ve zvyku, že jsme se navečer scházeli a na chodbě si povídali. Vychovatelky to neměly rády. A tenhle večer tu bylo lidí opět dost, já se mezi nimi opile potácel na pokoj. Potřeboval jsem močit. Dopotácel jsem se do chodby pokoje a trefil se do dveří na záchod.

“Ty vole, Karle, zavři si aspoň za sebou!” ozvalo se po chvíli z chodby.

“No jo, no jo...,” zamumlal jsem a zavřel za sebou dveře. Vydal jsem se za ostatními na chodbu. Spolubydlící mě s úsměvem pozorovali.

“Tak co Kájo, máš se?” začal jeden z nich.

“Ja ja. Ich liebe dich alle!” řekl jsem z nepochopitelných důvodů. Následovala salva smíchu.

“Was machst du? Was machst du?” pokračoval jsem za doprovodu smíchu.

“Ich habe zwei kinder...,” nohy se mi trochu zapletly. Otočil jsem se a vydal se opět na záchod. Pustil jsem slušnou salvu. Topinky si plavaly na hladině.

“Ty vole, Karle, zavři si tam!” ozvalo se zase z chodby.

Po vyvrhnuté salvě jsem se na chvíli položil na postel. Všechno se mi točilo a nedělalo mi to o nic lépe, k tomu mě pálily oči a musel jsem se posadit. Vyšel jsem zpět na chodbu, že to trochu rozchodím. Objevila se tam Verča. Když mě postřehla, usmála se, pak hned zvážněla. Přišla ke mně.

“Ty teda vypadáš. Cos dělal?”

“Trochu jsem pil...”

“Cos pil?”

“Slivovici.”

“Prase.”

Dlouze si mě prohlédla.

“Tys hulil?”

“Cože?”

“Máš rudý oči.”

“Ale ne. Vždyť ani nekouřím. To mám z venčí, byla tam kosa.”

Evidentně tomu nevěřila. Ale bylo to tak.

“Hele, takhle tě nemůže žádná vychna vidět. Udělám ti kafe, to tě spraví.”

“Já nepiju kafe,” odporoval jsem.

“Bude ti fakt líp.”

“Nechci kafe.” 

“Udělej to pro mě, prosím.”

“Tak jo,” vzdal jsem se. Šli jsme na kuchyňku, uvařila mi kafe a postarala se, abych ho celé vypil. Smrdělo. Prostě mi smrdělo. Bylo to mé první a poslední kafe.

“S kým ses tak vůbec zřídil?” začala.

“Se Sárou.”

“To seš dobrej, já se tu o tebe starám a ty mi klidně řekneš, žes byl s jinou!”

“To je kamarádka ze třídy, prosím tě, klid.”

“Tohle fakt není možný,” řekla a dala se na odchod. Na schodech jsem ji těsně doběhl a chytil za ruku. Asi dost bolestivě.

“Au! Seš fakt nemožnej, nech mě bejt laskavě!” vykřikla na mě a pokračovala dál ze schodů. Já se na schodech posadil. To jsem podělal. Často měla různé nálady a bylo to pak všelijaké, ale teď byla důvodně naštvaná a zklamaná. Nebo přeháněla? Nemyslelo mi to jasně, ale v hlavě jsem si to dál rozebíral.

“Co tady děláš?” ozvalo se najednou nade mnou. Byla to Nikola s Týnou.

“Čau. Ale… s přítelkyní jsme se nějak chytli, protože jsem se opil.”

“No vypadáš slušně. My jdeme zrovna od vás z pokoje.”

“Tak to jo. Hele, ale já vás tam neviděl.”

“Za to my nemůžem,” smáli se.

“Nejdeš k nám? zeptala se Nikola. “Jsme přestěhovaný, bydlíme spolu na pokoji.”

“Srazili jsme si postele, máme super letiště!” doplnila Týna.

“No neříkejte.”

Vydal jsem se s nimi na pokoj. Nikola tentokrát nebyla opilá, ale zhulená. Na Týně jsem nic nepozoroval. Na pokoji se obě nacpaly do postele a já si sedl na kraj. Mlčelo se. Něco si šeptali.

“Kájo, už jsi s nějakou byl?”

“Jo. Byla asi tak dvakrát starší jak já.”

Začaly se smát. Nevěřili mi to. Výsměch jsem vždy nesnášel.

“Hele, tak tady můžu přespat nebo jak? Zpátky na pokoj to asi nedám.” snažil jsem se obrátit list a sedl jsem si doprostřed postele.

“Jasný, ale buď hodnej” odvětila Nikola a lehla si po mé pravici. Týna si dala sprchu a pak zabrala místo vlevo. Ten večer jsem ani nic nezkoušel. Obě byli ke mně otočené zády a já ležel na zádech a zíral na pulzující strop. Myslel jsem na Verču. Tušil jsem, že bude brzy konec. A byl. O tomhle se nikdy nedozvěděla, ale i tak mě nechala. Trápilo mě to, ale nechal jsem si to pro sebe a ráno ve škole jsem se ani Sáře nesvěřil, zřejmě mou nemluvnost přisuzovala kocovině.