MASKERVILLSKÝ PONY - 4.část

MASKERVILLSKÝ PONY
4.část - začátek 

Profesor, který byl spíš známý pod přezdívkou Ochi,
než pod svým pravým jménem, se na chvíli nepřítomně
zahleděl před sebe.
Možná to ani příliš nevnímal, ale jeho poněkud evropsky
laděné oči se vpíjely přímo do nitra velikého akvária hned
vedle vstupních dveří jeho soukromé pracovny.
Podřimovala tam na kameni rybka. Natřásala jemně
ploutvemi - jakoby chmýřím - a boulila unaveně oči.
Vypadalo to tak, že, ačkoliv pravděpodobně nespala,
vzhledem k rozporuplnému pohledu, možná jen tak
vyčerpaně přemýšlela.
Ochi zatřásl hlavou a zamrkal. K čemu kosmické rakety,
na co složité výpočty cestování časem!? Fuj!
Pohlédl zpátky na popsaný papír v psacím stroji a rozhodl
se pokračovat.
Slova, která promyšleně vkládal na čtvrtky papíru, by - za
opodstatněných okolností - mohla změnit vpravdě cokoliv
na tomto našem známém světě.
Profesor propadl vědě tak neoblomně, že se rozhodl pohltit
se myšlenkami stejně jako několik obětavců před ním.
Necítil se sice jako například Tesla nebo Einstein, ale kdoví,
jaká kouzla se proplétala jeho nevšedním mozkem.
Když dokončil zprávu, do nastalého ticha se rozezvučela
poplašná siréna, která hlásila, že vzniklo v domě nebezpečí
požáru.
"A je to tady!", pronesl s odevzdaným úšklebkem Ochi a vzhlédl
ke dveřím.
"Jste ten, koho hledáme?", přenesla na něj přání postava v přiléhavě
třpytivé kombinéze potápěče, který se snesl do místnosti takřka
stylově plavmo. Měl neobvykle velikou hlavu, hrubě vtíravý hlas
a kolem něj se vznášelo jakési nasládle teplé prostředí.
Jeho předpokládané tělo - či spíše jakási proměnlivá hmota - bylo
náhle nahastrošeno do všech možných tváří. Začalo se prolínat
místností od psacího stolu po obrazy na stěnách.
Čtverzubec stále odpočíval na balvanu, i když se mořská voda
v akváriu začala prudce vypařovat.
Také vědec pozvolna měnil barvu.
Kolem se stále vznášela hebká mlha.
Zatraceně, pomyslel si mladík, zase bude sněžit a já budu muset
odhrabávat chodník. Odemkl a vyběhl několik schodů do prvního
patra. Vrhl se k počítači. Vyzul si boty a odhodil bundu na válendu.
Monitor se rozzářil a hoch začal roztržitě ťukat do klávesnice.
Spěchal.
Ta myšlenka ho náhle před chvílí popadla, jako tak zvaný blesk
z čistého nebe.
No, jistě - lidská smrt je jenom přechodem do další dimenze. Tělo
se rozpadne, ale duše přejde do jiného organizmu. A to kdekoliv.
Ale pozor! To by bylo moc jednoduché. Zahleděl se na poletující sněhové
vločky. Na to už přišli chlápci velice dávno, jenže - a jsem tam, kde jsem
nyní - v jiném těle pak musí pracovat docela přirozeně, něco na způsob
vnuknutí myšlenky. Tak tak. Dalo by se to nazvat mým nápadem?
Těžko. Chce to nezvratitelně vědecký důkaz!
Hm, zamyslel se.
Říkáme tomu přece například zkušenost, zděděné vlastnosti - to ovšem
stále není žádný relevantní důkaz.
Prsty mu kmitaly po ovladačích jako v nějakém záchvatu probuzení.
To bude ono, pochválil se, když dokončoval sekvenci programu své
nové počítačové hry.
Musím počkat - zatím to namatlám jako science-fiction, vzdychl a hltavě
se vrhl na studenou sekanou, která vyčkávala na události příští
na dvoukolovém sporáčku.
Muž, který měl mezi spolupracovníky hezkou přezdívku - Ochi, právě
ležel připoután na prapodivné otáčecí matraci. Mhouřil oči do stříbřitého
oparu na konci dlouhého tunelu, k němuž se klouzavě přibližoval.
Po stranách se pohybovala, alespoň mu to tak připadalo, ohnivá tělesa,
která měnila svůj tvar a tedy i velikost. Kupodivu však z nich nesálalo
žádné teplo, i když tříštivě plápolaly, jako výbuchy zápalných bomb.
Postupně jeho pohled přilákala jakási nová představa. Ostřil do ní svůj
zrak, nebo si to tak alespoň jeho nitro představovalo.
Celkový obraz se rozjasňoval.
Že mě to dřív nenapadlo! To bude ono, musel se pochválit, a jeho
prsty se rázně opět rozběhly po klávesnici počítače. Připojil i druhý
a za chvíli i další přístroj. Sloučil vhodné řešení a doprogramoval
konfiguraci. Tak to je bomba! Podíval se na hodinky. Zatraceně,
zaklel mladík, za tři hodiny mám na univerzitě přednášku a pak
chceme jít s kámoškou do kina.
Ve významných světových novinách se mezitím šířila zpráva
o - se vší pravděpodobností - nešťastné události samovznícení
geniálního astrofyzika, profesora matematiky a fyziky.
Hasiči a poté i zdravotníci a policisté na místě záhadného činu
jen krčili bezradně rameny.
Vědcova rozlehlá pracovna byla požárem z desetiny netknutá.
Jen jeho křeslo za stolem, několik počítačů a polovina vědecké
knihovny byly spáleny doslova na popel.
Na druhém konci světa posedávalo několik ospalých hlav nad
hospodsky voňavou tabulí. Na ohmataných talířích byly ještě
stále patrné stopy po kyselích sledích a uzených makrelách, cibuli
a další nakládané zelenině. A pochopitelně tu také postávaly sklenice
piva a puťlíčky pro destiláty.
Kukačky nad barovou pípou začaly chřastit. Mechanizmus zavrzal,
otevřela se téměř celá vrátka, mezírkou se protlačil symbolický
opeřený špalíček - dozajista náznak opotřebovaného hýkala po
nočním tanečku s Nosferatem, a z rádia zaznělo hlasité pípání,
které všem v doslechu oznamovalo, že je skutečně opravdová půlnoc.
Muži rozevlátě povstali a srazili podpatky. V tu ránu vypadali střízlivě,
upraveně a odpočatě. Jako třeba železničáři při nástupu do služby
po celém světě.
Zasalutovali a v naprosté tichosti se dali do odříkávání modlidby
- nebo snad jakési přísahy?
Bylo ovšem - dle odezírání - patrné, že Maskervillský pony se vyskytl
v textu této prastaré místní hymny několikrát.