Jde to Dobré Wow!

MASKERVILLSKÝ PONY - 2.část

Literatura > Vícedílné

 

 
 
 
MASKERVILLSKÝ PONY
2.část - ...a opět
 
 
 
 
Nad blaty se opět rozpačitě smrákalo. 
Jako téměř každý den v tomto období roku. 
Pastviny si polehávaly pod jemným, ale dlouhodobým rosením 
z dešťových mraků.
Mohutná mlha pokrývala okolní thory, jejichž vrcholky mizely
v protmavlé šedi. Na to až vyzývavé ticho si každý z místních
obyvatel již dávno zvykl. Jen občas zapískal nějaký vyplašený
pták - bylo těžko rozlišit, který to vlastně konkrétně byl. V této
rozměrné a pochmurně nevlídné krajině se hlas odrážel nejen
od prapodivně tvarovaných skalisek, ale také od zakrslých
keřů, kamenité půdy i historických pozůstatků staveb pradávných 
chovatelů skotu a skromných zemědělců.
Ale všichni byli jakoby prokleti bájným strachem.
A ten je neopouštěl do těchto dnů. Dopadal na ně po probuzení, 
během dne, ba i navečer - některých se držel i během úděsných
snů či nočních náměsíčných štvanic.
 
"A tak to všechno jen pokračuje a pokračuje," zopakoval důrazně 
hasič.
"Jo," přitakal hrobař s promoklou ušankou, kterou měl pevně 
naraženou na své neforemné hlavě, "na močálech se děje něco 
moc záhadnýho. Každý rok se tam pár lidí ztratí."
"Má pravdu, ponrava. Jen ať přifukuje faktikum!", řekl si spíše pro 
sebe výčepní za barem, a utřel si nos do umatlané zástěry. 
"Blata jsou holt blata. Tam je občas unesený na věky i našinec."
"Je to tak. Močály jsou prokletý", poznamenala žena do vykládaných 
karet. Zírala přitom na kostlivce, kterého právě obrátila z hromádky 
na stole.
 
 
Starý muž odvázal fenku dobrmana od boudy a společně se vydali 
na obchůzku mezi močály. Chodili tak téměř každý podvečer, někdy 
i později, záleželo na tom, kdy se dědouškovi podařilo rozžvýkat 
večeři. 
Jeho paní sice nebyla už v jejím věku žádná krasavice, ale ohánět 
se vařečkou, to uměla. Jenže, co koupíte, to koupíte. Někdy se holt
i na okraj světa - do Maskervillu, dostane značně přetuhlé skopové.
Stařík si při tomto cestování mezi nepodajnými blaty tak zvaně větral
mnohaleté myšlenky svého soukromého bádání. Kdysi - před takovými
padesáti lety, ho zaujala příčina a vysvětlení obyčejných lidských snů.
Jistě, oficiální věda měla řešení - ale, která selsky uvažující hlava tomu
uvěří!?
 A právě v tomto období si konečně mohl - snad i oprávněně - 
myslet, že objevil možné řešení. 
Že by za častými nesrozumitelnostmi snů byla nahodilá skládačka? 
Složka několika prožitků od různých lidí, v různém časovém pásmu? 
Proč ne?! Vždyť lidský mozek funguje tak na pouhých ani ne čtyřicet 
procent! Ten zbytek by se mohl postupně doplňovat v dalším sběru dat 
při posmrtném pohybu, řekněme duše, vesmírem mimo to naše svazující 
tělo? 
Hm, zamračil se a sáhl do kapsy pláště pro zápalky.
"Co na to říkáš?", obrátil se na dobrmana, který zakýval souhlasně
hlavou.
Právě, když si mudrc zapaloval domácky zamotanou cigaretu -
byl tak zvyklý už od války, a tradici skálopevně dodržoval,
nakonec, hlavně si vychutnával pytlíkový tabák až z Argentiny -
zaslechl dusavý zvuk, který do těchto míst dozajista nepatřil.
Málem mu hořící zápalka propálila semišovou rukavici.
V ten moment začal pes potichoučku vrnět, jako by se mu
k misce na žrádlo blížila nějaká mimořádná zloba.
Muž pohlédl do zákruty blátivé cesty, odkud se rytmický sykot
začal blížit. Dobrman se mu vytrhl a rozběhl se. Zamířil mezi
keříky po straně, dokud se neponořil do marastu tmy.
Náhle se nad údolíčkem zablesklo, jakoby si někdo fotografoval
nevšední krajinku s bublající rašelinou. Zablesklo se i podruhé,
potřetí - pak se okolí rozzářilo, jako stadion při večerním fotbalovém
utkání. Ozvalo se krátce křečovité zachroptění a vzápětí i táhlý, 
skomírající sten.
Mezi nízkými keři se začal vlnit náznak ohnivého kruhu. Měnil tvar, 
výšku i šířku. Doprovázelo ho příšerné skřehotání, ba až ječivě 
hrůzný, lidským vnímáním nevysvětlitelný zvířecí nářek. 
A ten plápolající chuchvalec se, po jakoby zmateném úprku, 
rozkutálel kupodivu do skaliska vzhůru. Na konci vysokého thoru 
zmizel v prskajícím oblaku krátce pulsujícího dýmu.
 
Na vřesoviště se začal snášet po drobných kapičkách zesilující
déšť.
Po chvíli se slabě ozval bzučivý tón, který zesiloval a sílil, pak 
se nad krajinou opět rozzářil záblesk a mezi mračny prudce
prošlehla mohutná jiskra. A ohnivý Maskervillský pony se v tom 
vodním přívalu tiše rozplynul do neznáma.
Hned poté na blata ulehlo až strašidelné ticho.
Pomaloučku se začal krajem šířit mírný deštík a dopadal - ďáble,
věř či nevěř - naprosto bezhlučně.
A pak to znovu - a zběsileji - začalo pořádně. Zvedl se prudký
vítr a z nebe začaly dopadat blesky hlava nehlava.
Rozburácela se směsice hromů, dopadaly ze všech stran, dokud 
se orkán až krátce po půlnoci definitivně neutišil.
 
Když se nazítří dostali do těchto nevábných míst dva policajti, kteří
pátrali po nahlášeném zmizení starého pána se psem, našli jen pár 
ohořelých keříků a stopy kopýtek, ale těch tu bylo mnoho. 
Na blatech se přece potulovala od nepaměti nejen stáda divokých  
poníků.
A ohořelá vegetace? 
Prosím vás, po těch bleskohromových tanečních!
Pro přidání komentáře se přihlaste.
  • Kai Autor
    Kai
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 11. ledna 2016, 10:40
  • 396 zobrazení
  • 0 oblíbené