VYSVOBOZENÍ

Literatura > Povídka

 

V Y S V O B O Z E N Í

 

 

 

Tichá ulička na předměstí, která svým uspořádáním

dokreslovala jistou noblesu této významné lokality -

bydleli zde totiž známé osobnosti, například několik

umělců, významní advokáti, doktoři nebo architekti,

dokonce i starosta města - se pomaloučku nořila

do sváteční nálady.

Auta, která zajížděla do garáží byla jaksi tiší, více

se blýskala na podzimním sluníčku, a i lidé, kteří z nich

vystupovali, byli hned na první pohled laskavější, vlídnější

a určitě i zdravější.

Za několik dnů totiž opět bude další rok.

V elegantní rezidenci na konci ulice po pravé straně

se začala rozsvěcovat světla. Nejprve v přízemí

a postupně - jakmile dorazil domů i druhý bratr

novodobého majitele - také v horním patře.

Po dramatické smrti nevlastních rodičů, kteří nepřežili 

společně se třemi svými dětmi potopení hořící yachty,

zůstali ve vile bydlet jen jejich dva adoptovaní synové -

Petr a Pavel. Ti měli v den tragédie veliké štěstí

v neštěstí, jakýchkoliv akcí na neklidné mořské hladině se

neúčastňovali, trpěli, jak bylo všeobecně známo, mořskou

nemocí.

 

Otevřelo se okno a do zahrady pronikly tóny bezelstně

rytmické hudby - bum, bum, dus, dus, dus, bum a dus.

Na příjezdové cestě k domu zastavilo veliké terénní auto

a z něj vystoupily dvě dívky ve večerních šatech.

Se smíchem - jistě měly důvod k bezstarostnosti - se po

chvíli čekání ponořily do jeho vyzývavě prosvíceného

interiéru.

 

Kolem půlnoci již hudba vyhrávala až téměř na konci hlasitosti

přehrávače, přesto bylo slyšet i pomatené vřískání a třeskot

rozbíjených sklenic. Zábava bez předsudků se pro čtveřici

účastníků vyvíjela vcelku slibně.

 

"Neboj se, a skoč!", vykřikl Petr a svlékl si červené plavky.

Dívka se tedy rozběhla a po hlavě rozvířila ohřívanou vodní

hladinu. Plácla sebou do vody, až těžkopádné krůpěje dopadly

na Pavla, který se právě oddával gymnastické zábavě s její

kamarádkou.

Povalovali se mezi tůjkami těsně u skokanského můstku.

Nad nimi se, jakoby věštecky, rozpínaly mohutné paže

jakési podařené kopie antické sochy Poseidona. Šklebil se

na ně v potutelném úsměvu-neúsměvu, měl vrásčitě tepané

čelo a patrně plochá chodidla, což umocňovaly jeho nohy do X.

Tlumená světla kolem zahradního bazénu dodávala scéně

celkový obraz hollywoodských dojáků. Chyběla už jenom

helikoptéra na heliportu u dlouhé garáže.

Ozval se nečekaný výskot.

"Nech to, to je moje bábika!", vykřiklo roztomilé děťátko,

a vytrhlo soupeřce panenku z náruče. Holčičky právě vyběhly

z domu a cupitaly po vydlážděné cestičce přímo k bazénu.

Nedoběhly ani do půli cesty a z domu se vyřítil i jejich starší

bratr. Pružně se vznášel na veliké domácí kočce, za kterou

odlétaly chomáče tmavých chlupů.

Pavlova dívka se na loktech prudce zvedla z trávy a vykřikla:

"Stůjte! Stůjte, je tam hluboká voda!"

 

Vyskočila - a narazila hlavou do těžké stojací lampy. Ta se,

jak taková zařízení občas fungují, rozkomíhala - pomaloučku

se nakláněla a zase vracela, dokud definitivně neupadla na

skleněný noční stolek.

Tříšť se rozlétla pokojem.

"Co se děje?", začala se probouzet i Petrova noční umělkyně.

Ležela skrouceně na vysokém koberci těsně u obrovské

televizní obrazovky. Kolem ní se pomaloučku chystaly ke spánku

dohořívající svíce a zbytky nedojezených humrů. Po úzkém pruhu

lesklých parket blikaly rozšlapané vrstvičky kaviáru a prázdné

obaly od žertovných intimních předmětů.

"Já ti nevím", rozhlížela se po pokoji roztěkaná buditelka. Vlající

hebký závěs jí přitom pohladil tvář.

Kýchla a utřela si do něj pohotově nos.

"Kde jsou ty naše buzny!?", napadlo ji náhle, když nikde kolem  žádného atleta nezahlédla.

Podívaly se na sebe. Hleděly tak upřeně alespoň deset vteřin.

Pak otočily hlavy na poletující záclonu.

 

Tápavě doběhly až k okraji vypuštěného bazénu. V hloubce pod

nimi ležela dvě zmačkaná a mrtvá těla.

"Vole, rychle pryč!", zaskučela ta starší a rozběhla se pajdavě

zpátky k rezidenci. Tak rychle se ani neoblékají hasiči v koupelně

při vyhlášení poplachu. Doběhly k naleštěnému traktorku,

zablikala světýlka a otevřely se dveře. Třesoucí se rukou

byl vsunut klíček zapalování - a nic. Z motoru se ozývalo jen

jakési výsměšné klokotání. Dívky neměly dobrý start do nového

dne. Strnule zíraly na osvětlenou zeď před nimi.

"Dělej, vole!", první se probrala ta mladší.

"Co mám dělat, když ta šunka nestartuje?!"

"Zavolej taxíka, krávo!"

Tajemný sýček na prohnuté větvičce okrasného smrčku moudře

pokyvoval hlavou.

 

Žena za volantem si ve zpětném zrcátku prohrábla bohatě

nakadeřené, ale stále ještě ne zcela suché vlasy a omluvně

se otočila na cestující: "Neschnou potvory. Měla jsem si je

podložit zápalnou bombou," odkašlala si a pokusila se o ironický

úsměv.

Taxi se pozvolna zastavilo na parkovišti u nádraží a rozsvítilo

se vnitřní světlo.

"Peníze si nechte," vyhlédla řidička a mávla rukou, "dneska

rituju zadarmo." Než se stačily slečny vzpamatovat, bylo auto

pryč. Jen v chladném ranním ovzduší doznívala z autorádia

vábivá reklamní melodie červenokabátnického děduly: ...just make

me and someone happy...

 

"Ano, to jsou ony! Ty jsem předevčírem ráno odvážel z vily“,

potvrdil rozčileně policejním vyšetřovatelům taxikář, který 

po telefonické objednávce naložil obě pološílené dámy na předměstí

a pak je vysadil na parkovišti vedle hlavního nádraží.

"Jo, abych nezapomněl, to jim asi vypadlo", začal šátrat

po kapsách.

"Tady to mám," a položil na stůl slanou vodou čpící, od bláta

a mořského písku pomatlanou navštívenku yachtařského klubu.