Jde to Dobré Wow!

PELOPONÉZOS A DIAR - 4.dějství

Literatura > Scénář

 

 

Antický činoherní výjev

 

PELOPONÉZOS A DIAR

4.dějství –  požár

 

 

 

 

 

            Matulajova komnata. Žena s mušlí na hlavě čte dopis z rozlepené obálky.

Občas něco nesouhlasně sdělí papouškovi Diarovi, který ji sedí na klíně.

Nad ní se sklání Mnich. Kroutí při myšlenkách na znění dopisu hlavou.

Za oknem začne probleskovat záře požáru ve věži./

 

 

Mnich :

 

                        Co to za šalbu? Jako by počínal Řím plápolat?!

 

Žena /vstává od stolu a kráčí i s dopisem k oknu, vyhlíží ven, mávne štítivě

          rukou, vrací se a opět usedá/ :

 

                        Mnichu, žádný strachy! Hoří jen ve věžnici vězení... aspoň

                        se ušetří za Peloponézovu césarionskou popravu...

 

Mnich /leká se/ :

 

                        Cože, Jasnosti-Césariónko?! Vždyť všichni uplápoláme za živa!

                        /chce se rozběhnout ke dveřím/

 

Žena /chytí ho za roucho/ :

 

                        Stůj - a pozdrž cval, Bohulibosti!... Venku leje, že by krupobití příval

                        uhasil třeba poslední jehňátko - i kdyby chtěla hořet celá říše.

 

Mnich /pokleká a křižuje se, modlí se šeptem/.

 

Žena /dá se opět do hlasitého čtení dopisu/ :

 

                        Ach, celá třesu se vášní! Ještě, že krůpěje lásky mé rozpálené čelo

                        hasí.

 

/K sobě, odpudivě/ :

 

                        Co si ta kráva teletinská dovoluje!...Matulaj byl, je - a bude jen můj!

 

/Přelétává zrakem řádky, třese vztekle papouškem - ten zběsile kváká, náhle

ztichne, nevěřícně kroutí hlavou - k Diarovi, poté i k Mnichovi/ :

 

                        PS - jsem ještě panna... PS - jsem ještě panna?

                        Co to má znamenat, Mnichu!?

 

Mnich /pohlédne na papouška, dloubne do něj/ :

 

                        Ty první! /papoušek zakváká/

 

                        /Mnich k ženě/ :  Co to říkal?

 

 

Žena /rozpačitě/ :    

 

                        Říkal, že náš pán nejvyšší bude velmi spokojen.

                        /k Mnichovi/  Jak to myslela?...Kdo je vlastně tím pánem

                        nejvyšším - Césarión Matulaj?!

 

Mnich /pohladí ji po vlasech/ :

 

                        Ne, Jasnosti - pánem nejvyšším je přece pro křesťana

                        každého jen a jen Bůh!

 

Žena /vydechne si radostně/ :

 

                        Výborně... /náhle se ulekne a zpozorní/

                        Co to - kdo to?! Slyším na schodech ňáký šramot!

 

Mnich /otáčí hlavu ke dveřím, jde k nim po špičkách, otevírá je, nahlíží

                        do chodby, vrací se/ :

 

                        Jasnosti, přichází vzhůru náš nový osvícenec, jeho Césarius

                        Matulaj.

 

Žena /zděsí se, chvíli usilovně přemýšlí, rozhodne se, vyskočí k oknu a vyhlédne/ :

           

                        Pospěš, Mnichu, pospěš! Pojď rychle ke mně, a vyhlédni...

                        Rychle, rychle - nebo nám neuteče!

 

Mnich /utíká k oknu a vyklání se/ :

 

                        Co nám neuteče?! Vždyť hoří celá věž!

 

Žena /pobízí ho, spěchá/ :

 

                        Dělej, nemehlo - musíš se víc vyklonit! Pořádně,

                        stoupni si na špičky!... Už ho vidíš!?

 

                        /chytí ho za konečky noh a vystrčí ho z okna, oddechne si/ :

 

                        Tak - to by jsme měli... A hezky hořte - a zlé myšlenky zbořte!

                        /Za Mnichem vyhazuje i dopis/

 

 

Do dveří svého pokoje vchází uřícený Matulaj s dívkou, je opásaný mečem

v pochvě. Překvapí se, když uvidí ženu – svoji utajovanou matku.

Ihned ukrývá obvázanou ruku za zády. Žena k nim přibíhá a pokleká/ :

 

Žena /obřadně mu líbá chodidla/ :

 

                        Ó, všemocný - Césáriusi Matulajusi, oni živ a zdráv!

                        Oni neposkvrněn popelem a uhorky!

                        /všimne si ukryté ruky, zděsí se/

                        Ha - snad přece jen popáleni na všemohoucí ruce?!

 

Matulaj :

 

                        Ne - nic to není, Césariusko!...Jen škrábnutí od holubího

                        lejna...Chudáčci  vyplašení, hoří jim vajíčka pod hlavou -

                        je to kruté - a v tomhle nečasu...

 

Žena /rozpačitě - spěchá/ :

 

                        To je dobře, Césariusi Matulajusi - vlastně, co to říkám, v tom chvatu -

                        musím se s Diarem ještě postarat v domově otroků o zajištění nouzového

                        úklidu na dvoře. Než z města v údolí konečně hasebníci přispěchají.

                        Kdoví, který senátník tam ještě podřimuje!

 

 

Matulaj /také ve chvatu ji odbývá/ :

 

                        Správně, Césariusko - naší společné svatby příprava tímto musí velice

                        počkat... Eh, málem bych zapomněl, stejně napřed zhostíme se

                        Peloponézosova do hrobu uložení. Viď!?

                        / Žena mohutně pokyvuje na souhlas hlavou, líbá Matulajovi nohy,

                        vstává a kvapně i s Diarem odchází./

 

 

Matulaj vytahuje meč z pochvy a podává ho dívce. Ta couvá, nesouhlasně točí hlavou.

Matulaj postupuje za ní. Takto v naprosté tichosti obejdou prostor jeviště.

 

 

Matulaj :

 

                        Tak dost! Dělej...tak už dělej!... Usekni mně ihned ruku!

                        Musí to být!

 

Dívka :

 

                        Ne - to přece nemohu, drahý!

 

Matulaj :

 

                        Musíš...proboha milosrdného, musíš! Vždyť víš, že tě miluji!

 

Dívka :

 

                        Já tebe nadevše také, ach drahý! Miluji tě, jak nejvíc mohu!

 

Matulaj /netrpělivě/ :

 

                        Vždyť víš - já tebe také. A proto naše maminka - naše Jasnost

                        Césarionka, nikdy nesmí            zvědět, kdo já ve skutku opravdu jsem.

 

Dívka :

 

                        Lásko!

 

Matulaj /odvazuje si cár pláště z ruky, pokládá ji na stůl a odvrací hlavu/ :

 

                        Sekej! Proboha, sekej!!

 

Dívka bere od něj meč a napřáhne se s ním nad hlavou a...

Světla se prudce zatemňují - tma na jevišti.

(V reproduktorech zaznívá dohasínající bouře a větrná smršť odeznívá...

do tmy překvapí mohutný záblesk. Po chvíli se ozve  echovaná detonace.

Ozývá se skřehotání papouška, který mizí v dáli.)

 

 

 

 

O P O N A

        (konec)

 

 

 

 

 

 

 

Pro přidání komentáře se přihlaste.
  • Kai Autor
    Kai
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 07. prosince 2015, 09:05
  • 477 zobrazení
  • 0 oblíbené