PELOPONÉZOS A DIAR - 3.dějství

 

Antický činoherní výjev

 

PELOPONÉZOS A DIAR

3.dějství –  nehoda

 

 

 

 

Peloponézos sedí přikovaný za jednu ruku na kamenné zemi. Druhou si otáčí

s kolovrátkem sem a tam. V ponuré kobce je zima a přítmí.

 

 

Poloponézos /nevrle / :

                       

                        Co dělat?!

                        Toč se toč... a neodskoč!

                        Vrž a moč... a neodskoč!!!

                         /Zakřičí/ :  Zbrojnoši! ... No tak, hlídači bohabojní, když mě pustíte,

                        nebudete litovat!

                        /Přemýšlí/ :  Přece - dost bylo už rozmaru...???

                        Žert můj nejapný proměnil se v šarádu tuto?

                        ...A choť moje, sežere hovadinu sebevětší! Už toho právě dost mám...

                        výměna tluče na brány.

                        /Začne cloumat kolovrátkem/  :  Slyšíte? ... Já vím, že hry je konec...

                        Haló!...Haló?... Do hajzlu!... No nic - vy omezení tupani! ... První, který

                        z vás vejde, skončí jako krvavé obžerství v Colloseu-aréně ... Vidíte,

                        už na vás táram nelen ako Peloponézos, ale i břitkou křesťanštinou,

                         co...?!

                        Tak co? Změna?! Tak jo, jak chcete - kdo první vejde, hlava mu nesejde...

 

Ozvývá se šramocení klíče v zámku. Za okamžik se vrátka otevírají a vstupuje zbrojnoš,

který se vyhýbá světlu a zakrývá si tvář rukou. Peloponézos upravuje kolovrátek

a rozpačitě s ním točí opět sem a tam. Zbrojnoš chodí po prostoru, za zády ukrývá meč,

nakonec se zastaví a dlouze hledí na Peloponézose... Přejde k němu, kopne do kolovrátku,

který odletí.

Odhalí si tvář. Vězeň je překvapen.

 

Peloponézos :

                       

                        To ty, Matulaji?!

 

Matulaj /zpupně/ :

 

                        Hm, čekals snad někoho jiného?!

 

Pelop.:

 

                        Tak už mě pusť!

 

Matulaj :

 

                        ... a kam chceš jít, Ctihodný?!

 

Pelop.:

 

                        Ctihodný Césarióne!

 

Matulaj :

 

                        A kam bys tak chtěl chvátat, ctihodný Césarióne?!

 

Polop./velitelským tónem/ :

 

                        Dosti řečí - pusť mě konečně - je mně zima... a mám krutný hlad.

 

Matulaj :

 

                        Tak dobře - zase jsi vyhrál. Ale nezapomeň, kdo tě s oddaností

                        vysvobodil.

                        /Odhaluje meč, který objevil ve skříni, bodá Peloponéze do nohy.

                        Ten se překvapeně kroutí v křeči, úpí./

 

Pelop.:

 

                        Afričane!... Auúú - píchls mě do nohy!

                        /Tře si zranění./

                        Bože, toto bolí! Tuto neopatrnost ti snad nikdy neodpustím!

 

Matulaj /pokyvuje hlavou, váhá/ :

 

                        Ach ne! To jsem Césarióne nechtěl. Čepel se sklouzla, když

                        jsem se zahleděl z okénka... Pohleď, bouře sílí...

 

Pelop./bolestivě hledí do malého a zamřížovaného okna/  :

 

                        Podvaž mně tu ránu, nebo vykrvácím!

 

Matulaj :

 

                        Vezmu si část svého rukávu - stejně je mně jen na obtíž.

                        Jasnosti, vy máte ale ve svém těle krve!

                        /Odtrhává si rukáv a podvazuje Peloponézovi zraněnou

                        nohu. Na odhaleném předloktí se objevuje tetování./

 

Pelop./hledí na tetování na odhalené kůži ruky/ :

 

                        Dělej! ... Co to máš za symbol na své hnátě?

 

Matulaj :

 

                        Jaký symbol, Césarióne Poloponézosi?

 

Pelop. :

 

                         Matulaji, uvolni mně tady tu přepásanou ruku, a já ti ho

                        ukážu.

 

Matulaj /pohlédne na své tetování/ :

 

                        Ach táák – ty myslíš tohle? /ukazuje si na odhalené předloktí/

 

Pelop.:

 

                        Ano – myslím toho námořníka s mečem a dívku s květinou

                        v rozpuštěných vlasech na tvoji levé ruce.

 

Matulaj:

 

                        Co naplat, táto! …Ať mě mý velbloudi rozdupou! Ano, jsem to já,

                        tvůj dávno syn zatracený. A nyní, díky mladickému tetování,

                        vyzrazen.

                        … To se nemělo stát – to se opravdu nemělo stát!!

                        Vždyť jsem navěky odhalen!

                        /mečem několikrát bodá do Peloponéze, ten se v křečích svíjí

                        na zemi – a umírá/.

 

Matulaj si sedá na zem a pláče. Po chvíli do kobky vbíhají strážci vězení.

Matulaj vyskakuje a tři vojáky v boji zabije. Za okénkem zuří bouře.

Do otevřených dveří opatrně vchází dívka. Rozhlíží se – a spatří Peloponézose

v louži krve. Běží k němu a pokleká./

 

Dívka :           Tatínku, tatínku! Ach... Ach – můj tatínku nadevše milovaný!

 

 

Matulaj /přibíhá k ní a omdlévající dívku podepře/ :

 

                        Pohrobku mrtvého, ctihodného Peloponézose, neumdlévej!

                        Vzchop své tělo líbezné, a opri se o hruď moji!

                        Vždyť silni musíme být k osudu našemu.

 

                        /Otáčí se od dívky a zakrývá si ruku s tetováním. Sklání se

                        a trhá z dívčina pláště cár látky.Ta na něj vyděšeně koukne./

 

 

Matulaj /vykřikne/:   

 

                        A ještě ta róba zneucťující!...

                        /Otočen si ruku s tetováním utržkem obvazuje./

 

Dívka /utírá si kapesníčkem slzy, hledí na poničené šaty a na nouzový obvaz/ :

 

                        Co máš, Matulaji - ach, promiňte, Jasnosti - za újmu? Oni snad

                        zraněni těžce jsou také?

                        /v bázni od něj plaše odstupuje/

 

 

Matulaj /lekne se, pohlédne dlouze na dívku - pak hrdinsky/ :

 

                        Oni?... Kdo oni!?

 

Dívka:

                       

                        Matulaji, blázínku! ...Promiňte Jasnosti, vždyť jste náš nový Cesarión -

                        a těm se prostě - jak to říct - prostě se jim oniká...

                        Tak tedy - vy jako oni...?

 

Matulaj :

 

                        Jistě... tak je to správně... /ohlédne se po obětech/ :

 

                        Co se to tu stalo, ... co muselo se to tu před mým příchodem odehrát?

                        /chodí a prohlíží si mrtvé/...Jak otřesné dílo!

 

Dívka /zarazí se, k sobě/ :

 

                        Pozor! Já dopis můj tajný odložila v Matulajově komnatě! A on zde,

                        ... Běda! Matka moje... Kde matka moje!? To psaní nesmí oko její spatřit!

 

                        /k Matulajovi/ : Kde matka moje, Jasnosti?!

 

Matulaj /zarazí se, pohlíží na mrtvé/ :

 

                        Tady není.

 

Dívka /položí si ruku věštecky na čelo/ :

 

                        Já to tušila... já to věděla! Pospíchejme do jeho komnat,

                        ať dopis můj popatříme nerozpečetěný! /uchopí Matulaje

                        za neovázanou ruku a táhne ho z kobky ven, Matulaj se po chvíli vrací do dveří,

                        bere louč, která visí po boku a háže ji na zem - odchází/

 

Matulaj :

 

                        ... a dílo budiž dokonáno!

 

 

 

 

O P O N A

      / konec 3.dějství /