PELOPONÉZOS A DIAR - 2.dějství

 

Antický činoherní výjev

 

PELOPONÉZOS A DIAR

2.dějství – vyznání

 

 

 

 

 

/Pokoj v soukromých prostorách hradu. Sedí v něm dívka v antickém závoji

a píše dopis. Na stole plápolá svícen./

 

 

Dívka /přemýšlí, škrábe se brkem na hlavě, rozhodne se/ :

 

                        Byť - jako dívka z rodu mocného, a i Peloponézose dcera jediná,

                        už váhat, mně nepřísluší. Naložím se slovy, jak se patří. Vyjevím

                        své city, ať dopadnou jakkoliv...

                        Můj nadevše zbožňovaný - ano, takto již odhalím, co v duši

                        cítím.

 

/Zastavuje psaní, rozmýšlí a pokračuje./

 

                        Jako úvod to není plytké zase tak...Můj nadevše zbožňovaný,

                        v srdci mém vášní sálá touha...ano, touha po mocném těle tvém...

                        Ne!

                        /zarazí se, přemýšlí/

 

                        Mocném těle tvém - to je blbost!

                        Po duševnu teplém, jako vánek jarní...ano, to bude přesnější!

                        Tak - teď už půjde to snadněji.

 

/Píše v tichosti a velice rychle.Na scéně zaznívá jen skřípot brka. Po chvíli text

dokončí./

 

                        Ach, celá třesu se vášní! Ještě, že krůpěje lásky mé rozpálené čelo

                        hasí.

                        /Pohlédne do listu na stole a čte./

 

                       

                        Jen, co sluníčko loudavě dopadne na moje skráně - jen co Měsíček

                        přikryje lože mé, zrosena jsem celá, jako ropušnice v tůňce u naší

                        hradní brány...Snad neumělým tímto vyznáním ti otevru alespoň

                        jedno oko.

                        No, nezní to moc zaníceně?! Nezní...snad pochopí, že nyní je

                        na řadě on. Ano - on! Snad mě ale neznásilní přímo? Šmankote!

 

/Chce vložit dopis do obálky, zarazí se a list vyndá, v rychlosti přeskakuje text - doplňuje ho./

 

                        Mamama, tudle nudle, bzzz - ano, dopíšu to nyní až úplně dolů pod

                        svůj podpis: PS - jsem ještě panna.

 

/Vloží dopis do obálky, omotá ji provázkem, nakape vosk, zamáčkne prstenem, políbí ho

a vstává od stolu. Roztančí se radostí, cupitá k oknu - otevře jej, do prostoru dolehne

vítr a bouře, záclony vlají, - bere si svícen a odbaletí z místnosti. Zavírá dveře - tma na jevišti./

 

Po chvíli je slyšet štráchání, otevírají se dveře na protilehlé straně, do místnosti vchází pod

plachetkou osoba se svící. Scéna se rozsvítí do přiměřené intenzity.

 

/Osoba pod plachtou nahlíží pod stůl, otevírá zásuvky, skříň - něco hledá./

 

Žena s mušlí na hlavě:

 

                        Kde se ta důra pomatená skrývá!?

                        Kde jen může v tuto hříšnou dobu být!?

                        Ha, tady jsi? Ne... a tady...tady taky ne!

                        Fuj! Tady není - ale tady změnou zima krutá, krutě na mne

                        doráží!

                        Musím zabránit tomu všemu...čím později se dcera moje

                        milovaná dozví, že otec vlastní její v žaláři při ošpičatění věže

                        na smrt čeká, tím hřejivě ji poté k srdci opět pojmu.

                        Tak dosti chladu!

                        /Kráčí zimomřivě k otevřenému oknu, a zavírá jej. Vrací se ke

                        stolu, usedá a sundává si kápi. Vítr a zvuky bouře ustupují.

                        Hněte si hlavu - rozchloupá se. Zarazí se - vytahuje veliký hřeben

                        a upravuje si vlasy./

 

                        Ach Matulaji, můj opeřený blázínku, vidíš, co právě činím!? ...To

                        jen pro tebe             se k ďáblu lísám...musím být přece jen tvoje háďátko.

                        Ze všech - v hradu i podhradí, to nejnenáviděníhodnější kobřisko

                        jedovaté?

                        Ne! Chci být jen tvou břečťankou ze všech křovisek tou

                        nejvoňavější!... / směje se chrochtavě/

                        Času dočkáme.

                        /Vstává od stolu, z podpláště vytahuje dlouhý meč a vkládá ho

                        do skříně./

 

                        Tak, ujednáno... jsem zde, v komnatě přece dcery moji nedbalé.

                        Můj krutý omyl z dětství a pružný věk její, nesmí přesto zlomit

                        vroucnou touhu moji! Ano - převesmírnou lásku moji

                        k božské kráse tvoji. Ach, Matulaji, vroucně mnou milovaný!

                        A její vykoupení nekonečné moji vášni pomůže.

                        Což nestrojím úklad nebetyčný...

                        /Pomodlí se, vstává, kráčí ke skříni, opět ji otevře - prohlíží si meč,

                        vkládá ho zpět, skříň zavírá a odchází.

                        Silý závan vichru rozráží okno. Do místnosti opět proniká venkovní

                        bouře a blesky./

 

 

Po chvíli se skříň otevírá a vystupuje z ní Matulaj. Za ním z ošacení ve skříni vypadává meč.

Matulaj se upravuje a zvedá meč. Po chvíli za ním z téhož nábytku vycházejí i tři jeho ochránci

v plné zbroji.

 

                        /Všichni si prohlížejí zbraň a diví se./

 

Matulaj :

                        Hlasy kolikerými, osude náš, promlouváš?!

                        Mám sluchu svému uvěřiti ... či meči?

                        Jak čarokrásně s řečí si Césariuska pohrávala!

                        ... Tu líbeznice, tu čarodějka vilnosti!

                        A na co ten plát oceli? Že bych na lov měl vyrazit

                        a statnou kančici co nejrychleji složit?

                        /přemýšlí, zkouší ostří meče/

                        Ne! Napřed revoluční povinnosti a pak milostné

                        naladění...

                        /Všichni odcházejí ke dveřím. Matulaj se zarazí. Jde k oknu

                        a nahlíží do bouře. Vrací se. Otáčí se na svoji ochranku./ :

 

                        Kdepak jen se může Diar skrývat?... Musím ho najít

                        dřív, než sám pobije hlavou o bránu hradu. Nebo snad,

                        po špičkách a tajemně se vplíží přímo do komnat Peloponézosky?...

                        /Zarazí se, k divákům/:

 

                        Nebo snad - po špičkách a tajemně se vplíží přímo do komnat?!

                        Bylo to nakonec přece jen ve mně...zraju jako bobule voňavého vína.

                        Jsem snad z nebes seslaný - velký Matulajus ... a hýřivý poeta?

 

Za oknem zuří bouře, vichr dmýchá záclonami, Matulaj s vojáky odchází -

svíce na stole za nimi uhasíná.

 

 

 

O P O N A

         (konec druhého dějství)